Věra Doubková

O čtvrté neděli adventní otevíráme Druhou knihu Samuelovu. Obě knihy Samuelovy jsou označeny jménem muže, který zaujímal v počátcích izraelského království zcela mimořádné postavení. Samuel byl poslán Hospodinem, aby pomazal za krále Saula z kmene Benjamín a později Davida z kmene Juda.

O vládě prvního krále Saula vypráví První kniha Samuelova. Už v ní se objevuje David jako Hospodinův pomazaný. Jeho osudy líčí Druhá kniha Samuelova. Obě knihy ukazují krále z jejich dobré i špatné stránky.

Úryvek z Druhé knihy Samuelovy, vybraný pro čtvrtou neděli adventní, vypráví o snaze vybudovat svatyni pro Boží schránu. Dříve než poodkryjeme roušku tajemství nad tímto textem, musíme si připomenout události předcházející.

David se stal králem nejprve nad kmenem Juda, ale netrvalo dlouho a ostatní izraelské kmeny uznaly Davida za svého krále. Uzavřením smlouvy se Hospodinův pomazaný stal králem nad celým Izraelem. David dobyl se svým vojskem město Jeruzalém a zvolil si ho za své město. Tak se Jeruzalém stal hlavním městem, středem kulturního i náboženského života. Král nechal přenést Boží schránu do svého města. Tím získalo Davidovo město náboženskou vážnost pro celý izraelský národ.

Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel.

Dozvídáme se, že král David se usadil ve svém domě. O Davidově domě víme, že byl postaven z cedrového dřeva. Cedr je rozložitý jehličnatý strom, který dorůstá až do výšky čtyřiceti metrů. Cedrové dřevo bylo velmi ceněno pro svou tvrdost. Tohoto dřeva použil později také Šalomoun ke stavbě chrámu.

Hospodin dopřál Davidovi klid od jeho okolních nepřátel. Zaslíbená země ležela na území mezi dvěma mocenskými bloky. Ze severovýchodu útočila nejprve asyrská, později babylonská říše, od jihozápadu se pokoušel rozšířit své území mocný Egypt. Nezanedbatelní byli též sousedé z Arábie, také oni podnikali válečná tažení do úrodné země za řekou Jordánem. Od západu se přes Středozemní moře dostávali v určitém období dějin do Kanánu takzvané mořské národy. Udržet si území a svobodné postavení mezi okolními národy představovalo pro křehké království velké úsilí a hlavně naprosté spolehnutí na Hospodinovu pomoc.

Tu řekl král proroku Nátanovi: Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.

David chtěl využít klidu ke stavbě domu pro Boží schránu. Doba nekonečného putování a nepokojů skončila. Zaslíbení o získání země se stalo skutečností. S usedlým způsobem života přichází také změna v náboženském životě. Víra a naděje putujícího lidu, která se během putování soustředila do stanu setkávání, nemá už opodstatnění. Vybudování chrámu bylo výsledkem změny životního stylu, náboženských představ a celého postoje Izraele. Chrám měl přiblížit Hospodina králi a lidu. Královská svatyně měla být místem, kde bude uložena Boží schrána. Za Davidovou myšlenkou vedoucí k postavení chrámu se skrývá touha vyjádřit královskou výjimečnost a vtisknout svatyni královský ráz. Tak si chtěl David zajistit Boží přítomnost.

Nátan králi odvětil: Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.

Poprvé zde vystupuje prorok Nátan, jehož jméno znamená „daroval.“ Ptáme-li se na podmět – kdo daroval – pak jedině Hospodin. Prorok Nátan bude Davida i nadále provázet a zasahovat do jeho rozhodování. Tento text dokládá přítomnost proroků na královském dvoře v Izraeli. Jejich přítomnost dosvědčuje, že král není svrchovaným pánem a poslední instancí. Král David se tedy radí se svým prorokem. Nátan mu dává kladnou odpověď a souhlasí s královým návrhem postavit Hospodinu chrám.

Ale té noci se stalo Hospodinovo slovo k Nátanovi.

Nátan nejprve schválil Davidův plán, ale po noční rozmluvě s Hospodinem mění svůj postoj – také ovšem velkorysé Davidovy plány.

Na tomto místě si můžeme položit otázku: Jakým způsobem získali proroci to, co měli předávat lidem? Ve většině případů dostáváme výslovnou, avšak trochu neurčitou odpověď: „Hospodinovo slovo se stalo k Nátanovi…“ Tato věta znamená, že Bůh byl aktivně přítomen. To je základní zkušenost proroka. Hospodin předává své poselství prorokovi a jeho prostřednictvím se tato zvěst dostává k lidem. Právě tuto osobní zkušenost musel zažít prorok Nátan, protože také o něm čteme, že se k němu stalo Hospodinovo slovo.

