Dominik Opatrný
Jméno Jan pochází ze Starého zákona. Hebrejsky zní Jóchanan a znamená Hospodin je milostivý. V Novém zákoně se vyskytuje dosti často. Kromě apoštola Jana, o kterém bude tento pořad, je nejznámějším asi Jan Křtitel. I jeden z Pavlových spolupracovníků se jmenoval Jan, řeckým jménem Marek. Autorem poslední knihy Nového zákona je prorok Jan z Patmu. A kromě těchto výskytů přímo v textu nese Janovo jméno i jedno evangelium a tři dopisy.
Tradice nám vykresluje apoštola Jana jako mladíčka a na obrazech mívá tvář jemných rysů. Co nám ale o něm říká těch několik málo míst v Bibli, kde je zmíněn?
Evangelia podle Matouše, Marka i Lukáše a Skutky apoštolské jmenují Jana v seznamu dvanácti apoštolů. Jan byl povolán se svým bratrem Jakubem hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi. Všichni byli zřejmě mladí, vždyť ještě žil jejich otec Zebedeus a Ježíšovi, který si je zvolil, bylo okolo třiceti let.
Ale tato mladost se neprojevovala žádnou zženštilostí, spíše přílišnou horlivostí až ukvapeností. Ježíš proto dal bratrům Jakubovi a Janovi jméno Synové hromu. Tomuto pojmenování odpovídá i těch několik málo zmínek o jejich jednání, které se nám dochovaly.
Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma a začal ke svým dvanácti mluvit o tom, co ho čeká, přišli za ním Jakub s Janem s prosbou: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici ve tvé slávě“ (Mk 10,37). Nechápou, co se má stát. Ježíšovo poslání vidí, stejně jako ostatní učedníci, jako cestu k osvobození Izraele od cizí nadvlády. Čekají, že Ježíš sjednotí Izraelity k boji proti Římanům, porazí je a ujme se vlády. To ale samozřejmě nebyla Ježíšova cesta, protože, jak učedníci pochopili po jeho zmrtvýchvstání, jeho království není z tohoto světa.
Tuto událost od Marka přebírá Matouš. Nejsou to však bratři, ale jejich matka, kdo se jim snaží zajistit přední postavení. Vyprávění už pak nepůsobí tak pohoršlivě, protože u ní, která chce pro své syny jen to nejlepší, je to pochopitelné. I tak ale příběh zůstává jako varování před nesprávným pochopením Kristovy vlády, která je ve skutečnosti službou.
Lukášovo evangelium uvádí jinou příhodu během cesty do Jeruzaléma. Když totiž v Samařsku nepřijali Ježíšovy posly, protože šli do Jeruzaléma, nabízejí se ochotně Synové hromu, že samařany potrestají: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ (Lk 9:54). Ježíš je ale pokáral, že nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.
V Markově a Lukášově evangeliu nalezneme jediné místo, kde Jan vystupuje sám. Poté co Ježíš učedníkům vysvětlil, že se nemají vyvyšovat jeden nad druhého, ale vzájemně si sloužit, svěřuje se mu Jan se zvláštní příhodou: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil“ (Mk 9,38). Dostává však od Ježíše odpověď: „Nebraňte mu, … kdo není proti nám, je pro nás“ (Mk 9,39-40).
Ať už se tedy jedná o přední místa v nebeském království, o spor se samařany či o ty, kteří nepatří k okruhu dvanácti, vystupuje Jan spíše ukvapeně, s razancí hromu.
To je ale jen jedna strana toho, co se o Janovi dozvídáme. Jan totiž už v předvelikonoční době patřil do Ježíšova nejužšího okruhu a i po Velikonocích mu v prvotní církvi zůstal značný vliv.
V některých obzvláště důležitých chvílích si Ježíš s sebou bral jen tři z dvanácti apoštolů. Byli to Petr a synové Zebedeovi. Zajímavé je řazení jmen, ať už se jedná o tyto tři, nebo o seznamy všech apoštolů. Zatímco evangelia podle Marka a Matouše většinou jmenují Petra, Jakuba a Jana, Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů upřednostňují Jana před Jakubem a staví ho tak s ohledem na povelikonoční události hned vedle Petra.
Jako první událost, ke které si Ježíš bere s sebou jen své nejbližší, je podle Markova evangelia uzdravení Petrovy tchýně: „Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala“ (Mk 1,29-31). Tento zázrak přebírají i Matoušovo a Lukášovo evangelium, ale popisují ho již, jako by se stal zcela veřejně.
Podobně si Ježíš bere s sebou bratry Zebedeovy a Petra, když jde uzdravit dceru představeného synagogy Jaira: „Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: ‚Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?‘ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: ‚Neboj se, jen věř!‘ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana“ (Mk 5,35-37)
Petr a synové Zebedeovi byli svědky Ježíšova proměnění na hoře: „Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima“ (Mk 9,2).
Když byli bratři Jakub s Janem a Petr s Ondřejem na Olivové hoře, položili Ježíšovi otázku, kdy se naplní jeho proroctví o zničení chrámu. Ježíš jim odpovídá takzvanou apokalyptickou řečí, ve které mluví o souženích a vybízí je k vytrvalosti a k očekávání jeho příchodu (Mk 13).
I večer, kdy měl být zrazen, byli mu nejblíž, když se modlil: „Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: ‚Počkejte tu, než se pomodlím.‘ Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. I řekl jim: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!‘“ (Mk 14,32-34).
