Dominik Opatrný

Stejné čtení z knihy proroka Daniela, jaké uslyšíme o nadcházející neděli Krista Krále, jsme slyšeli asi před čtvrt rokem o slavnosti Proměnění Páně. Tehdy byly před tento úryvek přidány ještě dva verše ze samého začátku sedmé kapitoly. Jinak je tomu následující neděli, kdy uslyšíme jen dva verše popisující příchod záhadné postavy syna člověka:

Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno (Dan 7,13-14).

Stejně jako první čtení z minulé, 33. neděle v mezidobí, je tento úryvek z druhé části knihy Daniel, která má silně apokalyptický ráz. Tuto část otvírá vidění čtyř zvířat a v kontrastu k nim kohosi podobného synu člověka.

Nejprve čtyři zvířata vystupují z moře, tedy místa chaosu a sídla protibožských mocností. Později anděl Danielovi vysvětluje, že tato zvířata symbolizují čtyři světová království. Dají se ztotožnit s nadvládou Mezopotámie, Médů, Peršanů a Seleukovců. Autor knihy, který žil až ve 2. století před Kristem za vlády Antiocha IV. Epifana, píše, jako by vzestup a pád těchto království byl již dávno předpovězen.

Jinak je to ale s viděním syna člověka. O něm se nikde neříká, koho představuje. Než tento text vztáhneme na Krista, měli bychom se pokusit porozumět tomu, co tato postava představovala pro autora knihy.

Syn člověka znamená příslušník lidského rodu, tedy jednoduše člověk. Jako nejsnazší možnost se jeví, že by zde Daniel mluvil o mesiáši. Je pravdou, že tato interpretace byla dlouhá staletí mezi vykladači nejoblíbenější. Při bližším zkoumání se ale jeví jako málo pravděpodobná. Kniha Daniel se nikde o mesiáši nezmiňuje. Bylo by s podivem, kdyby se objevil jen na začátku apokalyptické části a potom už nikde. Ještě důležitější je ale to, co se o postavě syna člověka říká a co ne. Slyšíme pouze o uvedení do slávy a o vládě nad všemi národy. To by sice mohlo být řečeno i o mesiáši, ale chybí to hlavní – že sjednotí lid, očistí ho od jeho hříchů, že ho povede a osvobodí od cizí nadvlády. A o tom zde nestojí nic. Co by to bylo za zvláštního mesiáše bez vztahu k Božímu lidu?

Je potřeba mít na paměti, že mesiášská očekávání osvobození lidu byla vkládána nejprve do osoby krále, později velekněze. Obě tato očekávání se v době sepsání knihy Daniel nejen ukázala jako planá, ale navíc se obě instituce – království i kněžství – již značně zdiskreditovaly.

Proto je pro tento spis typické, že očekává záchranu přímo od Boha, nanejvýš zprostředkovanou nějakým nebeským prostředníkem, například nebeským knížetem, archandělem Michaelem. Zůstává jen Bůh a lid v čele se zbožnými, všechny ostatní instituce nemají na díle spásy žádný zvláštní podíl.

Jak tedy rozumět postavě podobné synu člověka? Určité vodítko přece jen v textu nalézt můžeme. Jestliže po vidění zvířat následuje vidění syna člověka, pak je pravděpodobné, že bude se synem člověka nějak souviset i text následující po vysvětlení vidění zvířat a jejich zničení. Na konci kapitoly tedy čteme:

Potom bude národu svatých Nejvyššího dáno království, moc a velikost říší pod celým nebem. Jeho království je království věčné a všechny mocnosti mu budou sloužit a poslouchat ho (Dan 7,27).

Vidíme tedy, že jsou Božímu lidu, tedy Izraeli, slibovány obdobné věci, jako synovi člověka – věčné království, moc i podrobení okolních mocností či národů. Dá se tedy říci, že postava podobná synu člověka je reprezentantem izraelského lidu.

Mohlo by se snad jednat přímo o izraelský lid, který má převzít vládu po zničení šelem, tedy pohanských králů. Jenže vidění čtyř zvířat a vidění kohosi podobného synu člověka jsou každé jiného řádu. Zatímco první je alegorií, která má v šifrované podobě popsat dějiny a žádná takto děsivě vyhlížející zvířata ve skutečnosti neexistují, tak syn člověka se setkává s starcem velikého věku, tedy s Bohem. Popis vypadá sice myticky, přesto se ale nejedná o alegorii, nýbrž o realitu. Bůh tu prostě není žádným obrazem, ale skutečně existuje. Stejně reálným je tedy i syn člověka, o kterém žádný anděl neříká, koho představuje, jako tomu bylo u čtyř šelem.

Postava podobná synu člověka tedy pravděpodobně nesymbolizuje Izraelský národ, ale je to skutečná nebeská bytost, která Izraelity reprezentuje. Nic bližšího o této bytosti bohužel nevíme, i když někteří biblisté ji ztotožňují s archandělem Michaelem, který v knize Daniel vystupuje jako ochránce a kníže izraelského lidu.

