Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 Pa 36,14-23

Petr Chalupa

 

O 4. neděli postní uslyšíme jako první čtení úryvek z Druhé knihy Kronik. Hebrejské označení – “záležitosti dnů” – charakterizuje tyto spisy jako dějepisné dílo. Obvyklé označení “knihy Kronik” pochází od sv. Jeronýma, který opisuje hebrejský název slovy “kronika celých dějin spásy.” Řecký překlad (i český ekumenický) rozumí knihám jinak, když překládá název “paraleipomena.” Jde tedy o to, co bylo “vypuštěno” v knihách Samuelových a Královských – a nyní je doplněno. Charakter dodatků vedl v křesťanské tradici k podceňování těchto knih. Při liturgii se z nich předčítá pouze tento jediný úryvek.

První a Druhá kniha Kronik vypráví o době mezi počátkem lidských dějin a umožněním nového začátku díky výnosu perského krále Kýra po babylonském vyhnanství. Po úvodních 10 kapitolách s rodokmeny, začínajícími od Adama, tvoří strukturu řada judských králů od Davida po vyhnanství podle předlohy v knihách Samuelových a Královských.

Knihy Kronik navazují na dřívější biblické texty. Předpokládají trvalou platnost tradic z Pěti knih Mojžíšových, i když je neopakují. Chtějí napomínat, základní teologické názory se systematicky opakují. Vše prostupuje neustále znovu připomínaná zásada víry platící v dějinách: o štěstí nebo pádu jednotlivce a společenství rozhoduje zaměření na Zákon, zvláště na hlavní přikázání.

David a jeho potomci jsou vyvolení, aby vládli nad Izraelem na Hospodinově trůnu. Tento teologický výklad Nátanova zaslíbení umožňuje nové porozumění významu království: králům, dokonce perskému králi Kýrovi, je propůjčeno Hospodinovo království. vysvobození z Egypta směřuje k zřízení chrámu, které je připraveno dvojím vyvolením: Davida a Jeruzaléma. Dějiny království jsou vylíčeny z hlediska chrámu. Chrám je středem, ke kterému podle kronikářské teologie směřuje všechno. Bohoslužebný řád stanovený Zákonem pro chrám rozvíjí David zavedením nové služby hudebníků. Výklad Zákona je svěřen prorokům. Zvláštní pozornost je věnována chrámové liturgii a velkým poutním svátkům.

Úryvek ve mši svaté je vybrán ze závěru Druhé knihy Kronik. Pojednává o přechodu od neustálého úpadku, který znamenal v izraelských dějinách až katastrofu vyhnanství, k začátku obnovy po vyhnanství. Ta je oznámena Kýrovým ediktem. Úryvek si všímá podrobně toho, co bylo (vv. 14 – 16), vyhodnocuje minulost – a tím také říká něco podstatného pro budoucnost.

Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě.

Svou zprávu o zániku Judska a Jeruzaléma uvozuje autor textu popisem viny, která vyvolala Hospodinův hněv. Viníkem byl král (vv. 12.13). Sidkijáš, který je v knize proroka Jeremiáše vykreslen spíš jako slaboch, se ukazuje jako člověk tvrdohlavý a uzavřený vůči Hospodinovu slovu; nesklonil se před “Jeremiášem, Hospodinovými ústy” (v. 12). Jeho odpadnutí od Nabuchodonosora je také proviněním proti Hospodinu, v jehož jménu přísahal věrnost. Rozsudek nad králem se však týká všech Judovců. Země se provinila nejen ve svém nejvyšším představiteli, odsouzeni jsou všichni – knížata, kněží a všechen lid. Jejich vina je nejprve označena velmi obecně: dopustili se nevěrnosti; zjištěná skutečnost se může vztahovat na mnoho přestupků. Zde se popisuje jako provinění krále. Obecná obžaloba je však ihned blíže vysvětlena: judská nevěrnost spočívá v napodobování “ohavností pohanských národů.” Národ zradil svou zvláštnost, připodobnil se ostatním národům. Ukazuje se to zcela konkrétně znesvěcením chrámu – jde o kultovní znečištění pohanskými praktikami, dokonce zavedením modloslužby do chrámu, jak to popisuje Ezechiel (Ez 8 – 11). Chrám byl srdcem obce po vyhnanství; míra provinění se čtenáři textu ukazuje nejzřetelněji jeho znesvěcením.

Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem i se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.

