Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači. Dnes se budeme zabývat tématem almužna ve Starém i Novém zákoně.

Hned na začátku si řekněme jednu zajímavost. Hebrejština nemá zvláštní výraz pro almužnu. Český termín almužna vznikl z řeckého „eleemosyné“, který má více významů. Bývá chápán jako milosrdenství či spravedlnost. Toto pojetí najdeme v některých žalmech (Ž 24,5) či u proroka Izajáše (Iz 59,16). Dalším významem řeckého termínu je milosrdný vztah člověka k bližnímu. V mladších knihách Starého zákona, kterými jsou například Tobiáš a Sirachovec, je almužna chápána ve stejném významu jako ji chápeme my. Milosrdný postoj člověka k bližnímu je úzce spojen s konkrétní hmotnou pomocí těm, kdo ji potřebují. Tento význam se ustálil i pro knihy Nového zákona. Almužna chápaná jako láska k bližnímu je nápodobou láskyplného vztahu Boha k lidem.

I přes to, že výraz almužna je poměrně mladý, tak již z nejstarších biblických textů vyplývá nutnost pomáhat chudým, nenechat bližního v nouzi. V pěti knihách Mojžíšových najdeme jasně daná pravidla pamatující na chudé. Připomeňme si: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta…“ (Lv 19,9-10). „Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“ (Dt 14,28-29). Z textů je jasně patrné, že almužna není pouhopouhým lidumilným gestem, ale že je vyžadována a podporována Hospodinem. Almužna bývá často spojena s velkými liturgickými svátky. Například po přenesení schrány úmluvy do Jeruzaléma obdaroval král David všechny přítomné chlebem a datlovým a rozinkovým koláčem (2S 6,19).

Kdo rozdává almužnu potřebným, ten si připravuje větší bohatství. V žalmech čteme: „Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného, Hospodin ho ve zlý den zachrání. Hospodin ho bude ochraňovat, zachová mu život, bude mu na zemi blaze…“ (Ž 41,2-3). Krásný text najdeme v jedné z nejmladších knih Starého zákona, v knize Tobiáš. Starý Tóbit poučuje svého syna Tobiáše o tom, jak se má chovat: „Všem, kdo činí spravedlnost, prokazuj milosrdenství z toho, co máš. A když prokazuješ milosrdenství, ať tvé oko nezávidí. Neodvracej svou tvář od žádného chudáka, aby se neodvrátila Boží tvář od tebe. Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála. Dobrý poklad si tím ukládáš pro den nouze. Milosrdenství totiž vysvobozuje ze smrti a nenechá tě, abys vešel do temnoty. Milosrdenství je výborným darem pro všechny, kdo je prokazují před tváří Nejvyššího. Ze svého chleba dávej hladovému a ze svých oděvů nahým. Vším, čeho máš přebytek, prokazuj milosrdenství,… Rozdávej štědře své chleby…“ (Tob 4,7-11.16-17).

V Novém zákoně najdeme mnoho míst, na kterých se mluví o almužně, kde je vyžadována či chválena. Ježíš ale vyžaduje, aby almužna, ke které vybízí, byla dávána s nezištností a bez okázalosti. Pro učedníky Ježíše Krista je almužna závazkem a povinností. Mezi nejdůležitější texty, mluvící o almužně, patří šestá kapitola Matouškova evangelia. V ní čteme: „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,2-4). Když někdo dává almužnu, nemá očekávat odplatu, ani nemá odměřovat, kolik přesně dá, ale dávat s radostí a hojně: „milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět…dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lk 6,35.38). Povinnost rozdávat z toho, co mám, mají nejen bohatí, ale i chudí. Každý se má dělit o to, co má. Ve Skutcích apoštolů čteme: „…člověka, chromého od narození každý den posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: ‚Pohleď na nás!‘ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: ‚Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!‘“ (Sk 3,2-6). Petr s Janem nedali žebrákovi almužnu, jakou očekával, ale předali mu dar daleko větší. V listu Efezanům čteme: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ (Ef 4,28). Chudí mohou pomáhat ostatním svou vlastní prací, není vždy třeba dávat materiální dary.

Pamatování na potřebné je bezpodmínečnou povinností každého křesťana, protože její smysl je ve víře v Ježíše Krista. Sám Ježíš přejímá židovskou tradici, která chápe almužnu jako zdroj nebeské odplaty a hromadí poklad v nebi. „Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí.“ (Lk 12,33). Kdo chce skutečně následovat Krista, musí rozdat jako almužnu všechno, co má bez mrzutosti. Pravý křesťan myslí na druhé a nezištně jim pomáhá, čímž slouží i samotnému Kristu: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou… Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,34-36.40).

V novozákonních listech se nikde nevyskytuje přímo výraz „almužna“. Život prvotní církve se však vyznačoval dělením se o to, co kdo měl. Církev, jako tělo Kristovo, se projevuje činěním milosrdenství. Almužna může být darem nejen pro jednotlivce, ale i pro celá společenství. V prvotní církvi podporovala jedna církevní obec druhou. Apoštol Pavel neustále vybízel bohaté církevní obce v Korintu a v jiných helénistických městech o podporu pro církevní obec v Jeruzalémě. Pavel se tak snažil vyrovnat propastný materiální rozdíl mezi církví v Jeruzalémě a církvemi antického světa. Proto pořádal velké sbírky na podporu jeruzalémské církevní obce. Sbírkami chtěl zdůraznit jednotu všech částí jednoho těla Kristova, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů „Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. Učinili to a poslali sbírku po Barnabášovi a Saulovi jeruzalémským starším.“ (Sk 11,29-30). Sám Pavel píše do Korintu o sbírce takto: „…i církve v Makedonii se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost; s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry v Judsku… Jako jste ve všem bohatí, ve víře, v slovu, v poznání, v horlivosti i v lásce, kterou máte k nám, buďte bohatí i v tomto díle milosti. Neříkám to jako rozkaz, zmiňuji se však o horlivosti jiných, abych vyzkoušel opravdovost vaší lásky. Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,1-4.7-9).

Ve druhém čtení dvaadvacáté neděle v liturgickém mezidobí budeme číst z listu apoštola Jakuba: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jak 1,27). Zbožný člověk je nejen ten, kdo se často modlí, ale také ten, kdo pamatuje v modlitbách i skutcích na druhé. Zde jsou připomenuty vdovy a sirotci, kteří patřili v biblické době k nejslabším sociálním skupinám. K našemu dnešnímu tématu se okrajově vztahuje i evangelium: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Mt 7,7-8). Člověk mající nedostatek má prosit a Bůh mu dá, bude-li to pro něj dobré. Bůh však člověka obdarovává i prostřednictvím jiných lidí. Člověk mající nedostatek může být obdarován tím, kdo má přebytek. A pro člověka, který má všeho dostatek jsou chudí výzvou k tomu, aby se rozdělil a tak si shromažďoval poklady v nebi.