Věra Doubková

O svátku Největější Trojice budeme číst z Páté knihy Mojžíšovy, a to z její první části, kterou můžeme chápat jako úvodní řeč. Skládá se ze dvou proslovů. První poskytuje zpětný pohled na dějiny Izraele, které začínají vyjitím od hory Choréb. Druhý proslov zahrnuje obsáhlou výzvu, aby Izrael naslouchal Hospodinu a poslouchal jej jako vyvolený lid Boží.

Naše čtení nejdeme ve 4. kapitole, verše 32 – 40. Podle naznačeného rozdělení knihy spadá náš úryvek do první části s názvem – úvodní řeč. V českém katolickém překladu nese kapitola nadpis „Souhrnný pohled na vyhlašovaný zákon“. Mojžíš opakuje Hospodinova nařízení a práva, normy pro společný náboženský život. Jako vyvolený národ se má vyvarovat uctívání model. Modly jsou něco nicotného. Jsou zdůrazňovány Hospodinovy zázračné činy při vyvedení z Egypta. Hospodin skrze ústa Mojžíše lidem dává smlouvu – Desatero. Smlouva zavazuje obě strany: jak Boha, tak i vyvolený lid. Na konci kapitoly Mojžíš zřizuje útočištná města, která budou sloužit jako azyl pro pachatele, který zabil neúmyslně. Závěrečné verše čtvrté kapitoly jsou už úvodem k Desateru.

Vraťme se k našemu čtení. Mojžíš tlumočí Hospodinova slova. Slova o velké naději a blahobytu, která jsou slibným náznakem toho, že v zaslíbené zemi se mohou Izraelité dočkat klidného stáří, nikým a ničím neohrožováni. Ale kdo by zradil a opustil svého Boha, tomu patří všechna napomenutí a hrozby o rozptýlení a vyhnanství mezi okolní národy. Vyhnanství v cizí zemi ovšem ponese s sebou i uctívání cizích bohů. Ti však jsou jen dřevo nebo kámen. Ale Hospodin vyhnancům dá velikou naději, budou-li jej hledat: „nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší…vždyť Hospodin, je milosrdný, nenechá tě klesnou a nepřipustí tvou zkázu, nezapomene na svou smlouvu s tvými otci.“ (Dt 4, 29-31)

Nedělní čtení tedy začíná slovy: Mojžíš řekl lidu toto: Jen se zeptej dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi. Ptej se od jednoho konce nebe k druhému: Stalo se něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas živého Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? (Dt 4,32-33).

Hospodin vyzývá svůj vyvolený lid, aby se sám přesvědčil o Božím milosrdenství. Odvolává se na své dávné činy, které prokázal Izraeli. Onou velikou věcí, o které nebylo slýcháno, je smlouva uzavřená s Hospodinem a skrze Mojžíše s Božím lidem na hoře Sinaj, když Hospodin podivuhodným způsobem vysvobodil Izraelity z egyptského otroctví. Smlouva, na níž se zakládá existence Izraele a jeho právo přebývat v zaslíbené zemi.

Jediný, kdo mohl slyšet Boží hlas, byl právě Mojžíš. Byl to právě on, ke komu promluvil Hospodin v hořícím keři, když pásl ovce svého tchána Jitra. Byl to právě on, kdo byl zvolen lidem, aby jednal přímo s Hospodinem zástupně za všechny. Skrze Mojžíše uzavřel Hospodin smlouvu. Hospodin v podobě ohnivého sloupu vyvedl lid z egyptského otroctví.

Ve starověku lidé věřili, že za setkání s Bohem tváří v tvář se platí životem. Proto je Hospodin zahalen do ohně nebo mraku, člověk může Boha jen slyšet, aby nezemřel. Je to pouze odlesk Boží existence.

Náš úryvek dál pokračuje: Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vzít národ zprostředka jiného národa zkouškami, znameními, divy, bojem, mocnou rukou, vztaženou paží, úžasnými děsivými činy, jak to všechno pro vás učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? (Dt 4,34)

Ve verši zaznívá otázka vyvolenosti izraelského národa. Boží lid byl vyvolen, aniž by cokoli učinil či měl nějakou zásluhu. Vyvolení je dílem čisté milosti, o které nebylo slýcháno. Vyčlenění Izraele z jiných národů je Boží čin naprosto odlišný od čehokoli, co se kdy v dějinách stalo. Bůh pronikl do lidského času a prostoru, pronikl do dějin světa tím, že vyvedl svůj vyvolený lid z Egypta.

Oněmi velkými hroznými činy jsou míněny mimo jiné egyptské rány. Když Hospodin poslal Mojžíše, aby vyvedl Izrael z Egypta, upozornil jej, že k vysvobození dojde jen zásahem Boží svrchované moci, která přemůže veškerou moc faraónovu, a Egypt bude zaplaven divy a znameními Božími. Prvních devět ran bylo úzce spojeno s přírodními jevy údolí Nilu, zatímco desátá rána, smrt prvorozených, zcela patří do oblasti nadpřirozené moci.

Mojžíšova řeč pokračuje: Bylo ti to dopřáno vidět, abys poznal, že jedině Hospodin je pravý Bůh; mimo něj není jiný (Dt 4,35).

