Kalendář akcí

<< Leden 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Kr 17,10-16

Alžběta Dvořáková

 

O 32. neděli v mezidobí uslyšíme při prvním čtení úryvek z První knihy Královské 17,10-16. Prorok Eliáš se v něm setkává s vdovou z města Sarepty, které ležela na území tehdejší Fenicie a dnešního Libanonu – tedy mimo království Izraele. Co proroka přivedlo na tak dalekou cestu? Jak se dozvídáme v předchozích částech knihy, prorok Eliáš předtím vyhlásil ve jménu Hospodinově, že nebude déšť ani rosa. Tato hrozba byla přímým útokem proti uctívání pohanského boha Baala v Izraeli, o němž se věřilo, že je dárcem deště, růstu a úrody. Porušený Izrael přejímal víru Kananejců, že nad přírodou vládne Baal, a Hospodinu vyhrazoval svrchovanost jen ve správě a ochraně izraelského lidu, tím, že pro něj vede svaté boje. Odepření deště a rosy, a v důsledku toho sucho a hlad, jsou tedy trestem od Hospodina, a zejména důsledkem hříchu izraelského krále Achaba.

Achab se pokouší Eliáše dostihnout a usmrtit, Hospodin ho však ukryje: na jeho přímý pokyn Eliáš prchá na východ, do severního Zajordání, k potoku Kerít. Tam Hospodin proroka živí podobně, jako živil Izrael při putování pouští, když sesílal manu. Potravu Elijášovi přinášejí havrani. Mezitím se však naplnilo Hospodinovo slovo: nedostavil se déšť. Vyschl i potok, u kterého Elijáš přebýval. Proto Elijáš odchází do Sarepty. A tady začíná náš dnešní úryvek:

Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“

Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.

Jak už jsme řekli, Sarepta se nacházela na území Fénicie, a tak se Elijáš dostává z dosahu přímé Achabovy pravomoci. Současně opouští území Izraele, kde se uctíval Hospodin, a dostává se do oblasti, ve které je jako hlavní božstvo uctíván pohanský bůh Baal. Fénicie byla Achabovým spojencem, a původní vlastí Achabovy manželky Jezábel. Eliáš má svou přítomností dosvědčit Hospodinovu svrchovanost i zde, na půdě Fénicie.

O Elijáše pečuje vdova. Také v evangelním čtení nadcházející neděle se setkáme s vdovou, která ochotně dává vše, co má, totiž do chrámové pokladnice v Jeruzalémě. Stejně tak naše vdova je připravená dát vše, co má. To však není nejdůležitější vypovědí starozákonního textu: v tom jde především o skutečnost, že jediným pánem nad úrodou není Baal, ale Hospodin.

Elijáš zastihuje ženu ve chvíli, kdy sbírala dříví. Obvykle se v Orientu k topení používal zvířecí trus. Proto ve zmínce o sbírání dřeva vidí někteří biblisté poukaz na to, že vdova sbírala dřevo proto, aby mohla obětovat Baalovi. Možná chtěla Baalovi obětovat to poslední, co měla, a tím ho obměkčit, aby seslal déšť. Do toho vstupuje Eliáš a svou žádostí překazí ženě její úmysl. Zároveň ji přivádí k poznání, že jí nemůže pomoci žádný Baal, ale jedině Hospodin.

Elijáš zřejmě podle oděvu ženy rozpoznává, že jde o vdovu. Vdovy a sirotci byli podle Mojžíšova zákona pod zvláštní Boží ochranou. V patriarchální společnosti ženy nacházely své místo pouze skrze svůj vztah k nějakému muži, ať už to byl otec, manžel nebo syn. Této vdově scházel mužský příbuzný, který by zastával její práva ve společnosti. V právních textech Izraele se velmi často nachází přikázání, aby vdovám byla věnována zvláštní péče. I o tuto pohanskou vdovu pečuje Hospodin tím, že jí přiděluje službu, a tím ji zachraňuje od smrti hladem.

Požádat někoho o vodu je ve Starém i Novém zákoně běžné – vzpomeňme si třeba na setkání Ježíše a Samařanky u studny. Pocestný nemá totiž nádobu, kterou by nabral vodu z hluboké studny. Proto vdova reaguje na Elijášovo požádání o vodu se samozřejmostí. Zato Elijášova žádost o potravu je neobvyklá. Prorok očekává od pohanské ženy skývu chleba, tedy pohostinství. To donutí vdovu otevřeně přiznat, v jaké nouzi se nachází. Odpovídá slovy: Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.

Je neobvyklé, že se žena ve své odpovědi dovolává Hospodina. Jistě poznala – ať už podle oděvu nebo řeči – že Elijáš je Izraelec. Její slova však nejsou pouhou zdvořilostní odpovědí cizinci. Elijáš má uvěřit, že skutečně nemá, čím by ho pohostila. Vylíčení tohoto beznadějného stavu skýtá příhodnou výchozí situaci pro Elijášův zázrak.

