Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 K 12,7-10

Pavel Zahradníček

 

Ve druhém čtení 14. neděle v mezidobí uslyšíme úryvek z 2. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Většina biblistů se dnes domnívá, že nejde o jediný list, ale o sbírku několika listů, které Pavel sepsal při různých příležitostech. Pro tuto skutečnost hovoří i odlišný tón, ve kterém je napsáno prvních devět kapitol listu: ty se nesou ve smířlivém duchu, hovoří o problémech, ale je tu také patrná radost z toho, že problémy byly již překonány. Ve zcela jiném duchu jsou sepsány další čtyři kapitoly listu, desátá až třináctá. Je to vůbec nejdramatičtější část z veškeré dochované Pavlovy korespondence. Z těchto čtyř kapitol doslova hmatatelně vysvítá namáhavost Pavlova apoštolátu, a to nejen fyzická, ale i psychická. Pavel tu v nesmírném rozhořčení a snad i se slzami v očích hájí své apoštolské poslání, své dílo i svou čest, proti falešným apoštolům, kteří v jeho nepřítomnosti pronikli do Korinta, sami se vydávali za apoštoly větší než Pavel a odváděli korintské křesťany od pravého evangelia. Pavel o nich v jedenácté kapitole listu píše:

Přijde k vám někdo a hlásá jiného Ježíše než jsme hlásali my, přijímáte jiného Ducha, než jste přijali (od nás), jiné evangelium, než jste kdysi (od nás) dostali – a vy to pěkně snesete! Já myslím, že nejsem v ničem pozadu za těmi nadapoštoly (2 Kor 11,4-5)

Pavel nehájí jen sebe; hájí především evangelium, které mu svěřil Ježíš Kristus. A dělá to všemi dostupnými prostředky a argumenty, protože nejde o něj, ale o křesťany v Korintě, kterým hrozí, že budou oklamání falešnými apoštoly hlásajícími falešné učení – pravděpodobně šlo o židokřesťany, kteří – podobně jako již předtím v Galácii a ve Filipách – učili i v Korintě, že ke spáse je nutné přijmout obřízku a židovský zákon. Tak znehodnocovali význam Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, jejichž plody získáváme skrze křest. Mimo to korintské křesťany nejspíš bezostyšně využívali i po materiální stránce. To můžeme vytušit z dalšího úryvku listu, kde Pavel v polemice s nimi zdůrazňuje, že on hlásal korinťanům evangelium nezištně a zdarma. Pavel zde píše:

Či jsem udělal chybu, když jsem se ponižoval, abyste vy byli povýšeni, že jsem vám hlásal Boži radostnou zvěst zadarmo? Jiné církevní obce jsem obíral a vzal jsem od nich na živobytí, abych mohl sloužit vám. A když jsem byl u vás a měl nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž.

Pavel se až zoufale snaží znovu získat srdce korinťanů a přesvědčit je, že on je pravý apoštol, a proto i evangelium které hlásá, je pravým evangeliem na rozdíl o toho, které učí falešní apoštolové. Proto líčí s nebývalou podrobností všechny útrapy a příkoří, které pro evangelium během své apoštolské činnosti vytrpěl. Nakonec přidává zmínku o zjevení, kterého se mu dostalo. To má být nyní posledním argumentem. Nechce jím však dokazovat své mimořádné poznání Božích věcí. Spíše chce obhájit, že v ničem nezaostává za falešnými apoštoly, kteří se v Korintě také odvolávali na mimořádná Boží zjevení. Pavel tedy v 2 Kor 12, 1-4 prozrazuje:

Když už to chlubení musí být – ač to není k ničemu – přejdu k viděním a zjevením Pána. Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh. A vím o tom člověku, že byl uchvácen do ráje – zdali byl v těle, či mimo tělo, to nevím, to ví Bůh – a že uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout.

Na tuto situaci navazuje začátek úryvku, který uslyšíme tuto neděli. Je vybrán ze 12 kapitoly 2 listu sv. Pavla Korinťanům, a začíná sedmým veršem:

Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mně nezmocňovala pýcha.

Je velmi obtížné přesně vyložit, co bylo oním ostnem, poslem satanovým, o kterém Pavel píše, že mu byl dán do těla, aby se nepyšnil pro vznešenost těchto zjevení. Významný biblista a vynikající Pavlův životopisec Murphy-O‘Connor říká, že zmínka o ostnu v těle nutila komentátory spřádat různé kombinace, od ranně patristické doby až do dnešních dnů. široká rozmanitost výkladů svědčí o nevyčerpatelné kreativitě lidského ducha: Mimo spíše extrémní názory, počítající i se skutečným démonem, mnoho odborníků považuje tento osten satanův za fyzickou chorobu, případně za psychický problém. Při bližším určení choroby se badatelé pokoušejí opřít i o některá místa z Pavlových listů nebo ze Skutků. Někteří se domnívali, že mohlo jít o epilepsii, protože podle autora Skutků Pavel padl na zem před Damaškem (Sk 9,4). Jiní usuzovali na špatný zrak, neboť v listě Galaťanům je zmínka o tom, že Galaťané by mu bývali dali i své vlastní oči (Gal 4,14). Další se dohadovali, že šlo o vadu řeči a poukazovali na místa, dle kterých prý Pavel působil špatným prvním dojmem (Gal 4,13) a špatně mluvil (2 Kor 10,10 a 11,6). Objevily se i mnohé další teorie…