Vidíme tedy ostrý kontrast – zatímco pohanská království jsou zobrazena jako šelmy, které navíc budou zničeny, Izrael má svého reprezentanta v nebi, který je ukázán jako skutečný člověk,s lidskou důstojností. To ale není všechno, přichází s nebeskými oblaky, je tedy provázen i důstojností nebeskou, kterou má od Boha. Je mu dána moc, vláda i království, tedy atributy, které především patří Bohu. A stejně je o několik veršů dál obdarován i Izrael – je uveden do své funkce královského lidu, které na zemi zprostředkovává Boží vládu.

Na tomto místě je zajímavé srovnání s novozákonní knihou Zjevení. Když Jan spatří v nebeském Božím trůnním sále Beránka, ozve se o něm zpěv: „Jsi hoden vzít svitek a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu i národa a vytvořil jsi z nich našemu Bohu kněžské království vládnoucí nad zemí“ (Zj 5,9-10). Zatímco má tedy podle knihy Daniel vládnout Izrael nade všemi lidmi, kteří jsou popsáni jako všechny národy, kmeny i jazyky, tak podle knihy Zjevení vytvořil Kristus svou smrtí nový vládnoucí národ, do kterého jsou pozváni právě všichni lidé. Univerzalita Kristova království je navíc ještě zdůrazněna tím, že se nový Boží národ skládá z lidí z každého kmene, jazyka, lidu i národa. Jsou tedy jmenovány čtyři druhy skupin lidí, a číslo čtyři připomíná celý náš svět, který se rozbíhá do čtyř světových stran. Jan tedy vidění o synu člověka z knihy Daniel jistě znal, ale tuto myšlenku přepracoval do mnohem univerzálnější podoby otevřené všem lidem, jak to také odpovídá křesťanství.

Jestliže se ale vidění syna člověka týká Izraele a jeho nebeského reprezentanta, můžeme ho vztáhnout také na Krista? Nový zákon to dělá! Když čteme ve Skutcích apoštolů o odsouzení a smrti jáhna Štěpána, slyšíme o něm: „On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: ‚Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.‘“ Ježíš je tu ztotožněn s viděním syna člověka před Boží slávou.

Kristus totiž není jen tím, kdo k nám přichází od Boha, ale jako člověk je i naším zástupcem před Bohem. On je právě tím, kdo jako první uvedl lidství do Boží slávy a my ho proto můžeme následovat. Zároveň z nás vytvořil Bohu národ.

Štěpánovo vidění si tedy neprotiřečí s obrazem z knihy Daniel, protože Kristus je reprezentantem nového Božího lidu, který si shromáždil ze všech národů. Spojení tohoto lidu s Kristem je dokonce tak pevné, že Pavel nazývá křesťany tělem Kristovým.

Vědomí tohoto královského poslání, které máme v Kristu, by nás ale mohlo vést ke scestným představám o nadřazenosti nad ostatními a právu jim poroučet. Opět si ale musíme připomenout již zmíněný úryvek ze Zjevení – kněžským královstvím jsme se stali Beránkovou smrtí! A nejenže zemřel náš mistr, ale do této smrti jsme byli i my při křtu ponořeni. Máme na ní také účast, když přijímáme utrpení, které nás v životě potkává. A právě jeho dobrovolným přijetím se stáváme podobnými Kristu a tím dostáváme podíl na jeho vládě.

Ještě jasněji to vyjadřuje úryvek z evangelia podle Jana, který také budeme číst v neděli. Dlouhou dobu čekali učedníci, až Ježíš obnoví království Izraele. Lidé se ho dokonce po cestě do Jeruzaléma pokusili za krále provolat. Ježíš se ale ke svému království přiznal až ve chvíli, kdy stál spoutaný před Pilátem pár okamžiků před vynesením rozsudku o potupné smrti. Teprve v této chvíli bylo totiž naprosto vyloučeno, aby někdo pochopil jeho království po svém.

Co si tedy můžeme odnést z krátkého úryvku apokalyptické knihy Daniel do života? Je to jistě důvěra v to, že Bůh zjedná svým trpícím spravedlnost a dá jim navíc velikou slávu. To očekával bezejmenný autor knihy z druhého století před Kristem stejně jako prvomučedník jáhen Štěpán. Nesmíme ale zaslíbení vlády špatně pochopit – nové uspořádání bylo podle knihy Daniel dávno předpovězeno a podle Nového zákona se již stalo skutečností v Kristu, na druhou stranu je zatím ještě potřeba vzdorovat nepřízni, která na nás doléhá, než bude Boží království ve světě jasně viditelné.

Ač to po více než dvou tisících letech není třeba lehce rozpoznatelné, autor knihy Daniel nás chce povzbudit, abychom se nikoho nebáli a vytrvali ve službě Bohu, protože to stojí za to. Pokud při tom nezapomeneme ani na cestu, kterou se ke slávě ubíral náš mistr, může být pro nás vidění syna člověka posilou na pouti životem.