Josef Kaše

Pavlovy vztahy s církevními obcemi, které založil, nebyly vůbec jednoduché, natož idylické. Jisté je, že Pavel své svěřence v Kristu opravdově miloval, což ale neznamená, že by zavíral oči před problémy, aby je nemusel řešit. Proto si někdy musely obě strany mnohé otázky vzájemných vztahů dost dramaticky vyjasňovat. Apoštol se nejednou musel také hájit z různých nařčení, podezírání, stranictví apod.

Tak je tomu i v první části 9. kapitoly prvního listu do Korinta:

Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem ze sebe udělal služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí (1 Kor 9,16-19).

Pavel se zřejmě hájil proti nařčení, že Korinťany vysává, že z nich chce mít materiální prospěch, že totiž hlásá evangelium za, nebo dokonce pro peníze! Ve verších 3-14 uvádí na příkladech, že by měl jako hlasatel evangelia na odměnu právo a nárok. Přesto tohoto práva nevyužil (v. 15). Vždyť kázání evangelia je pro Pavla první životní povinností, nikoli prostředek obživy (v. 16). Ve verši 18 výslovně říká, že svou službu dělá zadarmo, ač by mohl jednat i jinak. A právě to mu dává úžasnou svobodu. Na druhé straně ho však touha hlásat evangelium dělá závislým na těch, kterým slouží: je otrokem všech.

Zdá se ale, že nejvíce vadil Pavlův jemně řečeno „pružný“ postoj při hlásání evangelia, jak nyní uslyšíme v nezkráceném podání:

U židů choval jsem se jako žid, abych získal židy. U těch, kdo jsou pod zákonem, jako bych i já byl pod zákonem – ačkoliv sám už pod zákonem nejsem – abych získal ty, kdo jsou pod zákonem. U těch, kdo žijí bez zákona, jako bych i já byl na zákonu nezávislý – ačkoliv na Božím zákonu nezávislý nejsem, Kristův zákon mě přece váže – abych získal ty, kteří žijí bez zákona. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem byl všechno možné, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A tohle všecko dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl na požehnání evangelia (1 Kor 9,20-23).

Je nám zcela jasné, že smyslem tohoto Pavlova počínání zaměřeného na všechny není opatření si vlastního prospěchu (mít to dobré u všech), ale získání lidí pro evangelium. V tomto získání pro evangelium vidí svůj prospěch, „mzdu“, ne v majetku. Jednoduše se dá říci: protože Pavel pochopil věci zcela podstatné, nemusí se úzkostlivě držet těch ostatních. Kdo podstatné body evangelia nenajde, je v nebezpečí, že bude příliš zdůrazňovat věci nepodstatné.

Náš dnešní úryvek z 1 Kor 9,16-23 nám na příkladech dobře ukazuje svobodu apoštola Pavla při hlásání evangelia, zejména zdroje této apoštolovy svobody a její smysluplné užití při hlásání. Už v předchozí 8. kapitole se apoštol zabývá otázkou, zda může křesťan jíst maso obětované modlám a pak prodávané na městském tržišti. Vychází z předpokladu, že modly pro křesťana ve skutečnosti neexistují, a proto toto chování označuje v podstatě za přípustné. S tímto postojem „ve svobodě“ je však nutno skloubit požadavek křesťanské lásky, která bere ohled na svědomí „slabých“ – tedy těch, kdo by se při podobném jednání pohoršili, protože je považují za modloslužbu (1 Kor 8,9). Ti, kdo jsou „silní“, se proto mají v této situaci vzdát práva jíst maso obětované modlám, aby se nestali překážkou pro ty, kdo jsou na cestě víry „slabí“.

V této souvislosti předkládá Pavel příklad ze své vlastní služby: i když by se jako „apoštol“ mohl nechat živit od společenství křesťanů, z lásky ke Korinťanům se tohoto svého práva dobrovolně zřekl. Chtěl totiž, aby snáze přilnuli k evangeliu, a proto se za každou cenu snažil odlišit od těch kazatelů, kterým jde pouze o zisk. Z toho důvodu může nyní od Korinťanů vyžadovat stejnou lásku k jejich slabším bratřím, jakou on sám projevil vůči nim: „U slabých jsem stal se slabým“ (v. 22). Příklad své vlastní služby tak Pavel předkládá jako vzor mnohem širšího a významnějšího tématu – totižlásky, která buduje (srov. 1 Kor 8,1).

„Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal“ (v. 16): přímo jej k tomu nutí křesťanská láska. Kázání z lásky je výsledkem svobodného rozhodnutí toho, kdo byl povolán, ale též nutností dostatečně odpovědět na Boží povolání. Pavel proto zdůrazňuje, že se svobodně stal „služebníkem“ evangelia: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem ze sebe udělal služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí“ (v. 19). Proto se vzdal práva na odměnu za svou apoštolskou práci: je totiž otrokem evangelia, a otroci za svou práci žádnou odměnu nedostávají. Ani Pavel proto nepožaduje od věřících žádnou finanční odplatu. Dostatečnou odměnou je pro něj to, že byl přijat do služby evangelia. Proto předkládá „silným“ Korinťanům svou apoštolskou službu jako vzor, aby se také oni dokázali vzdát svého práva k dobru slabých: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem byl všechno možné, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé“(v. 22).

