Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Chrám v Bibli

Marie Klašková

 

V dnešním pořadu se budeme věnovat tématu „chrám v Bibli“. Pokud slovo chrám chápeme všeobecně, pak je místem určeným pro přebývání boha nebo bohů mezi lidmi. Je to místo, kde se konají bohoslužby. V židovském či křesťanském pojetí je chrám znamením Boží přítomnosti. Boha nelze spoutat pouze do stěn chrámu.

My se nyní zaměříme na to, jak se význam chrámu měnil během dějin. V době praotců neexistoval chrám, ale Bible se zmiňuje o různých místech, kde bylo vzýváno Hospodinovo jméno. Známe například Bet-el, o kterém se mluví v souvislosti s Abrahámem, nebo Sichem, který se promítá v Jakubových příbězích, či Sinaj, na které se Mojžíšovi dostalo desatera Božích přikázání.

Později vznikla schrána úmluvy jako posvátné místo Boží přítomnosti. Podrobný, částečně zidealizovaný popis najdeme ve dvacáté šesté a dvacáté sedmé kapitole Druhé knihy Mojžíšovy. Popis je tak podrobný, že by podle něj snad i šla vytvořit kopie této schrány. Předpokládá se, že schrána úmluvy nebyla tak velkolepá, ale že je její popis ovlivněn budoucí nádherou Šalamounova chrámu. V této schráně byly uloženy desky desatera. Schrána putovala s Izraelem pouští. Po usazení v zaslíbené zemi se s Boží schránou setkáváme v Gilgalu, pak v Sichemu a v Silo. Schrána úmluvy se výrazně liší od pohanských svatyň kanaanců či babylóňanů. Tyto svatyně byly kamenné, kdežto schrána úmluvy zůstávala neustále dřevěná a přenosná.

Král David přenáší schránu úmluvy do Jeruzaléma, kde pro ni chtěl postavit chrám. Přítomností schrány se z Jeruzaléma stává nejen politické, ale i náboženské centrum království. Davidův plán postavit Hospodinu chrám Bůh odmítá, ale Davidovi zaslibuje, že vystaví Davidův dům. Což znamená, že rozmnoží Davidovo potomstvo. Později z jeho rodu vyjde i Mesiáš. Prorok Nátan Davidovi tlumočil: „Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.“ (2 Sam 7,11-13).

Davidův plán se uskutečňuje až za vlády jeho syna Šalamouna. Král David koupil pozemek na hoře Mórija. Jedná se pravděpodobně o tutéž horu, na které mělo mimo jiné dojít o Izákově oběti. David také připravil část materiálu a finance, ale stavby se ujal až jeho nástupce Šalamoun. V té době už je víra v Hospodina natolik silná a vyhraněná, že si může dovolit obohatit se o prvky kananejské civilizace. Ve středu nově vybudovaného chrámu je schrána úmluvy, která je pojítkem mezi starou a novou tradicí. Bůh celou akci „schvaluje“. Jeho velebnost, zahalená oblakem, se objevuje v novém chrámě. „Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.“ (1 Kr 8,10-11) Neznamená to však, že by se Boží přítomnost omezila jen na několik chrámových zdí. Hospodin přesto volí chrám za svůj příbytek, aby se lidé s ním mohli setkat.

Po postavení chrámu se většina bohoslužeb koná v něm. Zaniká tak významnost jiných tradičních svatyní a poutě i bohoslužby se centralizují do chrámu v Jeruzalémě. Chrám se stává oblíbeným místem poutníků, místem setkání mezi člověkem a Bohem, protože je odvozen od nebeského Božího příbytku. Některé žalmy vznikly jako poutní písně při poutích do Jeruzalémského chrámu. Například 122 žalm: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“ (Ž 122,1-2)

Jeruzalémský chrám má podobně pohnutou minulost jako celý izraelský národ. Chizkijášovy náboženské reformy zvětšují význam jeruzalémského chrámu. Velká centralizace pak proběhla za krále Jóšiiáše, který z něj učinil jediné místo bohoslužby v Izraeli.

