Kalendář akcí

<< Leden 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 K 4,6-11

Dominik Opatrný

 

O nedělích v mezidobí liturgického cyklu B čteme jako druhé čtení postupně První a Druhý list Korinťanům, list Efesanům, Jakubův a Židům. Na třináct kapitol Druhého listu Korinťanům, ze kterého uslyšíme čtení o následující neděli, připadá pouze osm lekcí, takže se jedná spíše o vyzobávání některých myšlenek, než o reprezentativní představení listu.
V pozadí celého dopisu je Pavlova obhajoba proti falešným učitelům, kteří přišli do Korintu po jeho odchodu a zpochybňovali jeho způsobilost pro apoštolskou službu. O těchto Pavlových protivnících toho moc nevíme, jen že to byli křesťané ze židovství, prokazovali se doporučujícími dopisy a žili na náklady církevní obce.
V polemice s nimi Pavel hájí to, co hlásá. Je to nová smlouva, která dává život. Je to smlouva Ducha a Pavel ji poznal při svém obrácení. O liteře, tedy staré smlouvě, která tehdy byla jako jediná zapsána, se říká, že vede ke smrti. Tím ji nechce snižovat, jako by byla špatná nebo zlá. Ukazuje jen, že Zákon usvědčuje člověka, že nedokáže nehřešit, a proto vede ke smrti. Sám Zákon nemá řešení této situace, toto řešení přináší až smlouva nová.
Pavel si Mojžíšova zákona velice váží, říká o něm, že zářil. Obsahoval v sobě však také zaměřenost ke konci, k cíli. A tímto cílem je zákon nový, který září ještě více a dává svým služebníkům jistotu při vystupování. S touto jistotou vystupuje i Pavel, který se nestydí za to, co říká, a neředí evangelium. Duch svatý způsobuje, že se na jeho tváři odráží slaná zář Páně. Pavel a ostatní praví apoštolové tak nezvěstují sami sebe, ale hlásají Ježíše Krista jako Pána, sebe pak prohlašují jen za jeho služebníky.
Na to navazuje nedělní čtení, kde slyšíme, jak se to stalo, že Pavel má sílu zapomenout na sebe a sloužit jedině Kristu:
Bůh, který řekl: ‚Ať ze tmy zazáří světlo!‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.
Jak jsme slyšeli, Pavel prožívá svůj život jako nové stvoření. To, co se s ním stalo, srovnává se stvořením světla. Tentýž Bůh, který stvořil světlo a daroval starou smlouvu, nyní v jeho nitru rozehnal temnoty a prozářil je svým jasem. Nebylo to ale jen kvůli jednotlivci, skrze něj mají poznat jas Boží velebnosti i ostatní lidé. A tato Boží sláva se lidem zjevuje na tváři ukřižovaného a vzkříšeného Krista.
To zní sice velice pěkně, ale Pavel už cítí námitku korintských křesťanů, kteří ho znali lépe, než my. Viděli rozpor v tom, že by služebník tak slavné smlouvy, která podle jeho slov září více než smlouva Mojžíšova, byl sám tak slabý a nedokázal se lépe prosadit.
Vždyť Pavel v tomto listu vypočítává, co všechno při hlásání Krista zažil: „Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, častých postech, v zimě a bez oděvu.“
Dnes tento výčet můžeme číst jako dobrodružství, ale ve srovnání s falešnými učiteli, kteří byli ve vážnosti u lidí a přišli s doporučujícími dopisy, působil Pavel poněkud neprofesionálně.
On o této námitce ví a hlásí se k ní jako ke své přednosti: on je jen hliněná nádoba, ve které se uchovává drahocenný dar, který je přinášen všem národům. Protože se těmto lidem hlásá víra v Ježíše Krista, doplňuje liturgický překlad o jaký dar se jedná – dar víry. Nejenže vzácnost tohoto daru nezávisí na okázalosti nádoby, ve které je uložen, ale pro tento dar bylo přímo potřeba zvolit nejobyčejnější nádobu hliněnou. Pavel se kvůli svým slabostem nemůže sám vychvalovat, nehrozí, že by mezi hlásání Krista propašoval nějaké hlásání sebe, své dokonalosti.
