Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ef 2,13-18

Alžběta Dvořáková

 

Ve starozákonní mluvě jsou pohané často zobrazováni jako ti, kdo jsou „daleko“, kdežto lid Izraele je „blízko“. Pohané byli daleko od Boha, protože postrádali privilegia vyvoleného národa, která Bůh Židům udělil. Tato privilegia vyjmenovává Pavel v Listu Římanům (9,4): byli přijati za syny, Bůh s nimi uzavřel smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. To neznamená, že jen Židé by měli podíl na naději. Byli však prvním národem, kterému Bůh skrze své Zjevení otevřel přístup k Sobě samému. Když Bůh vyvolil Izrael mezi všemi národy, byl to také veliký závazek. Aby Izrael zachoval víru v jediného Boha, byl nucen se v průběhu dějin oddělovat od ostatních národů, které uctívaly různá božstva. Proto byli Židé svým srdcem „blízko“ Hospodinu, kdežto pohané „daleko“ od Hospodina u svých bůžků. Čím důsledněji se Izrael odděloval od jiných národů, tím hlubší bylo nepřátelství mezi nimi. Bůh však chtěl i pohany přivést do své blízkosti a prostředkem k tomu je Kristova krev a spojení s Ježíšem poutem víry. O tom mluví následující verš z Listu Efezanům, kterým také začíná nás dnešní úryvek:

Protože však teď jste spojeni s Kristem Ježíšem vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví (Ef 2,13).

V tomto verši autor klade do kontrastu to, co bylo dříve a to, co je nyní, předchozí vzdálenost posluchačů od Boha a jejich nynější blízkost k Bohu. Předělem mezi minulostí a přítomností, mezi vzdáleností a blízkostí je Kristus Ježíš, přesněji jeho ukřižování. Následující verše podrobněji vysvětlují, čeho Bůh v Kristu dosáhl a jaké povahy je nově nabyté sjednocení. Čteme v nich:

Jen on je totiž původce pokoje mezi námi: obě dvě části spojil v jedno tím, že zboural onu přehradovou stěnu, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak chtěl ve své osobě vytvořit z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a skrze kříž usmířil obě strany s Bohem v jediném těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a oznámil, že nastává usmíření. Zvěstoval to usmíření vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci, když jsme ve spojení s jediným Duchem (Ef 2,14-18).

Z textu vyplývá, že co se událo v Ježíši Kristu, převyšuje minulost několikerým způsobem: lidstvo, předtím rozdělené na Židy a pohany nyní spojuje do jednoho celku, v němž už neexistuje žádná nerovnost. Do spásného dění jsou tak zahrnuti i pohané. Dále obě předchozí strany, které nyní tvoří jediné tělo, smiřuje s Bohem, a tak skrze Ježíše Krista mají všichni přístup k Otci. Nejvýraznějším poselstvím, které z hymnu zaznívá, je stále se opakující schéma spojení dvou částí do jedné a proměny nepřátelství v pokoj a usmíření.

Zajímavá je souvislost s hymnem v Listu Kolosanům 1,20-23, podle kterého se Bůh rozhodl, že skrze Krista usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj. Hymnus pokračuje slovy: I vy jste byli kdysi odcizeni Bohu a s ním pro svoje smýšlení a špatné skutky znepřáteleni. Ale teď on i s vámi obnovil dobrý poměr skrze Kristovo lidské tělo vydané na smrt. Někteří exegeté se domnívají, že hymnus z Listu Kolosanům, který mluví o kosmickém dosahu Ježíšova působení, je v Listu Efezanům rozveden pro konkrétní na situaci smíření mezi pohany a Židy.

Jiní se domnívají, že teologickým podkladem pro náš hymnus je verš z Knihy proroka Izajáše (57,19), kde Hospodin praví: pokoj, pokoj dalekým i blízkým, přestože Izajáš nemá na mysli zbožné z řad pohanů i izraelitů. Mluví zde spíš o Židech, kteří žili na území Izraele, a o těch, kteří žili v diaspoře. V Listu Efezanům by pak autor vysvětloval, jakými prostředky bylo onoho pokoje dosaženo, a verš Izajáše by aplikoval na vztah mezi Židy a pohany.

Jde ovšem o Židy a pohany, kteří jsou uvnitř Krista. Jsou jedním tělem, a tak nejen že jejich nepřátelství bylo v Kristu odňato, ale je zde i vzájemné přijetí. Názor, že autor zachycuje vztah mezi členy církevní obce, z nichž někteří byli původně Židé a jiní byli původně pohané, je mezi exegety nejrozšířenější. Tento mír zjednal Kristus, je nedosažitelný lidským důvtipem či snažením. Dalším možným názorem je, že v době sepsání Listu Efezanům tvořili většinu obce pohano-křesťané, a autorovi se jedná spíš o to, jak by měli přistupovat ke Starému zákonu. Starý zákon byl čten a respektován, byl však zároveň plný konkrétních přikázání platných pro Židy. Bylo tedy třeba vysvětlit, jak se k těmto zákonům mají prvotní křesťané stavět.

