Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Am 7,12-15

Pavel Zahradníček

 

Kratičký úryvek z knihy proroka Amose, který uslyšíme o této neděli jako první čtení, je vybrán ze sedmé kapitoly této knihy. úryvek je svým způsobem dosti výjimečný. Styl prorockých knih je většinou ustálený. Obsahuje prorocké výroky a pokud knihy zachycují nějaké epizody ze života proroka a z jeho působení – tedy biografické pasáže – pak většinou sám prorok mluví o sobě a událostech svého života a ve vyprávění je použita první osoba.

Zde je do sledu prorockých vidění vložena biografická pasáž psaná s odstupem. Nijak neskrývá, že je sepsána někým jiným než prorokem. Je napsána ve třetí osobě. S něčím podobným se setkáváme v prorockých knihách dosti vzácně. Obdobu můžeme najít v knize Ozeáš (Oz 1-3) a v knize Izaiáš (Iz 6-8). Tento odstup byl zřejmě i časový. Jde o text, který byl pravděpodobně do knihy vložen později, aby dokreslil situaci, ve které byla Amosova proroctví pronesena.

Plyne z něj, že Amos a jeho proroctví nebyli vůbec vítáni. Pro porozumění situaci je třeba vědět, že svatyně v Bételu, kde prorok prorokoval, byla na území severní Izraelské říše – tedy na území, které se po smrti krále šalomouna odtrhlo, a kde si severní Izraelské kmeny dosadily vlastní krále, kdežto Tekoa, odkud prorok pocházel, byla v Judsku, kde nad Judským královstvím vládli potomci z rodu krále Davida a jeho syna šalomouna.

V nedělním čtení uslyšíme jen dialog mezi betelským knězem Amasjáhem a prorokem Amosem. Nyní si však můžeme poslechnout text celé biografické, tedy životopisné vložky, tak jak je v sedmé kapitole knihy Amos (Am 7,10-17) vložena do zbývajícího textu knihy, tvořeného prorockými výroky Amose:

Betelský kněz Amasjáh vzkázal izraelskému králi Jorobeamovi: „Amos štve proti tobě uprostřed izraelského domu. Země nemůže snést všechny jeho řeči. Tak totiž mluví Amos: ‘Jorobeam zahyne mečem a Izrael bude vyhnán ze své země!’“

Amasjáh řekl také Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: ‘Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!’

Nyní slyš Hospodinovo slovo: Ty říkáš: ‘Neprorokuj proti Izraeli, neslintej na Izákův dům.’ Proto tak praví Hospodin: ‘Tvá žena bude v městě nevěstkou, tvoji synové a tvé dcery padnou mečem, tvé pozemky budou rozděleny měřickým provazem, ty sám zemřeš v nečisté zemi; Izrael bude vyhnán ze své země.’“

Pro čtenáře, který žil v době Izraelského a Judského království, měla tato biografická vsuvka zřejmě stačit, aby při četbě knihy pochopil historické souvislosti. My, kteří žijeme o 2750 let později, potřebujeme dobu působení proroka Amose – tedy polovinu osmého století před Kristem – ještě o něco více přiblížit.

Byla to doba, kterou bychom mohli nazvat „klid před bouří“ nebo možná přesněji „klid mezi dvěma bouřemi“. Minulo již několik desetiletí od doby, kdy Izrael poprvé pocítil vojenskou moc Asyřanů. Málokdo ještě pamatoval na dobu, kdy asyrská vojska ohrožovala zemi a Izraelští králové museli asyrským vládcům platit tučný tribut. Téměř nikdo ještě netušil nebo nechtěl tušit, že za třicet let poté, v roce 721, bude hlavní město severního Izraelského království dobyto a zničeno Asyřany, a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství, z něhož se již nikdy nevrátí.

Nyní bylo dobře a doba Amosova působení se kryje s dobou mimořádné hospodářské prosperity země v čase, kdy moc Asýrie byla dočasně oslabena. Jenže dobře bylo jen pro některé. Ti, jejichž bohatství rostlo, se s o to větší tvrdostí chovali k těm, kterým se tak dobře nedařilo. A právě v této době vystupuje prorok Amos. Je to první z takzvaných píšících proroků, tedy proroků, jejichž působení je zachyceno v samostatné knize, do níž prorokovo působení shrnuli jeho žáci a následovníci. V židovské tradici jsou tito takzvaní píšící proroci nazýváni pozdějšími proroky, na rozdíl o dřívějších proroků jako byl třeba Eliáš, Elíša, Nátan nebo dokonce Mojžíš…

Hlavní motivy Amosova působení byly tři a vzájemně souvisely: byla to sociální spravedlnost, náboženský kult a soud. Kult relativně vzkvétal. Amos na rozdíl od jiných proroků téměř vůbec nebojuje s úctou prokazovanou cizím bohům. Častým tématem jeho slov je ale naprostá vyprázdněnost Hospodinova kultu. Zůstala už jen slupka. Vytratilo se, že úcta k Bohu se nemá projevovat jen ve vnější okázalosti konaných bohoslužeb, ale že vztah k Bohu se podle smlouvy, uzavřené na Sinaji projevuje v zachovávání Božího zákona a zejména ve vztahu k bližnímu. A zde se první téma – vyprázněnost kultu – protíná s druhým hlavním tématem Amosových slov: se sociální spravedlností. Můžeme říci, že Amos je velkým, i když zcela nevyslyšeným hlasatelem sociální spravedlnosti. Není však nějakým revolucionářem, který chce nastolit nový sociální řád. Spravedlnost je dle něj neodmyslitelným projevem správné úcty k Bohu. Jenže v Amosově době, za vlády Izraelského krále Jorobeáma II., která se datuje do let 786-746 před Kristem, nebylo ani jedno ani druhé. Proto Amos mluví z Božího pověření o soudu, který je jeho třetím významným tématem. Tento soud a s ním spojený trest je důsledkem dvou předcházejících věcí, o kterých prorok mluví, a které kárá: vyprázdnění kultu a sociální nespravedlnosti. Mohli bychom říci, že Amos předpovídá tento soud a trest nejdrsnějším způsobem ze všech starozákonních proroků. Ostatní proroci mluvili o trestech, ale i o naději na záchranu, o Božím milosrdenství, o novém začátku. Amos nedává žádnou naději.

