Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 K 1,18-22

Josef Kaše

 

Druhý list Korinťanům nám dává – tak jako žádný jiný Pavlův list – nahlédnout do apoštolova osobního života a působení, zvláště do jeho společenství s ukřižovaným a vzkříšeným Pánem.

V tomto listě se nacházejí nejhlubší teologické výpovědi o vznešenosti Nové smlouvy a o apoštolském úřadu, a vedle nich pozoruhodné výroky o překonávání vnitrocírkevních rozkolů v prvních desetiletích křesťanství. Ty mají co říci i k dnešním žhavým problémům a sporným otázkám, např. sporům o církevní úřad, o správné zvěstování evangelia a význam Staré smlouvy, o hodnotu pozemského života (často zatíženého mnohým trápením), o vztah života k naději na vzkříšení a v neposlední řadě o obživu církevních služebníků a konání sbírek.

List byl přijat do biblického kánonu a má pro křesťana autoritu Božího slova. Jím se tedy Pán teď a tady osobně obrací na nás lidi se svým poselstvím radostné zvěsti – spásy, aniž by zrušil apoštolův svébytný způsob psaní o konkrétních záležitostech církevní obce v Korintu před téměř 2000 roky.

Četba Druhého listu Korinťanům, který je považován za nejobtížnější Pavlův list, není vždy snadná a někoho snad i odradí. Některé verše nám zůstávají nejasné, protože apoštol svými slovy často naráží na události, které nám nejsou buď v podrobnostech nebo vůbec známy. Problémem při porozumění textu může být i neznalost společenského prostředí původních adresátů listu či rozdílnost náboženského klimatu. Pavel totiž psal obci, v níž bludaři popírali jeho autoritu a nutili ho k sebeobraně, zatímco dnešní církevní obce apoštolovu autoritu uznávají a po církevních dějinách, plných změn a dodnes živých, stojí před jinými problémy. Moderní pojetí přírody, dějin lidstva a lidské psychiky se v mnohém ohledu liší od horizontu, v němž chápali text jeho první čtenáři.

Má-li nás text napsaný apoštolem Pavlem zasáhnout a oslovit ještě dnes, je proto nutná jeho nová četba, která často zahrnuje i nové porozumění. Podstatným předpokladem pro správnou četbu Bible – tedy i Druhého listu Korinťanům – je uznání mezí vlastního vědění a pokorná modlitba k tomu, který se dává nám lidem poznat jak skrze svědectví praotců a proroků Staré smlouvy, tak také skrze Ježíše Krista, jehož slovo předávají apoštolové i společenství věřících v církvi. Je to Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Otec našeho Pána Ježíše Krista.

Pavel měl s Korinťany řadu obtíží. Církevní obec, kterou založil při své druhé misijní cestě v r. 51/52, byla velmi horlivá, ale zároveň vystavena silnému vlivu pohanského prostředí. Po Pavlově odchodu z Korinta se církevní obec rozštěpila do několika stran, vyvstaly v ní pochybnosti o Pavlově apoštolátu, křesťané řešili své spory před veřejnými soudy, objevila se i těžká provinění proti mravnosti. V mladé křesťanské obci vystoupili Pavlovi odpůrci, kteří zpochybňovali „Pavlovo evangelium“ i oprávněnost hlasatele (Pavla). Pavel situaci v Korintu bedlivě sledoval a řešil ji vysláním svých spolupracovníků, posíláním dopisů i osobní návštěvou.

Pavlovo poselství v Druhém listu Korinťanům je podstatně určováno střetem s jeho odpůrci v mladé církevní obci. Ti zřejmě nejsou plně totožní s kruhy pyšnými na svou moudrost a duchovní obdarování, které měl apoštol před očima v Prvním listě Korinťanům. Pravděpodobně vystoupili až po jeho odchodu a byli příčinou „křivdy“ způsobené Pavlovi při jeho krátké návštěvě v Korintu. Mezi Pavlovy protivníky patřili různí judaističtí vetřelci z jeruzalémské obce, kteří se odvolávali na své známosti s „velkými“ apoštoly a zdůrazňovali zvláštní význam Staré smlouvy – s nimi se Pavel musel vyrovnávat už v listě Galaťanům. Pak tu byli kazatelé, obsahem blízcí pozdější gnózi: vybavení doporučujícími dopisy, nazývali se „apoštoly“ a „služebníky Kristovými“, odvolávali se na mimořádná vidění a zjevení a na „znamení moci“. O nich čteme v tomto Druhém listu Korinťanům. A konečně to jsou řecky mluvící křesťané ze židovství, kteří putovali jako kazatelé po Malé Asii a Řecku a jejichž osobní vystupování, řečnické nadání a mocná znamení, odvolávání se na vize a bezprostřední vztah ke Kristu zanechávaly mocný dojem

