Marie Zouharová

Pro druhou neděli adventní byl vybrán jako druhé čtení úryvek z Druhého listu svatého apoštola Petra. Tímto listem se v cyklu B zabýváme poprvé. Proto připomínám základní poznatky o autorovi, o době, místě a důvodu vzniku tohoto dopisu a o jeho adresátech.

Autor listu se představuje na začátku jako „Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista“ (2 Pt 1,1).

Přesto však bylo jeho autorství zpochybněno už církevními otci. Samotný list obsahuje totiž důkazy proti Petrovu autorství.

Podle citátu ze 3. kapitoly byla již doba života apoštolů minulostí: „Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak to bylo od začátku světa“ (2 Pt 3,4).

Podle slov téže kapitoly se autor nepočítá mezi apoštoly. Vyzývá adresáty, „aby pamatovali na slova dávno předpověděná svatými proroky a na příkaz Pána a Spasitele, sdělený vám vašimi apoštoly“ (2 Pt 3,2).

Apoštol Petr by zřejmě také nepoužil Judova listu, z něhož pochází text takřka celé druhé kapitoly.

Druhý Petrův list patří, stejně jako První, k takzvaným pseudepigrafům. Řecký výraz pseudepigrafie znamená doslova „falešný nápis“. Vyjadřuje, že spis pochází od jiného autora, než od toho, který je v něm jako autor uveden. Jedním z poznávacích znamení pseudepigrafie jsou časté odkazy na „vlastní osobu“. Ve starověku byl tento styl velmi oblíbený. Pod titulem mistra zveřejňovali často své spisy žáci. Nebyla to opovážlivost, byl to naopak výraz skromnosti. Žáci nehledali svou vlastní slávu, ale dávali takto najevo, že všechno, co vědí, pochází od jejich mistra. Oni jsou vlastně jen pokračovateli v jeho práci. Nejedná se tedy o falšování, ale o literární formu, která byla obvyklá v mimobiblické literatuře, vznikající mezi Židy. V době Ježíšově existovalo mnoho židovských pseudepigrafních spisů, které byly v oběhu pod jmény starozákonních osobností. Chtěly dát odpověď na otázky v duchu staré tradice.

Autor byl nejspíš v řecké kultuře vzdělaný křesťan pocházející ze židovství. Vyzná se totiž jak ve Starém zákoně, tak i v židovské tradici. Skutečnost, že se na začátku listu slavnostně tituluje jako Šimon Petr, ukazuje, jak velká úcta se Petrovi prokazovala již na počátku církve. Petr je blíže označen jako „apoštol a služebník Ježíše Krista“. Slovem „služebník” se vyjadřuje jeho závislost na Kristu a výraz „apoštol“ odkazuje na jeho vyslání, zplnomocnění a poslušnost. Otázka po autorovi listu není na prvním místě, protože apoštolovo autorství není předpokladem pro přijetí do kánonu Nového zákona – tím je jeho inspirovanost., tedy působení Ducha svatého při vznikání textu.

V dopise se nenacházejí žádné záchytné body pro určení místa vzniku. Origenes (který žil přibližně v letech 185-254) dosvědčuje, že ke kanonickým spisům byl připočten v Egyptě.

Motivem a účelem dopisu je chránit církev před bludaři, kteří popírají druhý Kristův příchod.

Adresáty jsou stejně jako u prvního listu obce v Malé Asii. Na začátku 3. kapitoly čteme: „Tohle je už druhý list, který vám, milovaní, píšu.”

Nedělní úryvek začíná 8. veršem 3. kapitoly:

Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.

V závěrečné části dopisu opakuje autor velmi často oslovení „milovaní“. Chce tak zřejmě upozornit na hlavní úsek svého listu. Zaměřuje pozornost na předpovědi starozákonních proroků a všímá si zaslíbení druhého Kristova příchodu. Proroci sice ve Starém zákoně nepředpověděli druhý Kristův příchod, ale setkávali se často s posměchem, protože proroctví, která vyslovili, se hned nenaplnila. Tak např. v knize proroka Ezechiela čteme: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: Synu člověka, copak to máte za pořekadlo o izraelské zemi: Dny uběhnou a každé vidění selže? Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Učiním konec tomuto pořekadlu, už je v Izraeli nebudou říkat. A promluv k nim: Blízko jsou dny, kdy se splní všechna vidění. Už nebude uprostřed izraelského domu žádné šalebné vidění a lichotivá věštba. Když já Hospodin promluvím, mluvím slovo, které se splní bez odkladu. Za vašich dnů, vzpurný dome, mluvím slovo a také je splním, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 12,21-25).

Hlavní Ježíšovou výpovědí v poselství o spáse byla zvěst o blízkosti Božího království. V Markově evangeliu čteme: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

Nejstarší křesťanské obce, viděly v Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání počátek všeobecného vzkříšení z mrtvých, a očekávaly proto Ježíšův druhý příchod v brzké době. Protože se však druhý Kristův příchod zpožďoval, dospěla vznikající církev k názoru, že tento den nelze přesně stanovit: „Proto buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde ve chvíli, kdy na to nepomyslíte“ (Mt 24,44). „O tom dni a o té hodině neví však nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec“ (Mk 13,32).