Z toho všeho je tedy zřejmé, že Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium představují Petra, Jakuba a Jana jako tři apoštoly, kteří byli Kristu nejbližší a které bral s sebou, když se jednalo o něco tak mimořádného, jako probuzení mrtvé nebo proměnění na hoře.
Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů krom toho dávají k sobě Petra a Jana. Už v různých výčtech uvádí Jana hned na druhém místě, aby byl vedle prvního z apoštolů. Právě tyto dva posílá Ježíš, aby šli připravit velikonoční večeři:
„Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: ‚Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři.‘ Oni mu řekli: ‚Kde chceš, abychom ji připravili?‘ Řekl jim: ‚Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka? A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři.‘ Odešli a nalezli všechno, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka“ (Lk 22,7-13).
Mnohem víc však spolu Petr s Janem vystupují po Velikonocích. Ve třetí a čtvrté kapitole Skutků apoštolů čteme, jak tito dva apoštolové uzdravili ochrnulého a jak učili v chrámě. Nesetkali se však s pochopením kněží, chrámová stráž je zatkla a byli vyslýcháni veleradou. I před nimi ukázali svou neohroženost, protože se báli více Boha než lidí (Sk 3-4).
Společně se pak vydali kázat evangelium do Samaří, kam je vyslali apoštolové, když zjistili, že se tam šíří Boží slovo. Modlili se tam za místní křesťany, vkládali na ně ruce a byl jim dán Duch svatý.
Tyto zmínky o Janovi jsou o to zajímavější, že sám do děje nijak nezasahuje. Mluví a jedná vždy Petr. Přesto uznal autor za důležité, postavit vedle tohoto prvního z apoštolů ještě Jana.
Zaměříme-li svou pozornost na listy apoštola Pavla, zjistíme, že Jana jmenuje pouze jednou. O to je ale tato zmínka důležitější! V listu Galaťanům apoštol píše: „Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval“ (Gal 2,9-10). Také Pavel tedy dosvědčuje, že tito tři apoštolové měli i po Ježíšově smrti a vzkříšení v prvotní církvi velmi důležité postavení.
Zbývá se zmínit ještě o jednom místě. Všechno, co bylo doposud řečeno o vystupování Jana v evangeliích, se týkalo jen Matouše, Marka a Lukáše. Janovo evangelium jméno apoštola Jana vůbec nezmiňuje. Jen jednou se v něm mluví i o něm, když se uvádějí synové Zebedeovi před koncem výčtu učedníků, kterým se zjevil Ježíš po svém zmrtvýchvstání u Tiberiadského jezera: „Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků“ (Jan 21,2). Vidíme tedy, že Jan je tu zmiňován u konce seznamu, a to ještě ne svým jménem, ale společně se svým bratrem jako „synové Zebedeovi“.
S apoštolem Janem však v Janovu evangeliu bývá ztotožňována postava milovaného učedníka. Co o něm můžeme říci? Vystupuje na několika místech počínaje poslední večeří, pokud nepočítáme možnou zmínku v první kapitole o jeho povolání. Nezasahuje nijak do děje, spíše se zdá, že je tam jako svědek. A jeho svědectví mělo jistě velkou váhu pro komunitu, ve které Janovo evangelium vzniklo. Vždyť na konci čteme: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (Jan 21,24).
Jistě byl tento učedník pro svou křesťanskou komunitu i jakýmsi vzorem, někým, s kým se mohli ztotožňovat. Vypravěč evangelia používá zmínky o něm jako zvláštního výrazového prostředku, který umožňuje vtáhnout posluchače do večeřadla na Ježíšovu hruď, na kalvárii pod jeho kříž a konečně v den vzkříšení k prázdnému hrobu.
Přestože zmínky o milovaném učedníku působí často jako vyprávěcí technika, muselo se jednat o skutečnou osobu. Je totiž zřejmé, že se s její smrtí ostatní křesťané jen velmi těžko vyrovnávali, jak je zřejmé z následujícího rozhovoru po vzkříšení:
„Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: ‚Pane, kdo tě zrazuje?‘ Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: ‚Pane, co bude s ním?‘ Ježíš mu řekl: ‚Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!‘ Mezi bratřími se to slovo rozšířilo a říkalo se, že onen učedník nezemře. Ježíš však neřekl, že nezemře, nýbrž: ‚Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc‘“ (Jan 21,20-23).
Není jisté, zda milovaný učedník přímo napsal něco z Janova evangelia, nebo zda měl na jeho sepsání jen veliký vliv. Každopádně v tradici bývá za autora považován.
Čtvrté evangelium se Janovi apoštolovi s jistotou připisuje již od 2. století po Kristu. Nakolik ale odráží hlásání tohoto apoštola, to nejsme schopni s jistotou říci. Argumenty mluví pro i proti. A co se týče postavy milovaného učedníka, působí značně odlišným dojmem, než jak předchozí tři evangelia apoštola Jana zachycují, totiž jako horlivého Kristova učedníka, který byl sice vedle Petra a Jakuba jedním z tří Ježíšovi nejbližších, ale který zároveň toužil po předním postavení a po zvláštní moci svolávat oheň na nepřátele. Tedy jako Syna hromu, jehož mladická revoluční horlivost se musela velikonočními událostmi přetavit do horlivosti hlasatele evangelia.