Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Dt 5,12-15

Alžběta Drexlerová

 

Milí posluchači, v prvním čtení nedělní liturgie uslyšíme text z Páté knihy Mojžíšovy, která se latinsky nazývá Deuteronomium čili doslova „druhý zákon, opakování zákona“. To proto, že kniha Deuteronomium popisuje závěrečnou fázi putování Božího lidu po poušti, těsně předtím než vstoupil do zaslíbené země. Při této příležitosti Mojžíš shromáždil lid a poučil jej, jak se má v zaslíbené zemi chovat. Součástí poučení je také obnovení smlouvy Hospodina s Izraelem, které je uvozeno slovy: Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu (Ex 5,3). To znamená, že smlouva, kterou Bůh uzavřel s předchozím pokolením izraelského lidu na hoře Sinaj, je nyní liturgicky obnovena, aby bylo jasné, že se netýká pouze předků, ale těch, kdo jsou právě přítomni – a potažmo také každého, kdo čte kdykoli a kdekoli tento posvátný text. Po tomto úvodu následuje již samotné opakování Desatera, do něj spadá i náš dnešní úryvek:
Toto praví Hospodin: „Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě – aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty. Pamatuj žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní“ (Dt 5,12-15).
Poprvé se o dodržování šabatu zmiňuje kniha Exodus. Je to 15. dne druhého měsíce od doby, kdy Izrael odešel z Egypta, a zmínka souvisí s vyprávěním o tom, jak Hospodin sytil svůj lid manou:
Mojžíš jim řekl: „Ať nikdo z toho nic nenechává na ráno!“ Ale oni Mojžíše neposlechli. Někteří si nechali něco z toho na ráno: zčervivělo to a zapáchalo. Mojžíš se na ně rozhněval. Sbírali každé ráno, každý kolik snědl. Když začalo slunce hřát, rozpouštělo se to. Šestého dne nasbírali dvojnásobek chleba, dva omery pro jednoho. Tu přišli všichni náčelníci společenství a oznámili Mojžíš řekl: „Snězte to dnes, neboť dnes je Hospodinův den odpočinku, dnes nenajdete na poli nic. Šest dní sbírejte, ale sedmý den je den odpočinku, to se nenajde nic.“ V sedmý den vyšli někteří z nich sbírat, ale nenašli nic. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho nebudete chtít zachovávat mé příkazy a mou nauku? Vidíte, že Hospodin vám dal den odpočinku, proto vám dává v šestý den chléb na oba dny, ať každý zůstane doma, ať nikdo nevychází ze svého místa v sedmý den!“ Lid si v sedmý den odpočinul (Ex 16, 19-30).
Když pak Bůh vyhlašuje na hoře Sinaj Desatero přikázání, lid se slavnostně zavazuje k tomu, že bude dodržovat den odpočinku, a že mu bude svatý. Je to asi tři měsíce poté, co izraelský lid odešel z Egypta. Odchod z Egypta má být pro židovský lid navěky znamením Boží lásky a základní událostí spásy. Proto také první přikázání začíná slovy: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V Desateru z knihy Exodus je přikázání světit sváteční den zachyceno takto:
Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty,
ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý (Ex 20, 8-11).
Jak v Exodu, tak v Deuteronomiu jde o přikázání, které neukládá přímo žádné bohoslužebné úkony, pouze odpočinek, který bude zasvěcen Hospodinu. Můžeme si všimnut, že přikázání jako takové je v obou případech vyjádřeno velmi podobně, ale liší se v odůvodnění. V knize Exodus je příkaz odůvodněn teologicky, s poukazem na počátky stvoření, jak jsou zachyceny ve 2. kapitole knihy Genesis: V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý. V knize Deuteronomium je ovšem přikázání odůvodněno spíš na rovině historické a sociální: aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty. Pamatuj žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem.
V celém Pentateuchu nalézáme známky toho, že šabat byl už v devátém a osmém století před Kristem – tedy v době nerozděleného izraelského království – lidovým svátkem, slaveným radostně v Chrámu i mimo něj, veřejně i soukromně. Vyznačoval se ustáním od práce a byl předělem mezi dvěma týdny. Z toho vyvozujeme, že byl pokládán za velmi důležité přikázání mojžíšovské tradice. Je ale obtížné odpovědět na otázku, proč se dodržování šabatu zdůvodňuje jinak v knize Exodus a jinak v knize Deuteronomium.