Aby korintští křesťané správně pochopili útrapy jeho služby, uvádí Pavel čtyři protiklady, které je charakterizují. První je mezi utrpením, které se na něj valí, a tím, že se nesouží. Je pravda, že je vystavován mnohému trápení. To samo ale nezpochybňuje jeho způsobilost hlásat novou smlouvu. Něco jiného by to bylo, kdyby se soužil a nevěděl kudy kam. U Pavla to ale není tento případ.
Pavel často neví, co by měl dělat, je bezradný. Není ale zoufalý, protože důvěřuje v Boha.
Pavel je pronásledován, ale není opuštěn. Sám opuštěný člověk toho moc nezvládne. Pavel má sice hodně nepřátel, má ale i přátele a spolupracuje se všemi, kterým jde o Boží věc.
A konečně Pavla jeho protivníci často srážejí k zemi. Vidět je jako vítěze by bylo ovšem předčasné. Pavel totiž ve všem vítězí skrze Krista, který překonal i smrt.
Tyto čtyři protiklady vrhají správné světlo na život misionáře: musí počítat s tím, že bude vystaven utrpení, nebude si s mnohými věcmi vědět rady, bude pronásledován a bude si připadat sražen k zemi. To ho ale nenutí, aby se cítil zahnán do kouta, byl zoufalý, hořekoval nad svou opuštěností a vzdával boj.
Ani toto bližší rozlišení, o jaké útrapy se jedná, ale není jádrem věci. Nejdůležitější je, že Pavel chápe své utrpení jako připodobnění Kristu trpícímu. Jestliže se mu nedokáže hned připodobnit v jeho slávě, může to dělat v jeho utrpení. To mu dává sílu nesoužit se, nepropadat zoufalství, opuštěnosti a rezignaci.
Na druhou stranu zde ovšem také čerpá naději, že když bude Kristu podobný v utrpení, bude mu pak podobný i ve slávě. Jestliže půjde za Kristem jeho cestou utrpení a umírání, dojde s ním bezpečně i ke vzkříšení.
Tato cesta není jen duchovní, Pavel ji prožíval doslova na svém těle, když byl kamenován, bičován nebo trestán holí. Tyto Kristovy rány, které nosil na svém těle, mu dávaly naději, že se na tomto jeho těle projeví i Kristovo vzkříšení, které hlásal.
Jenže toto Pavlovo připodobnění se Kristu nemá význam pouze pro něj. Hned v dalším verši, který už není součástí nedělního čtení, Pavel pokračuje: „A tak na nás pracuje smrt, ale ve vás život.“ Utrpení misionáře tedy nemá duchovní význam pouze pro něj, přispívá také k životu a rozvoji církve. Jeho život je tak naplněním Ježíšova slova: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24).
Toto Pavlovo poselství se týká samozřejmě i nás. Pokud někdy před lidmi mluvíme o Kristu, neměli bychom se zaměřovat na to, jak moc jsme oblíbení, jak dokážeme lidi zaujmout, aby dávali našemu slovu vážnost. Mnohem důležitější je sledovat, koho hlásáme. Jestli Krista, nebo sebe. A pokud zjistíme, že naše sobectví a egoismus pronikají do slov o Kristu, že se chvástáme, můžeme prosit Boha, aby opět zazářil v našem srdci a vyvětral v něm.
Tento úryvek ale můžeme číst i jako výzvu pro nás, když posloucháme jiné. Neměli bychom  své kazatele tolik hodnotit podle toho, jak geniálně sestavují svou řeč, jak jsou známí a u všech oblíbení, ale podle toho, kolik ve svém kázání dávají místa Kristu a kolik doporučování sebe.
Inspirující také může být Pavlův postoj k utrpení, které s sebou křesťanský život přináší. Máme možnost podlehnout pokušení malomyslnosti, rezignace a litování se v opuštěnosti, nebo si můžeme nalhávat, že se nic neděje. Kromě toho nám Pavel nabízí ještě svou cestu, totiž cestu Ježíšovu. Pokud své utrpení spojíme s jeho, můžeme čerpat naději z jeho vzkříšení. Utrpení pak není marné, protože vidíme před sebou svou odměnu. A kromě toho jsou někdy i chvíle, kdy můžeme zahlédnout, jak náš trpělivý postoj pomohl někom nablízku.
Tento postoj můžeme sami na sobě zažít, ale nemůžeme ho nikomu vnucovat, protože na to nemáme právo. Je to však nabídka a doporučení od Pavla, který sám na svém těle prožil asi více, než většina z nás.