V tomto Druhém listu Korinťanům rozpoznáváme mezi Pavlovými nepřáteli zejména křesťany ze židovství, kteří pomocí doporučujících dopisů vystupovali v obci, zpochybňovali apoštolovu autoritu a žili na náklady církevní obce. Tím se jejich pojetí misie mezi pohany značně lišilo od Pavlova.

Souvislost, do které Pavlova slova patří, není z naší nedělní perikopy příliš patrná.

Proto si text rozšiřme o verše 15-17: A protože jsem si tím jist, měl jsem v úmyslu přijít nejdříve k vám; tak by se vám dostalo dvojího dobrodiní: že bych totiž do Makedonie šel od vás a z Makedonie že bych se zase vrátil k vám, a pak byste mě vypravili do Judska. Byla v tom tedy snad nějaká lehkovážnost, když jsem to chtěl tak udělat? Nechávám se snad při rozhodování vést pohnutkami čistě lidskými, takže „ano, ano“ by u mne znamenalo zároveň i „ne, ne“? (1 Kor 1,15-17)

V jednu chvíli tedy Pavel slíbil Korinťanům delší návštěvu, potom ale uznal, že by to nebylo dobré, že by se mohl stát „pánem nad jejich vírou“, a tomu se chtěl vyhnout. Cestu zrušil a musel čelit výtkám Korinťanů, že jeho postoje jsou dvojaké.

Dále už se budeme zabývat naším úryvkem: Ale jakože Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň ano i ne. Vždyť přece Boží Syn, Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň ano i ne, ale u něho je jenom ano. Proto také skrze něho zní vaše amen Bohu k slávě skrze nás. Sám Bůh nám i vám dodává pevnosti, abychom byli vždycky spojeni s Kristem; posvětil vás k svému úkolu, a tím nám vtiskl svou pečeť a vložil nám do srdce Ducha jako záruku (1 Kor 1,18-22).

Proto s užitím starobylé přísahy věrnosti (srov. 1 Kor 10,13) volá apoštol Boha za svědka své upřímnosti. Přitom se obrat „když k vám mluvíme“, doslova „naše slovo k vám“ nevztahuje pouze na plán cesty, ale na celé jeho zvěstování. Jeho obsah lze ozřejmit pomocí citované stručné formulace „Boží Syn, Ježíš Kristus“. Tedy: Ježíš Nazaretský je zaslíbený Mesiáš – Kristus, a sice jako Boží Syn. Pro Pavla není Boží Syn pouze oficiální titul (král uvedený do úřadu, srov. Žl 2,7), ale označení původu. Jako ten, kterého Pavel zvěstuje ve shodě se svými spolupracovníky (srov. 1 Kor 15,11), je Kristus jednoznačné Boží „Ano“ k zaslíbením a tím potvrzuje Boží věrnost a upřímnost. Proto také může obec při své bohoslužbě, na niž zde Pavel naráží, „skrze něho“, tj. ve spojení s Kristem, říkat své „Amen“ k Boží chvále.

Základem jednoty s Kristem – vyjadřované při liturgii a vyžadující od Pavla stejně jako ode všech křesťanů upřímnost – je křest. Ten je zde vykládán doslova jako „utvrzení, potvrzení“ v Kristu, jako „pomazání“ u proroků, králů a kněží Staré smlouvy, jako „pečeť, cejch, ověření“, tedy znamení, komu patříme a jako „propůjčení Ducha jako zálohy do našich srdcí“, tzn. jako už nyní uskutečněná účast na Božím Duchu života se zřetelem ke svému naplnění ve slávě na konci časů (1 Kor 5,10).