Nejde však jen o znesvěcení chrámu, ale také o odmítnutí Boha, který přebývá uprostřed svého lidu. Autor se opět vědomě obrací na své současníky; Boží slovo totiž, které už má poexilní obec v podobě Zákona a proroků, je pramenem, ze kterého se živí její duchovní život. Psané slovo převzalo funkci, která příslušela před vyhnanstvím prorokům, skrze které Bůh mluvil k svému lidu (srov. V. 12). “Bez ustání” posílal Hospodin své posly: tuto formulaci přebírá autor od Jeremiáše (26,5), který je zde vzorem proroka. Co však bylo smyslem vyslání proroků? Čtenáři knihy Jeremiáš musela jeho slova připadat jako hrozby posla zkázy. Autor vnímá za prorockými hrozbami neustávající Boží touhu po spáse. Bůh má “soucit se svým lidem a se svým příbytkem”, jde mu o záchranu, nikoli o odsouzení (srov. J 3,17). Boží lásku však udeřil člověk do tváře; Juda měl pro jeho slovo a jeho posly jen výsměch, posměšky a pohrdání. Tento neustálý nářek proroků (Oz 9,7; Iz 28,14; 30,12) se u Jeremiáše stal výkřikem: “Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sporu a sváru pro celou zemi” (15,10). Odmítnutí laskavého Božího soucitu má hrozivé následky. Pohrdání jeho slovem zničilo Boží touhu po spáse. Jde o “neodpustitelný hřích”, o kterém hovoří také Ježíš (Mt 12,31).

Následující verše, 17. a 18, jsou v nedělním čtení vynechány. I když nemají nějaký zvláštní význam, neboť popisují dobytí Jeruzaléma, bude dobré, když si je poslechneme.

Přivedl na ně chaldejského krále, jenž mečem vyvraždil ve svatyni jejich mladé muže, neměl soucit s mladými muži ani s pannami, ani se starci a kmety; Bůh mu všechny vydal do rukou. Také všechny předměty Hospodinova domu, velké i malé, poklady Hospodinova domu a poklady královy a jeho velmožů, to vše odvezl do Babylónu.

Další verše liturgického čtení popisují vyhnanství jako nápravu.

Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylónu všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.

Pohled se zde ještě více zaměřuje na vyhnanství. Jeruzalém a země zůstávají zpustošené, zatímco vše, co uniklo meči, trpí deportací a vyhnanstvím. Autor zamlčuje, že do Babylónie byla přestěhována jen část Judovců; mlčí o osudu těch, kdo zůstali ve vlasti (např. o ustanovení místodržitele Gedaljáše, jeho zavraždění a útěku další části obyvatel do Egypta – 2 Kr 15,22-26); není tomu tak proto, že by o tom nevěděl – vždyť znal knihy Královské – , pro něj však do budoucna existuje jediný pravý Izrael: vyhnanci a navrátilci. Vyhnanství mu však nepřipadá jako nejistý osud. Jde o omezenou dobu; proto hned následuje odkaz na délku izraelského zotročení: „než přišla vláda Peršanů.“ Autor zdůrazňuje, že se tak naplní Hospodinovo slovo (v. 21), aby si nikdo nemyslel, že omezení vyhnanství bylo dílem náhody, nebo že bylo závislé na lidské moci. Vyhnanství je Hospodinem “naplánované”, není proto nepochopitelným osudem, ale má hluboký smysl. Autora vede k tomuto významu kombinace dvou míst z Písma. Zná hrozby trestem, kterými končí tzv. Zákon svatosti (Lv 26,14-45). Pro případ, že Izrael nepřijme a nenaplní Hospodinova spásonosná ustanovení, ohlašuje se propad, ničení a vyhnanství; země, zbavená obyvatel, zůstává ležet ladem a “dohání” tak nedodržené roky odpuštění dluhů a propuštění otroků (Lv 26,34n ve vztahu k 25,1-7). Co však bylo ohlášeno jako neomezené, chápe autor jako Hospodinem stanovenou lhůtu; odvolává se přitom na Jeremiášova slova: “Tak se stane celá tato země troskami a bude budit úděs. Tyto národy budou sloužit králi babylonskému po sedmdesát let” (25,11). Vyhnanství je tedy dobou nápravy toho, co bylo Hospodinu upíráno v letech nevěrnosti a porušování smlouvy; když vyhnanství splnilo tento účel, skončí – prorocké slovo hovoří o 70 letech.

V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit – i písemně – po celém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!

