Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Kr 19,4-8

Pavla Edita Herciková

 

Mezi úryvky ze Starého zákona, vybranými se zřetelem k pokračující Ježíšově eucharistické řeči z 6. kapitoly Janova evangelia, jsme už slyšeli vyprávění o Elizeově zázraku nasycení mužů několika chleby a líčení Hospodinovy péče o lid putující pouští, obdarovaný každodenním přídělem many. V 19. neděli v mezidobí to bude úryvek vyprávějící o posilujících účincích Božího nasycení. Příslušný text z 19. kapitoly 1. Knihy královské popisuje, jak je pronásledovaný a téměř rezignující prorok Eliáš obdarován pokrmem od Boha. Z tohoto pokrmu pak Eliáš načerpá tolik síly, kolik je třeba, aby prošel dlouhou cestu pouští, na jejímž konci se má setkat s Bohem.

Podívejme se však nejprve na širší kontext tohoto příběhu:

První Kniha královská sleduje v této své části situaci v Severním izraelském království za vlády krále Achaba, který zde žil a působil v 9. století před Kristem. Král Achab, syn politicky zdatného a významného krále Omrího, se z důvodu upevnění vztahů k Féničanům oženil s fénickou princeznou Jezábel, dcerou sidónského krále Etbála. Jeho fénická manželka, královna Jezábel, však byla ctitelkou Bálova kultu a ze své vlasti si s sebou do Severního Izraele přivedla a povolala na 450 Bálových kněží a proroků. Patrně se za jejich pomoci dokonce pokoušela zavést v Izraeli Bálův kult jako oficiální náboženství. V důsledku toho dochází k rozsáhlému náboženskému mísení kultů a výlučnost úcty k Hospodinu je vážně ohrožena. (Zde můžeme také nalézt jedno z historických odůvodnění oprávněnosti požadavku, aby si Izraelité nebrali ženy – cizinky, pocházející z národů sídlících kolem nich.)

Do nábožensky nejednoznačné a promíšené společnosti, která se snaží pojistit si obě božstva, Bála i Hospodina, a tedy „poskakuje na dvě strany,“ jak říká Písmo (1 Král 18,21), je poslán prorok Eliáš. Jeho poslání naznačuje již jeho jméno. To lze přeložit jako: „Mým Bohem je Hospodin“. Eliáš se tak stává pro lid především svědkem věrnosti Hospodinu – a to i ve chvíli, kdy podobné prohlášení není společensky výhodné a „v kurzu“, a může být dokonce životu nebezpečné. Eliášovým úkolem je ukázat lidu znovu na jediného Boha Izraele a následně očistit Hospodinův kult od cizích vlivů.

Jako citelné upozornění lidu na jeho nevěrnost se na dobu tří let „uzavírá nebe“ (1 Král 17,1), což znamená příchod dlouhého období sucha, přinášejícího zemi bídu a hlad. Eliáš sám se během této doby uchyluje na Hospodinův pokyn nejprve k potoku Kerít a později, když i tento potok vysychá, do fénického města Sarepty, ležícího nedaleko Sidónu. Tím jakoby vyznavačsky podtrhuje, že Hospodin je dost silný na to, aby se o svého proroka postaral i v zemi, odkud se do země šíří Bálův kult. V Sareptě se Eliáš stává hostem chudé vdovy, z jejíchž skrovných zásob mouky a oleje po celou dobu Eliášovy návštěvy vůbec neubývá – a ona je tak i se svým synem zachráněna od hladu; navíc prorokova přímluvná modlitba dokonce vrací život umírajícímu vdovinu synu.