V době babylónského vyhnanství je ale pobořen i chrám. Pro vyhnance to byla krutá rána. Po svém návratu se začíná s jeho obnovou. Obnovený chrám se nazývá Zorobábelův a s jeho stavbou se začalo kolem roku 520 před Kristem. K tomuto dílu povzbuzovali proroci Ageus a Zachariáš, kteří prorokovali novou vznešenost jeruzalémského chrámu. Chrám byl ústředním místem judaismu, viditelným znamením přítomnosti neviditelného Boha. Byl menší a také méně honosný než chrám Šalamounův. V Bibli není jeho vzhled a vybavení příliš podrobně popsáno. Víme, že svatyně svatých, ve které za doby Šalamouna bývala schrána úmluvy, byla nyní prázdná a od svatyně ji oddělovala opona, kterou později uloupil Antiochus IV. Oltář již nebyl z bronzu, ale z neotesaných kamenů. Znovu do tohoto chrámu putovali poutníci z celého tehdejšího židovského světa. Za vlády Antiocha IV. Epifana byl chrám v roce 168 před Kristem znesvěcen, což vyvolalo velké povstání, o kterém se dočteme v knihách Makabejských. Cílem tohoto povstání bylo vymýtit pohanskou modloslužbu, která byla v chrámu zavedena, a navrátit jej tradiční židovské bohoslužbě. Za sto let byl opět znesvěcen Pompejovými vojáky roku 63 před Kristem. Další velká rekonstrukce a rozšíření chrámu nastaly až za vlády Heroda Velikého kolem roku 18 před Kristem. Téhož Heroda, který měl povraždit betlémská neviňátka. Herodes byl velký stavitel a až do současnosti po něm zůstaly některé stavby na území Izraele. Herodes rozšířil chrám o zeď a násep. Zbytek této zdi je známá „zeď nářků“. I tento chrám však byl zničen v roce 70 našeho letopočtu za císaře Tita a už se ho nikdy nepodařilo obnovit. Na chrámovém návrší, kde dříve stával, jsou nyní islámské mešity.

Od konce období proroků se začíná prosazovat nová tendence úcty ke chrámu. Zvláště po zkušenosti babylónského exilu si židé stále více uvědomovali, že Bůh je všude, že je možné ho slavit a chválit kdekoliv. Například Ezechielovi se Boží velebnost zjevuje přímo v Babylónu. Proroci nevyžadují okázalé bohoslužby, ale upřímnost a pokoru srdce, s jakou jsou pronášeny přímluvy k Bohu. Začíná se objevovat myšlenka nového pravého chrámu, který je v nebesích.

Bohoslužby v jeruzalémském chrámu se soustřeďovaly kolem zápalných obětí přinášených z celého Izraele. Dělily se na ranní a večerní. Krátce si popíšeme průběh ranní oběti. Kněží se pravidelně střídali ve službě. Jeden z kněží, který měl službu, musel vyčistit popel z oltáře a připravit dříví na zápalnou oběť. Druhý zabíjel obětní dobytčata. Třetí stříkal obětní krev proti oltáři, čtvrtý vybíral popel z kadidelnice, pátý čistil svícny, šestý až desátý přinášel části obětních zvířat k oltáři. Jedenáctý připravil oběť z mouky, dvanáctý chléb a třináctý víno. Zatímco stoupal kouř z oltáře, lid se venku tiše modlil. Když kněz pronesl požehnání, došlo k oběti za hřích a sbor levitů začal zpívat žalmy. O přestávkách dva kněží troubili na trouby a lid při jejich zvuku padal v modlitbě tváří k zemi. Bohoslužba byla zakončena zpěvem žalmů a pak byly obětovány soukromé oběti.

A jaký měl Ježíš ke chrámu vztah? Evangelia nám vypráví o Ježíšově obětování v chrámě. Také o tom, jak do jeruzalémského chrámu putoval ve dvanácti letech s rodiči a zůstal v něm, protože chtěl být v tom, co je jeho Otce. Později Ježíš nevystupuje vůči bohoslužbě, ale kritizuje formalismus, který ji kazí. Chrám je pro něj už od dětství domem Božím, místem modlitby, a proto je rozhořčen, když vidí, jak je proměňován v tržnici. Ježíš také prorokoval zkázu jeruzalémského chrámu a před veleradou byl obviněn, že chtěl chrám zbořit a ve třech dnech jej vystavět. On však mluvil o chrámu svého těla, které pak bylo tři dny po jeho smrti vzkříšeno.

Rané křesťanství chápalo význam chrámu v duchovní rovině. Křesťané tvoří nový chrám, úzce spojený s tělem Kristovým. Apoštol Pavel v listu Korinťanům píše: „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus… Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“ (1Kor 3,10-11.17). Každý křesťan je jako úd Kristova těla chrámem Božím a jeho tělo je chrámem Ducha svatého. Církev je tak nehmotným chrámem, který umožňuje setkání lidí s Bohem, je znamení Boží přítomnosti na zemi.

V knize Zjevení apoštola Jana najdeme několik obrazů chrámu. Nebeský chrám je líčen jako sídlo Boží velebnosti, kde andělé stojí před Božím trůnem a oslavují ho ve dne i v noci. V knize Zjevení čteme: „Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné krupobití.“ (Zj 11,19) Bouření živlů má symbolizovat nepřibližitelnost a svatost Boží. Druhým obrazem je Kristova církev jako Boží chrám na zemi, v němž jsou jednotlivými sloupy ti, kdo zvítězili svou věrností Kristu.

Každý z nás má být chrámem Ducha svatého, společně máme tvořit Boží chrám. Pravidelná bohoslužba v kostelech nám k tomu má pomáhat. Starozákonní proroci, stejně tak jako Ježíš a později apoštolé vybízeli k opravdovosti a upřímnosti srdce. Nehledět na okázalost bohoslužby, ale na upřímnou službu Bohu.