Jakým způsobem komunikovali pak proroci s lidmi? Předstupovali před své současníky se zvěstí, kterou měli sdělit. Boží slovo bylo tedy předáváno ve formě mluvené řeči. Každý prorok mu zároveň vtiskl pečeť své osobitosti a vlastní zkušenosti.

Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil: Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem. Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, zdalipak jsem kdy řekl některému z izraelských vůdců, jemuž jsem přikázal pást Izraele, svůj lid: Proč mi nezbudujete cedrový dům?

Prorok Nátan má za úkol předat Davidovi Hospodinovo slovo – navzdory tomu, že zprvu s královým plánem souhlasil. Hospodin, Bůh putujících lidí, nikdy dům nevyžadoval, ani nepotřeboval. Hospodin putuje se svým lidem, není vázán místem ani časem. Hospodin se váže zcela dobrovolně na izraelský lid. Nepřikázal žádnému ze soudců Izraele, aby mu postavil dům z cedrového dřeva. Z čisté lásky ke svému vyvolenému lidu uzavírá s tímto národem smlouvu.

Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin zástupů: Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele.

Hospodin dále mluví skrze proroka Nátana ke králi Davidovi. Bůh povolal Davida za vévodu, prokázal mu dobrodiní a slíbil mu, že s ním bude také nadále. David však nic neznamená bez Božího lidu. Zaslíbení daná jemu se týkají také svěřeného stádce. Hospodin učinil pro svůj lid vše, co bylo nezbytné, aby mohl žít v bezpečí.

Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi. I svému lidu, Izraeli, jsem připravil místo a zasadil jej: tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat bídáci jako dřív, ode dne, kdy jsem správou svého izraelského lidu pověřil soudce.

Bůh dává Davidovi veliké jméno – věhlas, také mír – odpočinutí od válek. Královým úkolem bylo totiž bojovat, vysvobozovat a chránit svěřený lid. Obdarován není ovšem sám David, ale zároveň izraelský národ, aby mohl svobodně a pokojně žít.

Tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě.

Hospodinovo slovo pokračuje. Dochází ke zvratu. Dům nepostaví Hospodinu David, ale Hospodin vybuduje Davidovi dům – to znamená královskou dynastii. V tomto textu se setkáváme s tradicí, pro kterou je království Božím záměrem. Existovala však také protichůdná tradice, která viděla v královském zřízení odvrat od Hospodina. Tato dvě pojetí přetrvávala ve zvláštním napětí. Na jedné straně prosazoval král Boží vládu, na druhé byl kritizován, když svého postavení zneužíval.

Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království.

V Hospodinově zaslíbení králova potomka viděli zřejmě naději na obnovu ti, kteří přežili babylonské vyhnanství. Zaslíbení se tedy netýká jen Davidova nástupce Šalomouna. Předpokládá dobu, v níž se ujme moci jiný Davidův syn – Mesiáš.

Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.

Podle Hospodinova rozhodnutí nebude tedy David stavět chrám pro Hospodina. Nejmenovaným synem je zde Davidův syn Šalomoun. Ten se jednou ujme tohoto velkého úkolu a vybuduje Hospodinův dům. Odtud pramení Hospodinova pomoc Šalamounovi a jeho potomkům.

Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka.

Ujištění – já mu budu Otcem a on mi bude synem – pochází z královské korunovační liturgie. Při ní byl nově korunovaný král slavnostně prohlášen za Božího syna. V Izraeli to na rozdíl od okolí znamenalo, že král je sice adoptivním synem Hospodina, má tedy zvláštní vztah k Bohu a zvláštní poslání prostředníka mezi Bohem a lidmi. Ale zároveň je podroben kázni a v případě neposlušnosti bude trestán stejně jako všichni ostatní – nesmí se nad nikoho vyvyšovat.

Avšak své milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl.

Král je zcela závislý na Božím milosrdenství. Jako příkladu používá Hospodin osud krále Saula, který sešel z Boží cesty a zvolil cestu nedůvěry v Hospodinovu pomoc.

Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.

Jen díky Božímu milosrdenství bude zajištěn Davidův rod. Hospodin má s ním zvláštní záměr v budoucnosti. Úryvek, vybraný pro liturgii, zde končí. Rádi bychom však věděli, jaká byla Davidova reakce na Hospodinovo rozhodnutí. V následujících verších se dočteme, že král David pokorně přijímá Boží zamítnutí svého velkorysého plánu. Přiznává, že je bezvýznamný člověk a že jedině Boží milost jej drží a pozdvihuje.

Davidova touha postavit Hospodinu chrám může vypadat jako velmi zbožný a úctyhodný nápad, ale lidská a Boží vůle se někdy mohou lišit. Naším úkolem je vždy tázat se po Boží vůli a hlavně ji plnit. Jednáme-li takto, můžeme také očekávat pomoc Boží milosti. Jak jsme právě viděli u Davida, nemusíme zrovna vymýšlet a uskutečňovat velkolepé a drahé plány, stačí plnit zdánlivě malé úkoly.