Alžběta Dvořáková

O 22. neděli v mezidobí uslyšíme jako první čtení text z Páté knihy Mojžíšovy 4,1-8. Tato kniha se nazývá také latinským názvem „Deuteronomium“, čili „druhý zákon“, nebo „opakování zákona“. Je to proto, že je celá pojata jako Mojžíšova předsmrtná řeč k Izraeli na hranicích zaslíbené země, kam Mojžíš sám již nevstoupí. Při této řeči Mojžíš nejprve shrnuje všechny události, které Izrael prožil při svém putování pouští. Poté podruhé a naposledy uzavírá Hospodinovým jménem smlouvu Zákona s lidem, která nabude platnosti v okamžiku, kdy Izrael vstoupí do zaslíbené země a začne v ní přebývat. Mojžíšova řeč zahrnuje postupně všechny oblasti lidského života, které mají spadat pod zorný úhel Hospodinova pohledu. Kniha Deuteronomium je velmi silně zaměřená proti modloslužbě, které se má Izrael za každou cenu vyvarovat, až bude obsazovat zaslíbenou zemi.

Náš dnešní úryvek tvoří most mezi vyprávěním, ve kterém Mojžíš shrnuje události doby, kdy Izrael putoval pouští, a mezi současným zveřejněním Zákona Mojžíšem. Poslechněme si jej:

Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Na vlastní oči jste viděli, co Hospodin učinil kvůli Baal-Peorovi, že každého, kdo následoval Baal-Peora, Hospodin, tvůj Bůh, vyhladil z tvého středu. Ale vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni naživu. Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mi to přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, kterému by bohové byli tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoliv ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji! (Dt 4,1-8).

Úryvek začíná slovy: Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat. Formule „slyš Izraeli“, související s počátkem předávání nauky, naznačuje nový celek. Obsahuje dvě složky: jednak nabádá posluchače k poslušnosti a zároveň přislibuje poslušnému požehnání. Původně mohla být svolávacím signálem izraelského kmene, který se měl shromáždit k liturgickému dění.

S předáním Desatera, které formuluje sám Hospodin, dostává Mojžíš pověření vyučovat Jeho „nařízení a práva“. Tím, že je Mojžíš označuje dva termíny jako „nařízení“ a „práva“, nechtěl autor vyjádřit, že se jedná o dva různé zákony. Upřesňuje tak, že některá jednotlivá ustanovení vycházela z Mojžíšova zákona předaného na Chorebu, ale vznikala až postupně. Jako příklad takového nařízení si můžeme uvést tuto příhodu z 1. Knihy Samuelovy 30,22-25, která se odehrává po vítězné bitvě Izraele s Amálekovci:

Tu se mezi těmi muži, kteří šli s Davidem, ozvali všichni zlí a ničemové: „Protože s námi nešli, nedostanou nic z kořisti, kterou jsme získali. Ať si každý pouze odvede svou ženu a děti a ať jdou!“ Ale David řekl: „Nenakládejte tak, moji bratři, s tím, co nám dal Hospodin. Ochraňoval nás a vydal nám do rukou tu hordu, která na nás přitrhla. Kdopak vás v této věci uposlechne? Podíl toho, jenž vyšel do boje, bude stejný jako podíl toho, jenž zůstal u výstroje; dostanou stejný díl.“ Tak tomu bylo od onoho dne i nadále. Ustanovil to jako nařízení a řád pro Izraele, platný podnes.

Taková nařízení jsou jakoby Boží vůlí „z druhé ruky,“ jsou legální interpretací Desatera. Desatero samotné, a především první přikázání, platí vždy a všude, a je pramenem všech dalších ustanovení. Také všechna jednotlivá nařízení, která najdeme ve 12.-25. kapitole Deuteronomia, jsou uspořádána podle vzorce Desatera. Ale na rozdíl od Desatera je jejich platnost omezena na hranice zaslíbené země a mají být chápána jako poslední upravení pokynů pro konkrétní podmínky života v ní.