Pokud by se vůbec nějaký jeho výrok dal chápat jako závdavek alespoň minimum naděje, pak by to byl jen tento:

Tak praví Hospodin: „Jako pastýř vytrhne z tlamy lva snad jen dvě holenní kůstky nebo ušní boltec, tak se zachrání synové Izraele, kteří bydlí v Samaří na kousku lůžka a na damašském lehátku. (Am 3,12)

Není to zrovna lákavá perspektiva, i když plně odpovídá stavu společnosti, jaký byl v severním izraelském království za vlády Jorobeáma II, sedm a půl století před Kristem. Odpovídá také tomu, co se za třicet let mělo po vítězství Asyřanů stát. Je jasné, že prorok, který takto mluvil, nemohl být oblíben a nebyl vítán. Tím se znovu dostáváme k textu, který zazní v prvním čtení tuto neděli:

Amasjáh řekl také Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ (Am 7,12-13)

Je to obvyklý, ale zcela neúčinný způsob, jak se zbavit problému, který je nám vytýkán: zbavit se toho, kdo na chybu upozorňuje. Zdánlivě je to jednoduché. Amos pochází z jižního, Judského království. Na území severního, Izraelského království je tedy cizincem. Má být proto vypovězen ze země. Obrat, který kněz použil: „zde je králova svatyně“, mluví sám za sebe o hlubokém úpadku v zemi. Jeden z hlavních chrámů severní izraelské říše je nazýván královou a nikoliv Boží svatyní… Je tedy třeba nepohodlného proroka vyhnat a vše bude zdánlivě v pořádku. Jenže ani to není v tuto chvíli možné. Jak vysvítá z Amosovy odpovědi, nejde tu o slovo lidské, ale o Boha, který si proroka vybral a skrze proroka promluvil. Pro kněze Amasjáha je výkon jeho kněžského úřadu zřejmě především způsobem obživy, protože totéž předpokládá u Amose, když mu říká: „Uteč do judské země, tam se živ (doslova tam chleba jez) a tam prorokuj.“ Jenže pro Amose není prorokování způsobem obživy, ale posláním, které dostal od Boha. Proto odpovídá, jak už jsme slyšeli:

Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: ‘Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!’ (Am 7,14-15)

Srovnávací náboženská věda porovnává různé fenomény v různých náboženstvích a hledá podobnosti a odlišnosti. Ukazuje se, že proroci v Izraeli mají mnoho společného s proroky v tehdejších okolních civilizacích a národech. V něčem jsou však zcela jedineční. Velmi snadno bychom i v jiných národech té doby našli například obdobu ke čtyřem stům prorokům Baalovým a čtyřem stům prorokům Ašeřiným, kteří žili na dvoře izraelského krále Achaba a na jeho rozkaz se shromáždili na hoře Karmel. Ale nikde bychom u jiných národů nenašli proroka, který by si dovolil mluvit se svým králem tak jako Eliáš s Achabem, když mu v Nábotově vinici pravil: „Zavraždil jsi a teď zabíráš. Toto praví Hospodin: Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev.

Prorok Amos ve své odpovědi knězi Amasjáhovi o sobě paradoxně tvrdí, že není prorokem ani prorockým žákem. V některých překladech se můžeme setkat i s minulým časem: nebyl jsem prorokem ani prorockým žákem. Zdá se však, že překlad pomocí přítomného času: „nejsem prorokem“ je správnější. Prorok se tak distancuje od obvyklých proroků, kteří prorokují na přání svých chlebodárců. On prorokuje proto, že ho Hospodin vzal a poslal prorokovat! Ač je pastýřem a pěstitelem smokvoní, a přestože je původem z Judska, prorokuje v severním Izraeli, protože tak mu to Bůh řekl.

Slova: „Hospodin mě vzal od stáda…“ zřejmě nejsou náhodná. Mají připomenout jiné významné osobnosti z dějin izraelského národa. Také Mojžíše Bůh povolal, když pásl stádo. I David, těsně před tím než byl pomazán Samuelem za krále, pásl stádo… Amos se takto staví po boku těch, kteří jsou vzati k uskutečňování Božích záměrů ne z vlastního rozhodnutí, ale z Božího povolání. A je-li tomu tak, pak je marné a pošetilé domnívat se, že je ho možno jen tak odstranit a tím se problém vyřeší.

Jaké byly další osudy proroka Amose? To nevíme… Redaktor knihy Amos do ní již nezařadil jinou biografickou vsuvku, která by nám dala odpověď na tuto otázku. Víme však, jaký byl další osud říše, kde prorok Božím jménem prorokoval. Byla to zkáza v roce 721 po dobytí asyrským králem Sargonem II.

Na závěr si snad můžeme dovolit i jedno zobecnění: nic jiného než zkázu (i když to nemusí být dobytí říše, zničení měst a deportace obyvatelstva) nemůže čekat ten, kdo za jediné řešení problémů považuje odstranění toho, kdo na problémy ukazuje a před jejich důsledky varuje…