Třetího roku sucha posílá Hospodin proroka Eliáše ke králi Achabovi, aby dal shromáždit na horu Karmel všechny Bálovy proroky spolu s proroky bohyně Aštery a zástupem lidu Izraele. Zde mají svolaní proroci obětovat každý svému božstvu a vyprosit vyprahlé zemi déšť. Po dlouhém a marném úsilí shromážděných proroků cizích kultů obnoví Eliáš Hospodinův pobořený oltář, na kterém připraví k zápalné oběti býka. Přesto, že Eliáš vše silně prolije vodou, Hospodin sám dá vznítit se ohni, který oběť zcela stráví. Na základě tohoto silného prožitku lid spontánně vyznává Hospodina jako jediného Boha a Eliáš dává pokyn k pobití cizích proroků, kteří zaváděli lid. Po této očistě od cizích bohů (a jejich představitelů) Eliáš ohlašuje příchod životodárného deště, a ten na sebe nenechává dlouho čekat.

Hospodin prokázal před očima zástupu, že On sám je pravý Bůh, který uzavírá nebesa i sesílá déšť. On jediný dokáže seslat nezbytnou vláhu pro život člověka. – Prorok Eliáš, který je v Jeho službách, však triumf slavit nemůže. Jde mu nyní o život daleko víc než kdykoli předtím. Královna Jezábel zuří. Na Eliášův pokyn se zástup lidu zbavil představitelů nepravých kultů, které královna podporovala. Bálovi proroci jsou pobiti. A královna teď žádá Eliášův život.

Prorok Eliáš prchá ze země. Prochází jižním – Judským královstvím. Tady, v judské Bér-Šebě zanechává svého služebníka a průvodce a vydává se sám dál na jih, do pouště…
A právě zde začíná náš úryvek:

Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!“ Lehl si a pod tou kručinkou usnul.

Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň, jez!“ Podíval se, a hle – u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.

Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá.“ Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu(1 Kráů 19,4-8).

Přeneseme-li se v myšlenkách na místo, kde se prorok Eliáš nachází, ocitáme se na kraji horké Negevské pouště, místa značně nehostinného, ale nikoliv prostého veškeré vegetace. Krajina zde má spíše stepní charakter. Eliáš usedá v blízkosti obrovského hustého pouštního keře, po jehož okraji je možné nalézt pruh milosrdného stínu. Jeho situace je velmi obtížná: Je na útěku, prchá pryč z obydleného světa, v němž je pronásledován vládnoucí mocí, sedí však v poušti, kde na něj kromě trýznivého slunce a mučivé žízně čeká nejedno další, život ohrožující nebezpečí…

Tím nejobtížnějším je však pro Eliáše ztráta veškeré naděje na dosažení cíle. Toužil, aby směl očistit Hospodinův kult, toužil po tom, aby se celý Izrael klaněl pouze Hospodinu, aby obnovil se svým Bohem smlouvu a zachovával Mu věrnost… Eliáš ve službách Bohu a tomuto cíli osvědčil krajní víru a důvěru Hospodinu, když stál jako jediný Hospodinův prorok proti tolika nepřátelským prorokům a kněžím, prožil obrovskou událost Boží činné moci, Jeho legitimování se jako pravého Boha…

A – všechno nadarmo! Co se změnilo? – V Severním izraelském království dál prosazuje své představy a kult královna Jezábel, zvyky a jednání lidu se nezmění ze dne na den jen na základě jednoho velkého vnějšího zážitku. „Hospodine, nejsem lepší než moji otcové!“ – Nepodařilo se mi skoncovat s Bálovým kultem! Tolik jsem si od toho sliboval! – A nic. – „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život!“

Eliáš je vyčerpaný. Jeho snahy, jeho boj, vše se zdá být marné. Život v zemi, lidé, … nic se nezmění… Není v čem pokračovat. Jeho životní cesta už nemá smysl. A smrt – skýtá vysvobození! „Hospodine, vezmi si můj život!“ – A Eliáš si lehl do úzkého stínu keře a usnul.