Zaznívá zde první přikázání z Desatera „Nebudeš mít jiného boha mimo mě.“ Mojžíš lidu připomíná, že svrchovaný Bůh, který Izraele stvořil a vyvolil za svůj zvláštní lid, požaduje, aby byl uznán jako jediný Bůh. Jakákoli úcta a služba jiným bohům mimo Hospodina je porušením tohoto příkazu. Izraeli může, a proto má dostačit Hospodin sám. Kdo se svěří cele Hospodinu, pozná, že žádné jiné bohy nepotřebuje.

Dál se popisuje Hospodinovo zjevení: Z nebe ti dal slyšet svůj hlas, aby tě poučil; na zemi ti ukázal svůj veliký oheň a slyšel jsi z ohně jeho slova (Dt 4,35).

Mojžíš připomíná okamžik, kdy Izraelité přišli k hoře Sinaj a utábořili se u jejího úpatí. Na této hoře se Mojžíšovi zjevil Hospodin a dal mu Desatero přikázání a další zákony. Jak víme, nešlo jen o běžné pokyny, které Mojžíš přijímal v průběhu cesty z Egypta, nýbrž o významný mezník v poměru Izraele a Boha. Bůh je ochoten a chce uzavřít s lidem smlouvu. Celou tuto událost mohli Izraelité pozorovat z dálky, jak se hora roztřásla a jak bylo vidět blesky a oblak, který zahaloval vrchol. Mojžíš sám spatřil veliký oheň a slyšel slova, která vycházela ze středu ohně.

Nedělní čtení pokračuje: Protože miloval tvé otce, vyvolil si po nich jejich potomstvo a vyvedl tě sám svou velikou silou z Egypta, aby vyhnal před tebou národy, které byly větší a mocnější než ty, aby tě přivedl do jejich země a dal ti ji do vlastnictví, jak je tomu dnes (Dt 4,37-38).

Mojžíš svou řeč opět vrací k rozhodujícímu okamžiku v životě Izraele, a tím je vyvolení izraelského národa mezi všemi národy z čisté lásky. Proč? Určitě ne proto, že by si Izraelci dříve vyvolili jej, nebo že by si více zasluhovali jeho přízeň. Ve skutečnosti se izraelský národ zdál být velmi nepřitažlivý. Nebyl početný ani spravedlivý, právě naopak, byl slabý, malý a vzpurný. Bůh miloval Izrael dobrovolně a spontánně přes všechna jeho provinění. Jeho láska neměla jiný důvod, než vlastní zalíbení. Kdyby se Hospodin k vyvolenému národu nesklonil, Izrael by nežil. Že to nejsou planá slova, dokládá připomínaný Boží čin „vyvedl svou velikou mocí z Egypta“. To byl a je pro Izraele po všechny věky čin základní povahy.

Dále se Hospodinova slova vrací k zaslíbením daným Abrahamovi, která se týkala země i jeho potomků. Abrahamova víra se prokázala, když uvěřil, že bude mít potomky, přestože děti neměl a jeho manželka byla již stará na to, aby mohla mít děti. Víru Abraham prokázal, když uvěřil, že bude mít zemi, ačkoli žil kočovným životem a neměl stálé vlastnictví. Hospodin nevyvedl Izraelce z Egypta jen proto, aby unikli otroctví, ale také aby zdědili Abrahámovi přislíbenou zemi. Tuto zemi museli dobýt s Hospodinovou pomocí. Dobytá zem představovala Hospodinův dar, dědictví, které mělo trvat navždy.

Uznej to a uvaž v srdci: Je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi, žádný jiný není (Dt 4,39).

Již potřetí Mojžíš zdůrazňuje první přikázání Desatera, jedinečnost Boha. Boží lid má svého Boha a Pána v Hospodinu, a proto nemusí a ani nesmí uctívat jiné bohy. Modloslužba zbavuje svobody a vede k otroctví. Hospodin je jediný Panovník, který člověku svobodu dává a přeje.

Sami z vlastní zkušenosti víme, jak je snadné se oddat svodům našeho světa. I přesto, že tyto naše malé bůžky neuctíváme, nevěříme v jejich nadpřirozenou moc, přesto jim dokážeme vytrvale sloužit a věnovat svou pozornost a úctu.

Nedělní čtení končí výzvou: Dbej na jeho nařízení a příkazy, které ti dnes ukládám, aby se dobře vedlo tobě i tvým synům po tobě, abys dlouho žil v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává provždy! (Dt 4,40).

Vyvolený lid je vyzván, aby dbal na Boží nařízení a příkazy. Jen tak bude mít člověk dlouhý život s Hospodinem. Opět je zdůrazněn vztah Hospodina k člověku. Hospodin přichází k lidu jako první. On nám dává dny života a je jen na nás, abychom tuto nataženou pomocnou ruku přijali.

Shrňme si tedy první nedělní čtení. Mojžíš opakuje a vysvětluje Boží vůli v pevně daných pravidlech, která jednoznačně ukazují cestu, aby život lidu v darované zemi neztroskotal. Vždyť Hospodinova nařízení a práva, normy pro život pospolitosti ve věcech náboženských, mravních i právních jsou velkou výsadou Božího lidu. Je kladen důraz na to, aby se tato pravidla plnila. Toto je také úkol pro nás, být věrnými a pravdivými před jediným Bohem.