V druhém verši čteme: Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Tato formule sloužila ve starověkém Orientu k zachování doslovného znění textu a k ochraně zákona před svévolnými změnami. Jistě se vám vybavuje, že se s ní setkáváme také v Knize Zjevení (22,18-19), kde je pro zvýšení účinnosti spojena s Božím prokletím: Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže někdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.

Náš úryvek pokračuje výzvou, aby si posluchači připomněli jistou událost z doby putování po poušti:

Na vlastní oči jste viděli, co Hospodin učinil kvůli Baal-Peorovi, že každého, kdo následoval Baal-Peora, Hospodin, tvůj Bůh, vyhladil z tvého středu. Ale vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni naživu.

Bůh plodnosti Baal je zde pojmenován podle místního kultu jako Baal-Peor. Celý Izrael může dosvědčit, že kdo mu začal sloužit, aby si skrze sakrální prostituci zajistil život v plnosti, musel za to zaplatit svým životem. Příběh je drasticky vylíčen ve Čtvrté knize Mojžíšově 25,1- 9 těmito slovy: 

Když Izrael pobýval v Šitímu, začal lid smilnit s Moábkami. Zvaly totiž lid k obětním hodům svého božstva a lid hodoval a klaněl se jejich božstvu. Tak se Izrael spřáhl s Baal-Peórem. Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem. I řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vezmi všechny představitele lidu a dej jim na slunci zpřerážet údy kvůli Hospodinu, ať se Hospodinův planoucí hněv odvrátí od Izraele.“ Mojžíš tedy izraelským soudcům řekl: „Pobijte každý ze svých mužů ty, kdo se spřáhli s Baal-peórem.“ I přišel jakýsi Izraelec a přivedl ke svým bratřím Midjánku před očima Mojžíše i celé pospolitosti Izraelců, právě když plakali u vchodu do stanu setkávání. Když to spatřil Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vystoupil zprostředku pospolitosti, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským mužem do ženské části stanu a probodl je oba, izraelského muže i tu ženu až k jejím rodidlům. Tak byla mezi Izraelci pohroma zastavena. Ale mrtvých při té pohromě bylo čtyřiadvacet tisíc.

Vidíme, s jakou vehemencí si Hospodin od začátku vztahu s Izraelem přeje výhradní uctívání pro Sebe. Tento nárok je v první řadě duchovní: Izrael má milovat a uctívat jedině Hospodina, protože jedině on je Bohem. Výlučné a věrné uctívání Hospodina však mělo pro Izrael i společenské následky: ochraňovalo lidskou hodnotu věřících od sexuálního vykořisťování ve jménu náboženství. Chránilo také společenskou svobodu Izraele před vládními systémy okolního světa, které byly vždy spojeny s modloslužbou.

Zkušenost, kterou prožil Izrael s Bohem v případě Baal-Peora, je předehrou k hlavnímu tématu celé kapitoly. Má dát na srozuměnou, že volba mezi Hospodinovým Zákonem a uctíváním pohanských božstev je skutečně volbou mezi životem a smrtí, mezi požehnáním a prokletím. Má dát také patřičnou váhu dalším veršům, které slouží jako miniaturní opětovné uvedení Božího zákona v platnost. Ve velkém se tento právní akt odehrává v úvodu a závěru knihy Deuteronomia, po vzoru staroorientálních zákoníků.

Mojžíš pokračuje ve svém proslovu takto: Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mi to přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Když uvádí v platnost současná „nařízení a práva“, vychází Mojžíš z Božích příkazů, předaných na hoře Chorebu. Platnost nařízení a práv je však závazná až poté, co Izrael obsadí zaslíbenou zemi, a platí pouze v jejích hranicích. Zaslíbená země se tak stává nezbytně nutnou podmínkou liturgického a sociálního života Izraele. Obsazení země není odměnou pro ty, kdo poslouchají Hospodina, ale základním předpokladem pro konkrétní život Izraele s Hospodinem. Hospodin se přitom zavazuje, že Izraeli zajistí úspěch při dobývání, a poslušnost Izraelců a dodržování svých přikázání pak očekává jako odpověď.