Důvody tohoto rozdílu je nejspíše třeba hledat v původu látky, ze které vycházeli redaktoři textu. Jádro knihy Deuteronomium, na jehož začátku se nalézá i dnešní úryvek, tvoří sbírka severo-izraelského původu, která se dostala do jeruzalémského chrámu nejspíše po pádu království Severního Izraele až v roce 721 před Kristem. Oproti tomu Exodus a další knihy Mojžíšovy představují jižní, jeruzalémskou tradici. Zatímco představitelé jeruzalémské kněžské tradice zdůrazňovali liturgický rozměr textů a význam jeruzalémského chrámu, teologickým podtextem knihy Deuteronomia je mnohem více vyjití z Egypta, spočinutí v zaslíbené zemi, a etický rozměr židovství.
Je to proto, že adresáti knihy Deuteronomium se nacházeli v babylonském exilu nebo v bezútěšné poexilní době. Autoři Deuteronomia chtěli ukázat, že kulturní jedinečnost Izraele nespočívá v blízkosti Boží, kterou by zaručoval Šalomounův chrám. Spočívá v moudrosti a Boží blízkosti, která je důsledkem dodržování Zákona. Moudrost Hospodinova zákona je nezničitelná, a stejně nezničitelná – na rozdíl od Chrámu – je blízkost Hospodina ke svému lidu. Kdo volá Hospodina o pomoc – i mimo kult a chrám – nalézá ji v sociální spravedlnosti deuteronomních nařízení a práv.
Pro adresáty textu bylo takové prohlášení nezbytně nutné k duchovnímu přežití, protože ve chvíli, kdy byl Babylóňany dobyt Jeruzalém a zničen chrám, byla zmařena i možnost vztahovat se k Bohu a oslovovat Ho prostřednictvím chrámového kultu. Hospodin je však stále blízko pro ty, kdo dodržují Jeho zákon, předaný na Sinaji. Proto nalézáme v knize Deuteronomium takový důraz na sociální rozměr náboženství, a také na dodržování přikázání, zejména těch, která nejsou přímo spjatá s chrámem – tedy například obřízky a svěcení šabatu.
V knize Exodus je uvedeno teologické odůvodnění dodržování šabatu, které lze shrnout tak, jak to učinili komentátoři katolického překladu Pentateuchu: „Tak jako chrám je vymezeným posvátným prostorem, sedmý den je vymezeným posvátným časem, odděleným od času běžného, profánního. Člověk má napodobit Boha v jeho odpočinku od díla stvoření, jednak aby si uvědomil, že po šest dní sice spolupracuje s Bohem na utváření světa, ale není jeho Stvořitelem a Pánem, jednak aby se v úlevě od námahy, kterou práce s sebou nese, spolu se Stvořitelem těšil z vykonaného díla.“
V Exodu je posvátnost šabatu spojována s událostí v životě Hospodina samotného – Jeho ustání od díla stvoření, Jeho odpočinku, Jeho požehnání. Když Izrael dodržuje přikázání šabatu, vlastně Boha napodobuje, a jedná tak z úcty vůči Hospodinově autoritě. Posvátnost dne odpočinku byla zjevena pouze Izraeli – a pouze Izrael je zavázán jej dodržovat – a to je znamením, že Izrael se zasvětil Hospodinu a s každým šabatem se mu znovu zasvěcuje. Jde tedy o svátostné a teologické zdůvodnění šabatu.
Poněkud hrubě možná můžeme říct, že zatímco v knize Exodus je u šabatu položen důraz spíš na spočinutí ve vztahu s Bohem, v Deuteronomiu poukazuje přikázání šabatu spíš na vztahy mezi lidmi navzájem. Odpočinek je tu znamením svobody – svobody, jakou Izraelité v době svého egyptského zotročení nemohli zažít. Ale nyní, když jsou svobodní, má ovoce jejich svobody dosáhnout ke každému bez výjimky – k blízké i vzdálenější rodině, k vlastněným otrokům a zvířatům i k přistěhovalcům, které Izraelité přijali k sobě. V Deuteronomiu se tedy skutečně jedná o šabat, dodržovaný s ohledem na každého, o „šabat pro člověka“, který má být požehnáním, a nikoli břemenem. Koneckonců v rabínském Talmudu, v traktátu Joma 85b, čteme stejná slova, jaká pronesl Ježíš v Markově evangeliu: „Šabat byl vytvořen pro člověka, a ne člověk pro šabat.“
A tak přeji sobě i vám, milí posluchači, abychom i my, křesťané, slavili svůj sváteční den s radostí. Abychom se v tuto i každou další neděli otevřeli velké Boží radosti; aby nás osvěžilo vědomí, že svět vyšel z Hospodinovy ruky a byl požehnán, a také abychom v den odpočinku dokázali prožívat tu svobodu, kterou nám Bůh zaručil v Kristu tím, že nás všechny „vysvobodil z moci temnoty a přenesl do království svého milovaného syna“, jak píše autor Listu Koloským 1,13.