Je-li délka vyhnanství předem oznámena Božím slovem, nemůže mít ani jeho ukončení čistě světské a lidské příčiny: Hospodin vzbudil “ducha Kýra”, aby řekl rozhodující slovo. Splněné Jeremiášovo slovo je už citované slovo o délce otroctví, nejde o zvláštní proroctví o Kýrovi. Autor necituje úřední znění výnosu perského krále z knihy Ezdráš (Ezd 6,3-5). Znamená to, že se nezajímá o vylíčení politických okolností, které umožnily návrat vyhnanců a obnovu chrámu. Nejde o střízlivá fakta, ale o význam těchto skutečností ve světle víry. Kýrova moc, jež ho uschopňuje k činu, je propůjčena Bohem; vystupuje jako Hospodinem pověřený člověk, jeho slova Židům nelze proto chápat jako politické opatření, ale jako prorocká slova, která slibují spásu (“Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním”) a vyžadují, aby se podle nich bezpodmínečně jednalo. Nový začátek po vyhnanství je ve znamení “naplnění.”

 

Náš text medituje o trestajícím Božím odsouzení. Bůh stále znovu „varuje.“ Posílá proroky; jeho soucit chce zabránit neštěstí. Ale ti, k nimž se jeho láska obrací, odmítají jeho pokyny, jeho varování a jeho slovo. Tak tedy narůstá Boží hněv a projevuje se odsouzením svatého města. Zdá se, že Boží hněv ukončuje vztah mezi Bohem a jeho lidem. Můžeme si zde připomenout Ježíšovo postesknutí z Lukášova evangelia „ale vy jste nechtěli“ (L 13,34).

Trestající odsouzení má v našem textu zvláštní závažnost. Je na konci knihy, poslední slova popisují katastrofu.

Avšak i v této dusné atmosféře najdeme prvky naděje. Vyhnanství je omezeno na 70 let. Lze tedy doufat v nový začátek. Hovoří se o výnosu krále Kýra: záchrana přichází ze strany, z níž ji nikdo nečekal. Dusivá kapitola končí výzvou k novému začátku v Jeruzalémě: „Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!“ Bůh dává naději, umožňuje nový začátek a budoucnost. Navzdory odsouzení nabízí šanci.

Autor nehledí jen zpět, není jen kronikář, ale dívá se také vždy na národ ve své době. Nepíše od zeleného stolu historie, která chce vědět, „jak to bylo“, hledí jedním okem zpět a druhým na současnost, na své krajany a také do vlastního srdce. Zde se připravují podobná rozhodnutí, zde musí mluvit, nyní nastala chvíle, na které záleží – nevidí totiž odpadnutí, lhostejnost, nevěru a znesvěcení chrámu v minulosti, ale v současnosti. Jde o jeho problémy a problémy jeho současníků, nikoli o problémy minulosti.

Se starostí o současnost se táže minulosti, naslouchá jejím zprávám. Nezajímá jej všechno a každý, ale hrozné zničení Jeruzaléma, které volá staletími, když je správně pochopeno a teologicky interpretováno. To znamená, že k objasnění této katastrofy přispívají nejen mocenské poměry, politické uspořádání, moudrost či nemoudrost vládnoucích, převaha nových zbraní apod., ale ke slovu se dostává postoj národa k Bohu. Jsou důvody, které se vymykají čistě historickému pohledu. Právě na těch však křesťanovi záleží, těch si musí všímat, ty působí v dějinách.

Jako věřící křesťané se nemáme ohlížet jinak. Církevní historik se přirozeně snaží zkoumat svým pohledem nazpět minulost. Táže se, co se stalo, jak k tomu došlo, jaké byly důsledky. Křesťan a teolog se však musí také ptát: co se týká mne, co to znamená pro mou víru, co pro jednotlivce, co pro celou církev? To musí říci dalším křesťanům. Nesmí se podceňovat, co se stalo, ale důležitější je, co to znamená. Kronikář se dobře zhostil tohoto úkolu. Dokázal se podívat na minulost tak, že nezůstala v muzeu, ale získala význam pro svou dobu.

Kronikář vidí ve všech souvislostech Hospodinovo dílo. Hospodin je poslední příčinou šťastného zvratu, „vzbudil ducha Kýra.“ Panovník Blízkého Východu, kterého můžeme vidět jako dirigenta koncertu národů, je pouhým hlasem, který se připojuje, když mu dá skutečný dirigent znamení. V Božím plánu s Izraelem je Kýros jen nástrojem. Střediskem světových dějin není Kýrův hlavní stan. Člověk věřící v Hospodina vidí hlubší souvislosti než chytrý komentátor politických poměrů tehdejší doby, i když přichází s promyšlenou analýzou tehdejších mocenských poměrů.