Marek Dunda

Milí posluchači, vítáme vás u našeho zamyšlení nad textem druhého čtení, které bude čteno při katolických bohoslužbách tuto neděli, která je dvanáctou v mezidobí. úryvek je opět vzat z druhého listu Korinanům, a to z páté kapitoly – sedmý až patnáctý verš.

Dovolte mi nejprve krátce převyprávět obsah tohoto úryvku.

Apoštol Pavel vychází z toho, že je plně zaujat láskou Kristovou, a chce své posluchače přivést k myšlenkám, z nichž se dají vyvodit jasné důsledky pro život věřících. Dochází ke konstatování, že je zřejmé, že smrt toho, kdo zemřel za všechny, nese s sebou tentýž dopad, jako kdyby zemřeli všichni. Tím, že Kristus za nás zemřel, může mít a má zvláštní nárok na každého z nás. Tedy: naše životy už nepatří nám, ale tomu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých. Dále se autor zamýšlí nad tím, že od nynějška už není na místě posuzovat někoho podle lidských měřítek. Přiznává se i jménem ostatních, tedy i nás, že dříve jsme Krista podle lidských měřítek posuzovali. Dodává, však, že teď už to tak neděláme. Když se totiž někdo stane křesťanem, stává se naprosto jiným – novým člověkem. Už nikdy není takový, jaký byl dříve. Začal docela nový život.

Pozastavme se tedy nad jednotlivými verši z tohoto úryvku trochu podrobněji. Vysvitne nám z nich, jak Pavel do nečekané hloubky promýšlel skutečnost Kristovy lásky. Zároveň si opět můžeme uvědomit, že jde především o naši pravdivou odpověď na poznanou Kristovu lásku.

Bratři! Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni.

Motivem Pavlova jednání nejsou jeho zvláštní duchovní zážitky nebo zjevení – on je veden Kristovou láskou. Je jí přímo uchvácen. Kristova láska Pavla zmocnila a hýbe jím. Pavel si uvědomuje velikost Kristovy lásky právě v souvislosti Kristovy smrti za všechny.

Na tomto místě bychom mohli uvažovat, jaké jsou pohnutky a motivy našeho jednání. Jsme také uchváceni láskou Kristovou? A známe ji vůbec?

Na lásku se odpovídá láskou. Čím zřetelněji si uvědomíme velikost Ježíšovy lásky k nám, čím více ji poznáme, tím víc se v nás vytváří prostor, abychom na ni také odpovídali stále větší láskou. Někteří vykladatelé tohoto textu se domnívají, že když Pavel říká zemřel za všechny, má zde na mysli hlavně pokřtěné. Křestním ponořením umírá starý člověk a z křestní vody povstává ve spojitosti s Kristovým zmrtvýchvstáním člověk zcela nový. Tak se skrze křest stává křesťanem. Pavel si uvědomuje, že Kristus zemřel i za něho. Tedy Kristova láska pomohla i jemu osobně – je jí přímo ovlivněn.

…a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.

Cílem Kristova umírání, jak nám zde vysvětluje apoštol, je, aby „živí“ nežili už sami pro sebe, ale pro svého vykupitele. To, co platí pro všechny živé, vztahuje Pavel především také sám na sebe a v listě Galaťanům (2,19) dokonce vyznává, že zemřel s Kristem a nepatří už tedy sám sobě, ale Kristu. Svým životem a smýšlením se sjednotil s Kristem natolik, že může říci: „Nežiji už já, ale žije ve mě On“ (srov. Gal 2,20). To je směr, kterým se má ubírat i náš duchovní život – stále víc se sjednocovat s Kristem, stále víc nechávat žít Krista v nás, stále víc žít pro Krista. Kéž by o nás mohli ti, kdo nás potkají, říci: Setkal jsem se v něm s Kristem.

Pavel dále pokračuje:

Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek.

Kolik bychom toho museli v našich pohledech na naše bližní změnit, abychom mohli spolu s apoštolem Pavlem pravdivě říci: „Nikoho neposuzuji podle lidských měřítek.“ Lidské soudy jsou jen povrchní a jednostranné. Nikdy nevidíme do srdce těch, které hodnotíme. Na místě je tedy otázka: A jak tedy máme vidět naše bližní? Ve světle úryvku, nad kterým se zamýšlíme, jde o to vidět každého, jako toho, kdo je Kristem milován, jako toho, za koho Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Ona lidská měřítka (doslova znalost člověka podle těla), která Pavel zmiňuje, se nám nabízejí vždy, kdykoliv máme co do činění s někým z našich bližních. Máme však dorůst k tomu, abychom druhém viděli člověka Kristem milovaného a vykoupeného. Vidět druhého v Kristu a pohledem Krista.

A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme.

Pavel přiznává, že všichni procházíme vývojem. S poznáním Krista a jeho lásky se vyvíjí i náš pohled na něj. Už neděláme to, co jsme dělali dříve a co bylo nesprávné. Pokud se náš vývoj ubírá tímto směrem, to znamená, že jsme opustili nesprávné a jednáme správně, pak je to dobře. Horší je, když člověk postupně slevuje ze svých zásad, zvlažňuje ve své zbožnosti a místo, aby rostl k dokonalejšímu životu podle pravdivého poznání, dělá kroky zpět a odvrací se od nabízené možnosti růst.

Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.

Křesťané jsou v nitru zcela noví lidé. Duch svatý jim dává nový život a oni už nejsou stejní. Přestože v tomto úryvku není výraz křest výslovně zmiňován, je velmi důležité uvědomit si souvislosti, s nimiž apoštol počítá. Díky křtu nejsme jen obnovení nebo napravení lidé, jsme nové stvoření. Skrze křest jsme jedinečně spojeni s Kristem. Když jsme se stali křesťany, začal nám zcela nový život.

Z tohoto úryvku se od apoštola Pavla můžeme učit vidět Kristovu smrt a zmrtvýchvstání jako nejdůležitější součást našeho života. Čím víc si tento Pavlův pohled osvojíme, tím víc také budeme schopni pochopit Boží plány s námi a s celým lidstvem.

Ten, kdo si uvědomí, za jakou cenu byl vykoupen, kdo zahlédne onu velikou Kristovu lásku, která se přímo dotýká také každého z nás, kdo uvěří Kristu, vítězi nad smrtí a dárci nového života, ten zatouží žít z tohoto daru a zároveň i tajemství radostně a svobodně a rozdávat z něj i všem lidem kolem nás.