Marek Dunda

Milí posluchači, vítám vás u dalšího zamyšlení nad úryvkem z druhého listu Korinťanům. Tento text uslyšíme při katolických bohoslužbách tuto neděli, která je třináctá v mezidobí. úryvek je vzat z osmé kapitoly a začíná sedmým veršem. I když jsou čtyři verše v nedělním čtení vynechány, my se pro úplnost budeme věnovat i jim. Pavel v tomto úryvku připravuje své čtenáře na správné pochopení možnosti projevit štědrost vůči potřebným.

Nejprve apoštol zmiňuje klady Korinťanů. Osvědčili se ve všem. Ve všem mohou být dáni za vzor. Je zde tedy šance, aby se osvědčila i jejich štědrost. Pavel na ně jde pozvolna, jako zkušený učitel je nejprve pochválí a vyjmenuje jejich klady a pak před nimi vykreslí další možnost, kde by se mohli vyznamenat v díle lásky. Chválí je za to, že vynikají po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce. Sám se nenásilně připomíná jako jeden z těch, od koho svou úroveň v lásce čerpali. Doslova říká:

Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.

Mnozí rodiče a vychovatelé by se měli od sv. Pavla učit, jak správně motivovat k dobru. On nejprve pochválí a pak seznámí své svěřence s představou, jakou o nich má, a s možnostmi, kterých by mohli dosáhnout. Apoštol zde ukazuje, že jim věří, že mohou dorůst k onomu vyznamenání se v díle lásky. Důvěra vychovatele v dosažení dobrého výsledku u svěřence umožňuje svěřenci tohoto cíle skutečně dosáhnout. Jeden kněz říkává: už to vidím hotové, vím, že to dokážeš! Tato jeho důvěra pak dělá divy. Platí to ovšem i naopak: dítě, které stále doma či jinde slyší: „nic z tebe nebude“, si přestává věřit, ztrácí půdu pod nohama a zdaleka nedosahuje takových výsledků, jakých by mohlo dosahovat.

Dnes stejně jako tehdy platí, že pokud chceme, aby někdo na něco věnoval peníze ze svého, je to vždy poměrně citlivá záležitost. Pavel ví, že si nemůže na tento dobrý skutek dělat nároky a nějak si ho vynucovat, zároveň však stojí o to, aby pro tento dobrý účel Korinťany získal, proto říká:

Neříkám to jako rozkaz, ale chtěl bych na horlivosti druhých vyzkoušet, že vaše láska je pravá.

Můžeme obdivovat, jak apoštol na jedné straně ponechává Korinťanům zdravou svobodu a na druhé straně je otevřeně žádá o výraznou pomoc pro potřebné. Svůj návrh předkládá svým čtenářům jako zkoušku pravosti jejich lásky. Uhodil na velmi důležitou strunu. Zkouška pravosti lásky nemůže být těmi, kdo usilují o křesťanskou dokonalost, vzata na lehkou váhu. Navíc přidává i pohled na Ježíše jako motivaci k ochotě na ničem nelpět:

Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste zbohatli z jeho chudoby.

Poukaz na Ježíšovo smýšlení je nejen velmi působivý, ale zároveň i aktuální. Ježíš Kristus jako Bůh má všechno, žije v pro nás nepředstavitelné kráse a dokonalosti. Ale on se toho všeho vzdal, aby pro nás mohl být darem jako obyčejný člověk. Jeho ochota ponížit se, vzdát se slávy, kterou měl pro to, aby mohl sloužit nám nehodným, je někdy v rozporu s přístupem nás lidí, kteří sice víme, že všechno máme z Boží dobroty, ale když už to máme, pak se neradi dělíme a velmi neradi se vzdáváme pozic, které jsme získali.

Desátý až dvanáctý verš, stejně jako osmý, v neděli při bohoslužbách sice neuslyšíme, ale pro naše bližší pochopení daného úryvku nám právě tyto verše pomohou nastínit svatopiscův záměr. V těchto verších povzbuzuje Pavel Korinťany, aby dovedli k zdárnému konci sbírku, kterou započali už minulý rok.

Přitom vám dávám radu, neboť vám to bude k užitku. Začali jste to už dříve, minulý rok, nejen dělat, ale i dělat ochotně. Teď tedy doveďte to dílo ke konci, aby té ochotné vůli také odpovídal vykonaný skutek – ovšem podle vašich možností. Neboť je-li tu ochota, je milá podle toho, co kdo má, ne, co kdo nemá.

Každý potřebuje v jisté chvíli povzbuzení k vytrvalosti a k ochotnému dokončení dobrého díla. Pavel povzbuzuje Korinťany pochvalou za dobře započaté dílo v loňském roce a zve je ke zdárnému završení dobrého skutku.

Ve třináctém verši Pavel předkládá svým čtenářům a posluchačům důležitou radu. Dobro je třeba dělat dobře:

Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli.

Tuto směrnici můžeme rozšířit nejen na dávání darů, ale i na vše ostatní. Například by nebylo dobré pomáhat druhým na úkor vlastní rodiny, která by pak tím trpěla. Není také zdravé obětovat se pro bližní na úkor svého zdravého odpočinku a vlastního zdraví. Mnohým však spíše víc než přemíra obětavosti hrozí její nedostatek.

A Pavel dále pokračuje:

Spíše má nastat jakési vyrovnání.

To, co máme, je vždy darem Božím. Bůh dává skrze jednotlivce dary všem. Nikdo nemá dary jen sám pro sebe, ale má je použít i ve prospěch druhých a tak má nastat jakési vyrovnání.

Náš úryvek je zakončen vysvětlujícím apoštolovým shrnutím:

za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim prospěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: ‚Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.‘

Pavel zde připomíná, že nyní mohou pomoci Korinťané – jindy to zase mohou být oni, kdo budou pomoc potřebovat a pak budou rádi, když jim pomohou právě ti, kterým oni pomáhají nyní. Dá se to však pochopit i jinak: Ti, kdo mají dost možností pomoci peněžním darem, dostanou z přebytku vděčnosti obdarovaných. Jejich vděčnost (někdy projevena i modlitbou za dárce) je víc než pouhé vyrovnání. Platí to tak vždy, i když na to pozapomínáme a těžce se to znovu přijímá. Naši největší dobrodinci jsou totiž ti, kvůli kterým máme život těžší. Jestliže v tom, čím nám komplikují život, vidíme šanci osvědčit sou lásku, štědrost, trpělivost a někdy i odpuštění, pak díky nim získáme ten největší poklad, z kterého budeme mít radost v nebi. A ten nám nikdo nevezme.

Na závěr našeho zamyšlení nad druhým čtením ze 13. neděle v mezidobí bych si dovolil shrnout myšlenky, které vyplývají z tohoto úryvku z Pavlova listu. Jde zde o to, jak správně dávat:

1. Tvoje ochota dávat ze svého radostně je důležitější než to, jak velký dar dáš a jak moc toho máš.

2. Nezapomeň na to, že pokud prokazuješ dobrodiní těm, kdo jsou v nouzi, pak oni ti pomohou, až budeš v nouzi.

3. Měl bys však dávat proto, že tě k tomu vede Kristus a ne s ohledem na prospěch, který z toho budeš mít.

4. To, jak dáváš, zřetelně ukazuje, jak moc jsi oddán Kristu.

Kéž bychom i my dokázali být štědrými dárci vůči potřebným a tím stále víc prohlubovali svou sounáležitost s Kristem, který k nám přichází nejen v každém bližním, ale obzvláště v chudých, trpících a opuštěných.