Jak už bylo řečeno výše, stejně jako všichni ostatní misionáři by měl Pavel právo vyžadovat svou obživu od obce. Dobrovolně se tohoto práva vzdal. Bude tak činit i v budoucnu. Pavel mluví o těchto záležitostech v předcházejícím textu dost vzrušeně: „Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby!“ (1 Kor 9,14-15).

V dalším textu pak vysvětluje myšlenku chlouby, čímž ji pochopitelně relativizuje: nemůže totiž jednat vůbec jinak, než zvěstovat evangelium, leží to na něm jako nutnost. Tato nutnost zde není míněna jako osudová, ale ve smyslu neodolatelnosti Božímu volání, jak se projevuje i v příbězích povolání velkých proroků ve Starém zákoně (srov. Jer 1,6; 20,9). Kdyby se Pavel stal svému povolání nevěrným, pak by jej zasáhlo prorocké „běda“ (Oz 7,13). Tyto věty z něho vybuchují s velikou silou. Zjevně jej pomluvy a osočování se strany církevní obce hluboko ranily, proto zde současně mluví o nejosobnější skutečnosti: o svém povolání Bohem.

Kdyby se Pavel stal misionářem z vlastního svobodného rozhodnutí, obdržel by za to odměnu. Bůh ho však přemohl, získal pro sebe a postavil na svou cestu: uložil mu, aby hlásal evangelium. Proto je jedinou přiměřenou reakcí dobrovolně se vzdát odměny. Evangelium má stát v centru a Boží volání se nemá ničím zatemňovat.

Na jiném místě v 1 Kor 4,11-13, v souvislosti se všemi trápeními a nouzí, které jsou příznačné pro jeho apoštolský život, Pavel píše: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme, co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje“ (1 Kor 4,11-13).

Tím, že si Pavel sám vydělává na své živobytí a snáší bez okázalosti všechny útrapy spojené s hlásáním evangelia, podílí se na ponížení svého Pána, ukřižovaného a vzkříšeného Krista! – a toto je paradoxně jeho sláva a jeho odměna! Kázání Krista, především ukřižovaného, utváří existenci toho, kdo je tímto kázáním pověřen. Apoštol zde nastavuje pro všechny budoucí zvěstovatele evangelia laťku hodně vysoko. Má nás to vést k pokoře a zpytování svědomí. Dobře zajištěná existence hlasatelů evangelia podobná úřednickému stavu působí nevěrohodně a vzbuzuje vnitřní nepokoj. Je možné vyznávat věrohodně ukřižovaného Pána a být zcela závislý na penězích a majetku? Nabízí se tu otázka pro každého z nás: jaký mám – jako křesťan – vztah k penězům a vůbec k majetku?

Bezvýhradný vztah k evangeliu paradoxně Pavlovi otevírá přímo královskou svobodu. Protože je svobodný, nemusí brát žádné ohledy a může se stát služebníkem všech, může se pro ně angažovat s celým osobním nasazením. Rád by „získal“ pro evangelium co nejvíce lidí. Slovo „získal“ se opakuje pětkrát. V jazyce misie to znamená učinit z lidí křesťany.

Proto Pavel přistupuje, pokud je to ovšem zodpovědně možné, na jejich obyčeje. Může se přizpůsobit židovským zvykům, vyhýbá se zbytečným provokacím. Ačkoliv se sám už nepovažuje za podrobeného Zákonu, může z lásky dbát židovských zvyků. Ve styku s pohany se dovede od Zákona zcela odpoutat; vyjadřuje to slovy: „byl jsem bez Zákona.“ Hned se však opravuje: Samozřejmě se cítí vázán zákonem Kristovým; zákonem lásky, s níž „berou na sebe břemena jedni druhých“ (Gal 6,2; srov. Řím 13,8-10). Odkazem na slabé Pavel navazuje na diskusi o masu obětovaném modlám v 1 Kor 8 (srov. zvl. 8,13), jak už bylo řečeno v našem úvodu. To, že zde nezmiňuje silné, není jistě náhoda. Slavnou formulací „všem jsem se stal vším“ pak uzavírá apoštol pasáž věnovanou hlásání evangelia ve svobodě.

Na závěr našeho uvažování je dobré se znovu zastavit u nejdůležitějších výpovědí našeho čtení. Hlásání evangelia, k němuž je Pavel povolán samotným Kristem, je nejdůležitějším úkolem jeho života. Tuto službu koná Pavel zadarmo, z „povinnosti lásce“, jíž byl v Kristu obdarován. V síle této Kristovy lásky jedná při hlásání evangelia „svobodně, pružně“, ale vždy s láskou!

Pavel vlastně formuluje dodnes platnou zásadu misijní práce: vžije se do myšlení lidí, naváže na to, co jimi hýbe a čeho se obávají. Nejde mu o laciné bratříčkování, ale o to, aby se evangelium dostalo k lidem. „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem ze sebe udělal služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí“,píše ve v. 19. To je často v protikladu k dnešní formě služby jen malému, v kostele uzavřenému společenství praktikujících křesťanů – bez zájmu o ostatní lidi ve farnosti. Zvěst evangelia chce zasáhnout co nejvíce lidí, a to předpokládá, že se říká a žije tak, aby přitahovala, hlásala a získávala; že se hlasatel evangelia věnuje lidem, má je opravdu rád. To je Pavlův program: „získat mnohé“, i když samozřejmě ví, že může „získat jen některé“. Nevzdává však zápas předem!