Ale vtom přichází anděl, posel od Hospodina. Podobně jako sem, do téže pouště donesl anděl kdysi poselství života vyhnané Sářině otrokyni Hagar tím, že jí otevřel oči pro studni jako zdroj života (Gn 21,14-19), i nyní ukazuje anděl Eliáši k životu: „Vstaň, jez!“ –
Je to první ze dvou andělových pobídek k jídlu. Anděl zatím mlčí o nějaké další cestě. Tento pokrm dává Eliáši nejprve sílu přemoci smrt, která ovládla jeho myšlenky, a opustit veškerou touhu po ní. Eliáš poslechne, nají se a znovu usne.

Podruhé budí anděl Eliáše, ale tentokrát mu přináší do života i nový cíl: mluví o dlouhé cestě. A tím zbavuje Eliáše pocitu marnosti z toho, že jeho život už nikam nevede. „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá.“ – Eliáš se nají, napije a vydává se na tuto další cestu – do života, k Bohu:

…a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Touto cestu Eliáš skutečně sám jde, není nesen nebo nadnášen Božím andělem nebo samotným Bohem, jde ale posílen pokrmem, který mu byl dán. Jde čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

Číslo čtyřicet má v biblických textech svou symboliku: období mající délku čtyřiceti dnů, popřípadě let, je zpravidla dobou zkoušky, čekání, zrání… Je to čas právě čtyřiceti dnů, během kterých prohlíželi zvědové Zaslíbenou zemi (Nm 13,25), je to počet let putování Izraelitů pouští (Nm 14,33-34; Joz 5,6), čtyřicet dnů provokací Filištína Goliáše, než jej přemohl mladý David (1 Sam 17,16), čtyřicet dnů pokání obyvatel Ninive (Jon 3,4) a – v Novém zákoně čtyřicet dnů Ježíšovy zkoušky na poušti (Mk 1,13) i jeho setrvávání na zemi po zmrtvýchvstání, než vystoupil k Otci (Sk 1,3) … Čtyřicet dnů a čtyřicet nocí trval Mojžíšův pobyt na Boží hoře, ke které nyní Eliáš směřuje. – Může tak být zvýrazněn i jistý kontakt vyprávění o proroku Eliáši s mojžíšskou tradicí. – Čtyřicet dnů a čtyřicet nocí Eliášovy cesty znamená přípravu i prověření prorokova odhodlání k setkání s Hospodinem.

Hora Choreb, kam Eliáš putuje, znamená v překladu „vyprahlé místo“ a je tradicí pokládána za totožnou s horou Sinaj, místem Hospodinova zjevení Mojžíši a celému Izraeli, místem darování Zákona a uzavření smlouvy s Hospodinem. Snad její název může připomínat i určitou vyprahlost po Bohu, která je předpokladem pro setkání s Ním – a připomíná zpěv žalmisty: „Má duše prahne po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“(Ž 42,3)

Vraťme se však nyní ještě k pokrmu, který dal proroku Eliáši onu sílu zvítězit nad malomyslností a touhou po smrti, sílu zvednout se a vykročit na novou cestu za Bohem, – a sílu na této dlouhé cestě vytrvat a dojít k cíli… Tímto pokrmem je obyčejný chléb a voda. Chléb, jaký běžně připravovali kočovníci v poušti, pečený na rozpáleném kameni. Nic zvlášť výživného a vydatného. Ale je to pokrm, který dává Bůh člověku v jeho slabosti a skrze nějž On sám poskytuje posilu k životu a k cestě. – Aniž je ovšem usnadňuje.

Ježíš později řekne: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal“ (J 4,34). Jakoby už z toho samého, k čemu Otec povolává a posílá, pramenila síla… Už samo vlastní povolání člověka, proroka Eliáše, na cestu – mu dává smysl a sílu k životu. A přesto anděl Eliáše pobízí: „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“ – Bůh ví, že člověk potřebuje pokrm. A na člověku je, aby jej pokorně přijal, aby měl sílu vydat se i přes poušť svého života…