Autor Druhého Petrova listu odůvodňuje zpoždění druhého Kristova příchodu Boží velikostí, která přesahuje lidské měření času. Cituje přitom 90. žalm: „Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka“ (Ž 90,4). Pomocí žalmového textu chce lépe vysvětlit a zdůraznit Boží chápání času: „u Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.“ Zaslíbení není tedy zpochybněno i když Kristův příchod ještě nenastal. Sledovaný časový úsek je pro Boha krátkou chvílí. Autor upozorňuje, že určování času je zbytečné, protože druhý Kristův příchod je nevypočitatelný.

Ne že by Pán otálel splnit to, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.

Některým členům církevní obce se zdálo, že Pán otálí splnit, co slíbil. Autor vysvětluje pravý důvod. Tím je Boží velkomyslnost a trpělivost, která poskytuje čas k obrácení. K podobnému závěru dospěl již učitel moudrosti ve Starém zákoně, když utěšoval pronásledované Židy v Egyptě, kterým se zdálo, že Bůh příliš dlouho nechává jejich utlačovatele bez trestu. a že jeho zásah očekávají marně: „Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš, nehledíš na hříchy lidí, jen aby činili pokání“ (Mdr 11,23). Podobně se vyjadřuje apoštol Pavel v listu Římanům: „Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, trpělivosti a shovívavosti? Což nevíš, že Boží dobrota tě tak chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4). Bůh chce spásu všech lidí, proto čeká s láskou na jejich obrácení.

Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země a všecko na ní bude souzeno.

Tento obraz převzal autor z tradice. V jednom z podobenství Matoušova evangelia říká Ježíš: „To přece chápete: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde ve chvíli, kdy na to nepomyslíte“ (Mt 24,43n). Rovněž v Janově Zjevení nacházíme varování: „Nuže, vzpomeň si, jak ochotně jsi to slovo přijal; zachovávej ho a změň se: Neprobudíš-li se však, přijdu jako zloděj, a ty nebudeš mít tušení, kdy to na tebe přijdu“ (Zj 3,3).

Katastrofy byly vždy chápány jako Boží trest. Část živých bytostí je však přečkala a pro ně začal nový život. Představa o světovém požáru pochází z Persie. Oheň je ve Starém zákoně obrazem Božího hněvu a soudu. Poprvé ohlašuje Hospodin požár světa prostřednictvím posledního proroka za doby babylonského zajetí Joela: „Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu“ (Jl 3,3).

Ovšem o požáru světa se v Druhém listu Petrově hovoří již v předchozích verších: „A totéž Boží slovo také nynější nebesa a zemi šetří pro oheň a uchovává pro ten den, kdy bezbožní lidé budou souzeni a zahynou“ (2 Pt 3,7). Autor chce posílit víru v druhý Kristův příchod. Současně hrozí bludařům, že v den soudu zahynou společně s bezbožníky, pokud se neobrátí.

A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru.

Jednoho dne předstoupí všichni před Boží soud a zlí budou potrestáni. Očekávání brzkého Kristova příchodu vybízí k intenzivnímu náboženskému životu. Věřící nemají Ježíšův příchod pouze očekávat, ale mají jej „urychlovat“. Podle rabínského učení věřili Židé, že důsledným dodržováním předpisů Zákona lze urychlit příchod Mesiáše, tedy vykoupení. Ve Skutcích apoštolů čteme Petrova slova křesťanům ze židovství: „Obraťte se a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny a aby přišla od Pána doba oddechu a poslal vám Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše“ (Sk 3,19n). Toto pojetí převzal autor Druhého Petrova listu. Chce zdůraznit, že Kristus otálí se svým příchodem, aby dopřál čas k pokání. Čím svatěji bude tedy církev žít, tím rychleji se bude Kristův příchod přibližovat.

Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.

Při druhém Kristově příchodu nepřestane svět existovat, pouze bude zničena jeho nynější podoba. Bude proměněn, oslaven. Tuto naději hlásal již prorok Izaiáš: „Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem. Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl“ (Iz 65,16b-17).

Nové nebe a novou zemi slibuje také Janovo Zjevení: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo“ (Zj 21,1). Nevíme, jak bude toto nové nebo a nová země vypadat. S jistotou však víme, že vše zlé bude zničeno.

Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.

Zde znovu autor zdůrazňuje, že očekávání druhého Kristova příchodu přímo vyžaduje život v úctě před Bohem. Do nového světa má přístup pouze spravedlnost. Proto se musí každý člověk snažit, aby jeho jednání bylo před Bohem bez poskvrny. Jestliže se budeme cítit osloveni těmito pokyny, pochopíme, že doba do druhého Kristova příchodu je projevem Boží velkomyslnosti, která nám dává dostatek času k nápravě.