Jiní s výše uvedenými výklady nesouhlasí. Murphy-O‘Connor poukazuje na to, že pokud měl Pavel uskutečnit všechno, co uskutečnil, musel mít pevné zdraví a odolnou tělesnou konstituci. Za jedinou přijatelnou hypotézu považuje vysvětlení, že osten satanův byl vnějším zdrojem utrpení. Když Pavel v předchozí kapitole listu psal o falešných apoštolech, mluvil o nich mimo jiné jako o služebnících satanových (2 Kor 11,14 n.). I ve Starém zákoně je ‚osten‘ používán jako metafora, literární obraz pro vnitřní i vnější nepřátele Izraele. Jde tedy o lidi, kteří, když Pavel odešel, přicházeli a ničili jeho dílo. Jak se dozvídáme z Pavlových listů, objevili se nejen v Korintě, ale minimálně i v Galácii a ve Filipách. Na jiných místech svých listů o nich Pavel mluví jako o falešných bratřích (2 Kor 11,26) nebo falešných apoštolech (2 Kor 11,13). V listě Galaťanům 2,4 Pavel podrobněji charakterizuje jejich počínání, když píše: Vloudili se mezi nás a slídili po naší svobodě, kterou máme v křesťanství, aby nás uvedli do otročení.

Na Pavla tento osten nesmírně doléhal. V pokračování textu nedělní perikopy píše, jak dokonce opakovaně prosil, aby tohoto utrpení byl zbaven:

Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ (2 Kor 12,8 a 9a)

Řecký gramatický tvar výrazu „prosil“ naznačuje, že jde o činnost, která byla v minulosti dokonána, tedy že Pavel v minulosti prosil, ale pak prosit přestal a dnes už o to neprosí. Důvodem, proč ustal v této prosbě, jsou Pánova slova: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Nemuselo přitom jít o žádné nové zjevení. Mohlo to být porozumění, ke kterému Pavel postupně dospěl, a o kterém ví, že ho k němu přivedl sám Pán. Další část dnešního textu (2 Kor 12,9b-10) již vychází z Pavlova pochopení vzájemného vztahu síly, slabosti a projevů Kristovy moci. Pavel pokračuje:

Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý právě tehdy jsem silný.

Toto porozumění významu slabosti, nebo spíše porozumění významu vědomí vlastní slabosti, ze kterého plyne spolehnutí se na Pána, není u Pavla něčím novým. Již ve svém prvním listě do Korinta píše Pavel: „ty kteří jsou v světě bezmocí, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné… …a ty kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.“ (1 Kor 1,27-29) Pavel se samozřejmě nechlubí slabostí jako takovou. Slabost samu o sobě nepovažuje za nějakou ctnost, ale za příležitost. Tam, kde člověk pracuje s vědomím vlastní slabosti a v důvěře v Boží moc, tam vzniká příležitost, aby se tato Boži moc naplno projevila – jak Pavel píše, aby na něm „spočinula Kristova moc“. V řeckém textu je pro spočinula použito stejné sloveso, jaké nacházíme ve Janově evangeliu 1,14, kde se říká, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Je to sloveso, v jehož kořeni nacházíme výraz skenos – stan. Má základní význam rozbít stan, utábořit se – tedy učinit si příbytek, mohli bychom říci „zabydlet se na nějakou dobu“. To učinil Kristus svým vtělením mezi námi a to Ježíšovi a jeho moci umožňuje Pavel, když pracuje s vědomím vlastní slabosti.

Pavel ke svému výroku připojuje působivý výčet: přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti. Tak dokazuje, že nejde o pouhé pasivní přijetí své slabosti, spojené jen s čekáním, co za Pavla udělá Bůh, ale o usilovnou práci pro evangelium, provázenou však vědomím, že Pavel sám o sobě je slabý a nedostatečný. Výčet do značné míry odpovídá tomu, co v předcházející kapitole, v takzvaném katalogu útrap, popisoval Pavel jako průvodní prvky své usilovné práce pro evangelium.

To vše se podle Pavla děje „pro Krista“. Tento obrat má nejen ten význam, že Pavel svou slabost, překážky a utrpení přináší jako svůj dar Kristu, jako oběť pro Krista. V souvislosti s dalšími místy v Pavlových listech poznáváme, že Pavel ve snášení slabosti utrpení a ponížení vidí prostředek tajuplného, mystického spojení s Kristem. Pavel uzavírá dnešní úryvek myšlenkou, kterou bychom mohli nazvat „paradox slabosti hlasatele evangelia“, když znovu opakuje a zdůrazňuje: Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

I když Pavel mluví v celém úryvku o svém konkrétním případu, můžeme jeho slova zevšeobecnit – Pavel to na jiných místech svých listů také tak dělá. Můžeme říci, že i naše slabost se promění v sílu, když budeme s jejím vědomím usilovně pracovat na spáse své i druhých, překonávat útrapy a překážky a nespoléhat na sebe, ale na Krista. Utrpení a situace, ve kterých poznáváme svou vlastní slabost, můžeme společně s Pavlem považovat za určitý druh Božího daru, jenž nás chrání, abychom nezapomněli, jak se ve skutečnosti věci mají. Abychom nezačali spoléhat jen na sebe a nepřišli o to, že i na nás spočine – doslova zbuduje si u nás svůj stan – Kristova moc.