V dalších verších tedy odvozuje Pavel svou důvěryhodnost a jednoznačnost od svého spojení s Kristem, v němž není současně přítomno „ano“ a „ne“. Pavlova obhajoba se tak stává oslavou Krista, v němž se dostalo plného „ano“ všem Božím záměrům. Dobrou budoucnost pak vidí apoštol v plném spojení svém i Korinťanů s Kristem, ne v naplnění svého záměru, přijít do Korinta na delší dobu.

Pro větší porozumění si shrňme ještě jednou hlavní výpověď našeho textu. Rozladění Korinťané obviňují Pavla, že příliš rychle mění své plány, jako tomu bylo právě v případě jeho cesty do Makedonie. Apoštol jim ve své odpovědi vysvětluje, že pro tento záměr existovaly vážné důvody. Nešel tam z vlastního rozmaru, „z čistě lidských pohnutek“, ať už humanitních nebo dokonce jen sobeckých, ale z Boží vůle. Po tomto vysvětlení se Pavel zabývá velmi důležitým tématem – věrohodností svého učení, v němž neexistují žádné protimluvy nebo nevyrovnanosti. Pavlovo učení není zároveň „ano“ i „ne“, ale jsou to ryzí a pravdivá slova vycházející z Kristova „ano“. Když zde svatý Pavel mluví o své upřímnosti, zanechává korintským křesťanům nádherný popis Kristova jednání a jeho dovršení podle Božího záměru: v Ježíši existuje pouze jedno veliké „ano“ poslušnosti vůči Otci. Na této Kristově pevnosti se zakládá také „ano“ apoštola Pavla, jehož učení dokonale souzní s vírou a učením evangelia.

Apoštol poté hovoří o Kristově prostřednictví. Kristus je pravé Boží „Amen“ (Zj 3,14). Skrze něj vystupuje k Otci„naše amen“, to znamená naše chvála a život v souladu s jeho vůlí. Od Boha se nám přece dostalo potvrzení, že jsme jedno s Kristem, když nás „pomazal“ Duchem svatým (v. 21) a vtiskl nám svou věčnou „pečeť“ na znamení, že navěky patříme Bohu, a jako „záruku“ věčného života, který se skrývá v srdci všech pokřtěných. Pavel nám tak zanechal mimořádný popis tajemství Nejsvětější Trojice a bezprostřední líčení své hluboké zkušenosti s Bohem, která z věřících dělá „druhého Krista“, aby mohli být oporou pro své bližní.

Těmito Pavlovými slovy nás Bůh vede k tomu, abychom viděli své každodenní chování ve spojení se základními skutečnostmi víry a neodvolávali se v této věci pouze na přikázání. Požadavek být ve všem pravdivý má základ v jádru naší víry, ve vyznání Ježíše Krista, Syna Božího, a s ním spojené liturgii všech pokřtěných: Bůh potvrdil svá zaslíbení daná otcům tím, že poslal svého Syna a definitivně, neodvolatelně nás přijal. Každého pokřtěného tím uschopnil připojit se v Ježíši Kristu k jeho Amen. Koho Bůh křtem takto niterně spojil s Kristem a dal mu již první účast na svém dechu života, ten ve svém životě nemá místo pro neupřímnost a vrtkavost.

Všem, jimž je svěřena církevní služba, tyto apoštolovy výroky o sobě a o jeho spolupracovnících připomínají, aby se nikdy nepovažovali za „pány nad vírou“ svých svěřenců, ale vždy jen za bratrské „spolupracovníky jejich radosti“. Společné úsilí o radost druhých musí chránit před tím, aby druhé zneužívali jen jako poddané nebo dokonce jako prostředek k uspokojení svých vlastních potřeb vládnout a prosadit se (srov. 1 Petr 5,2n). Dokonce i tehdy, když je – jako v Korintu – nutný tvrdý postup, musí být vždy veden láskou a být zaměřen k radosti všech.

To, že Pavel místo návštěvy nejprve napíše dopis, ukazuje, že někdy může být s ohledem na křesťanské společenství moudré změnit plán, který jsme už udělali a zveřejnili. Podstatné je, jaké smýšlení srdce vedlo k této změně.