Vdovina první slova – jakože živ je Hospodin – však mohou podle některých biblistů skrývat ještě další rozměr. Podle kanaanského náboženství, které bylo ve Fénicii rozšířené, je nový život dílem boha Baala. Ten podle fénických mýtů „při bouřných deštích oplodňuje mocným vylitím svého semene mateřský klín země, takže se zazelená.“ Jeho moc je však pravidelně ohrožována. Každý rok při letních obdobích sucha je Baal v zajetí boha smrti, Mota. Teprve podzimní deště jsou znamením, že Baal opět panuje. Pak se opět může volat: „Baal žije!“ V době, kdy Elijáš oslovil vdovu, byla doba sucha, čas umírání. Baal byl tedy ve vdoviných očích bezmocný. Začátek vdoviny odpovědi přesně odpovídá slovům, kterými Elijáš Achabovi na začátku 17. kapitoly ohlásil, že začíná doba sucha: Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo. Vdovina odpověď v sobě obsahuje poukaz na to, že nikoliv Baal, ale Hospodin žije. Baal ani Mot nemají vliv na to, kdy nastane déšť nebo sucho – o tom rozhoduje pouze Hospodin.

Elijášova odpověď ženě začíná slovy „neboj se“. Tato výzva se ve Starém zákoně často vyskytuje na začátku situace, kdy Bůh nebo Boží posel přímo oslovují člověka. Vyvolává tedy očekávání, že následující dění bude nějakým způsobem spojeno s Božím zásahem. Vylíčení vdoviny nouze vzbudilo v posluchači soucit s ní. Proto způsob, kterým Elijáš opakuje svou prosbu, vyznívá hrubě a neomaleně: nejdřív se chci najíst já a pak teprve ty a tvůj syn. Elijáš však pokračuje slovy: neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: „Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“

Elijáš zahajuje druhou část věty prorockou formulí: toto praví Hospodin, Bůh Izraele. Tím se potvrzuje předchozí posluchačovo očekávání Božího zásahu. Elijáš dává najevo, že zázrak, který vdově slibuje, není jeho soukromým činem, ale stane se na příkaz Hospodina Izraele. V tom samém jménu Hospodina Izraele, při kterém se vdova na začátku zapřísahala, nyní Elijáš ohlašuje, že nouze bude vyřešena a pomine. Jak se dozvídáme v dalších verších, na tento pokyn vdova bez dalšího komentáře šla a udělala, jak Elijáš řekl. Následkem toho měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.

Stejně jako motiv havranů, kteří denně přinášejí Elijášovi maso a chléb u potoka Kerít, také motiv neubývající potravy ve džbánu připomíná dar many na poušti. Vdova důvěřuje Hospodinovu slovu, přestože není Izraelitka. A není zklamána. Elijáš se zasazuje ve prospěch vdovy, tedy ženy, která se nachází zcela na okraji společnosti. Vdovina příslušnost k jinému národu či náboženství není pro Elijáše žádnou překážkou. Rozhodujícím okamžikem pro uskutečnění zázraku je důvěra v Hospodina, a z ní vycházející jednání.

Původní příhoda o Elijášovi je velice stará. Je však pravděpodobné, že její konečná podoba byla upravena v době, kdy byl Izrael v babylonském exilu. Měla povzbudit vyhnance k důvěře v Boží slovo, které může způsobit zázrak. Stejně jako vdova, která se nacházela mimo území Izraele, byla zachráněna od smrti hladem, tak i oni v daleké cizině mohou doufat v Boží záchranu, pokud budou důvěřovat Božímu slovu. Měla povzbudit k víře, že Hospodin pečuje o ty, kdo v Něho věří, i za hranicemi Izraele – stejně jako pečoval o izraelské kmeny, když je vodil pouští, stejně jako pečoval o Elijáše v Zajordání, stejně jako pečoval o vdovu ve Fénicii.

Jak jsme již zmínili, v pozadí příběhu – přestože to není výslovně řečeno – se jedná o konflikt mezi Hospodinem a Baalem. Zde je přítomen jen v náznaku, ale hlavním tématem se stává v následující 18. kapitole První knihy královské, kde se popisuje Elijášův zápas s baalovými kněžími na hoře Karmelu. Tam je se zjevnou platností potvrzena Hospodinova svrchovaná moc nad všemi oblastmi života na území Izraele. Z předehry tohoto souboje, která je obsahem dnešního úryvku, Hospodin vychází jako vítěz, který suverénně vládne i nad územím svého protivníka. Uprostřed sucha a hladomoru Hospodin prostřednictvím Elijáše zajišťuje vdově možnost, jak přežít.

Pro tehdejší i dnešní posluchače z toho plyne toto: Vdova uvěřila Hospodinu a její nouze okamžitě skončila. Stejně tak se nikdy nestalo, aby Izrael důvěřoval v Hospodina a trpěl nedostatkem. Nemáme se bát a dělat si starosti. Máme důvěřovat v Hospodina, který kdykoli a kdekoli slyší modlitby každého, kdo se k Němu obrací s důvěrou. Důvěřovat máme Hospodinu i ohledně způsobu, jakým naši modlitbu chce vyslyšet. Leckdy můžeme být překvapeni podobně, jak asi byla překvapena i sareptská vdova. Zkrátka, jak říká autor 1. Listu Petrova ve verši 5,6: na něj hoďte všechnu svou starost, vždyť jemu na vás záleží.