V dalších verších Mojžíš lidu vykresluje, jaké následky před okolními národy bude mít dodržování Hospodinova zákona: To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? V dramatickém sporu o prvenství mezi národy nachází Izrael svou identitu v poslušnosti Zákonu. Překvapivě je zde Izrael prohlášen za „veliký národ“, který si získává uznání okolních velmocí, mezi které však nikdy nepatřil. Jeho velikost však spočívá v síle, se kterou se přimyká k Hospodinu.

Slova „moudrost“ a „rozumnost“ nacházíme v Knize proroka Izajáše 11,2, kde mají být vlastnostmi davidovského mesiáše. Tato souvislost dodává celému úryvku podtón konečné Boží budoucnosti, kdy přijde Mesiáš a nastolí všezahrnující harmonii mezi Izraelem a Hospodinem. Izrael má být okolním národům předznamenáním této konečné doby. Kombinací slov „moudrý“ a „rozumný“ jsou dále ve Starém zákoně označeni jen Josef a Šalomoun, tedy postavy, které představují moudrost Izraele a Izrael, přebývající v cizině. To přesně odpovídá tehdejší situaci adresátů knihy, kteří se nacházeli v babylonském exilu nebo v bezútěšné poexilní době. Izrael je prohlášen za veliký národ zde, ústy lidu a v době exilu, která vylučovala jakékoli triumfalistické a nacionální sebe-chápání.

V osmém verši Mojžíš výslovně potvrzuje, že stejně nesrovnatelná, jako Hospodinův zákon, jsou i nařízení a práva, která lidu předává. Verš zní: A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji! Nařízení a ustanovení, o kterých je řeč, jsou vlastně konceptem společnosti. Tento koncept Deuteronomium nazývá Tórou, čili příkazem nebo naukou Mojžíše, a myslí tím obsah kapitol 5-28. Mojžíšovu Tóru v těchto kapitolách lze označit za duchovně sociální uspořádání. Jako norma společenského řádu je Mojžíšova Tóra skutečně nesrovnatelná. Její právní nařízení svou spravedlností předčí dokonce i zákony světoznámého Chamurapiho zákoníku, babylonské sbírky zákonů ze 17. století před Kristem, který byl tenkrát pokládán za klasický.

Kulturní jedinečnost Izraele nespočívá v blízkosti Boží, kterou by zaručoval Šalomounův chrám. Spočívá v moudrosti a Boží blízkosti, která je důsledkem dodržování Zákona. Moudrost Hospodinova zákona je nesrovnatelná, a stejně nesrovnatelná je blízkost Hospodina ke svému lidu. Kdo volá Hospodina o pomoc – i mimo kult a chrám – nalézá ji v sociální spravedlnosti deuteronomních nařízení a práv. Pro adresáty textu bylo takové prohlášení nezbytně nutné k duchovnímu přežití, protože ve chvíli, kdy byl Babylóňany dobyt Jeruzalém a zničen chrám, byla zmařena i možnost vztahovat se k Bohu a oslovovat Ho prostřednictvím chrámového kultu. Hospodin je však stále blízko pro ty, kdo dodržují Jeho zákon, předaný na Chorebu.

Tak si mohli vyhnanci i po ztrátě státu a kultu ve vyhnanství uchovat svou identitu. Mohli být povzbuzeni ujištěním, že jejich vyvolenost v Božích očích stále trvá. My křesťané, kteří jsme mladšími sourozenci Izraele ve víře, se můžeme nechat povzbudit tímto úryvkem k důvěře v Hospodina. K důvěře i v dobách, které zvnějšku vypadají jako naprostá ztráta. K důvěře, že Hospodin si nás skrze Krista vyvolil, a proto je nám vždy nesrovnatelně blízko, a pro každou situaci má náhradní plán.