Ježíš zboural onu přehradovou stěnu. Když toto sousloví podrobíme jazykové analýze, zjistíme, že jde o zeď, která má sloužit k ochraně. Ve Starém zákoně slouží buď k ochraně vinic nebo pole, nebo k tomu, aby byli vetřelci či nepřátelé udrženi venku. Pod touto stěnou si někteří exegeté představují metr a půl vysokou zeď, která v jeruzalémském chrámu oddělovala nádvoří pohanů od nádvoří Židů. Na zdi byl nápis v řečtině, který pohanům zapovídal smrt do vnitřnějších dvorců pod trestem smrti.

Tuto představu však většina biblistů odmítá z několika důvodů. Jednak se v textu vůbec nemluví o Jeruzalému, navíc zeď pravděpodobně ještě stála v době, kdy byl List Efezanům napsán a navíc o ní většina posluchačů neměla tušení. Na každý pád je tato zeď dobrým znázorněním, nakolik bylo oddělení mezi Židy a pohany důsledné. S její pomocí můžeme i lépe pochopit, proč byli pohané nazýváni těmi, kdo jsou daleko. Do Boží blízkosti v chrámu se přes tuto zeď dostat zkrátka nemohli…

Další možností, co si představit pod „přehradovou zdí“, je chrámová opona. Tato představa by teologicky odpovídala našemu úryvku v tom, že v synoptických evangeliích, totiž v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu, se v okamžiku Ježíšovy smrti roztrhla chrámová opona odshora až dolů. V Listu Efezským by pak tato skutečnost byla vyjádřena slovy zboural onu přehradovou stěnu, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství. Výklad ovšem vázne na tom, že chrámová opona neoddělovala pohany a Židy. Od nejsvětější svatyně oddělovala ve skutečnosti všechny Židy kromě velekněze.

Třetím kandidátem na „přehradovou stěnu“ by mohla být jakási mýtická přehrada mezi nebeským a pozemským světem, pokud by autor převzal tento motiv z gnostického prostředí. V našem úryvku však není řeč o nebeské a pozemské sféře, ale o Židech a pohanech. Proto biblisté většinou vylučují i tuto možnost.

Už vás nebudu déle napínat, zbývá nám poslední myšlenka, totiž že onou přehradovou zdí je Mojžíšův Zákon. V rabínské literatuře najdeme zmínky o ústní Tóře, která je plotem kolem psaného Mojžíšova Zákona, a určuje, v jakém smyslu se má Písmo vykládat. Později se objevila v židovství myšlenka, že Zákon samotný je určitým druhem plotu, který ochraňuje Izrael před pohanskými praktikami. Zákon po Židech vyžaduje, aby byli „svatí a oddělení“. Proto nesměli s pohany stolovat ani s nimi uzavírat sňatky. Víme ze Starého zákona, jak nekompromisně Hospodin trestal izraelský lid, pokud příliš lehkovážně přebíral mentalitu okolních pohanských národů.

Bez důslednosti, s níž se Židé po tisíciletí oddělovali od ostatních národů a udržovali si vlastní kulturu a zvyky, bychom dnes zřejmě o židovském fenoménu neměli tušení, protože by dávno zanikl. Židé měli dodržovat Zákon proto, aby mohli být svým pohanským sousedům svědky o velkých Božích činech, když vyvedl Izraele z Egypta a o Boží starostlivé péči. Namísto aby byl Zákon používán jako svědectví, stal se však často nástrojem, který Izraeli umožnil pohlížet na okolní národy seshora, protože je pokládal za hříšné. Zaujmout takový postoj je velmi svůdné a snadné. Vzpomeňme si my sami, s jakou vnitřní blahosklonností často shlížíme na okolí z bašty své katolické pozice…

Nicméně vraťme se k našemu textu: pohané na oplátku pokládali Židy za pyšné a tvrdohlavé, kvůli zarytosti, se kterou praktikovali Zákon. Vzájemné odcizení se prohlubovalo a přerostlo v nepřátelství, o kterém mluví náš autor. Kristus však jednou provždy tuto situaci změnil, protože na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Jinými slovy, Kristus zbořil zeď, která představovala nepřátelství, tím, že na svém těle učinil neplatným Mojžíšův zákon. Tedy pro všechny, kdo jsou v Kristu. Tato myšlenka odpovídá také teologii v Pavlových listech, nejblíže našemu místu je zřejmě Gal 3,24-28, kde čteme:Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný…

Z dnešního textu se dozvídáme dva důvody, proč Kristus zbořil zeď nepřátelství mezi Židy a pohany. Prvním důvodem je, že chtěl ve své osobě vytvořit z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj. Druhý důvod spočívá v tom, že Kristus tak skrze kříž usmířil obě strany s Bohem v jediném těle.

Co se týče prvního důvodu, nejde o to, že by se pohané měli stávali Židy, jako například tzv. bohabojní, kteří přijali Hospodina a židovské Písmo, ale zůstali neobřezaní. Nejde ani o to, že by se Židé stávali pohany. Tento „jediný nový člověk“ je církví, je vlastně novou lidskou „rasou“, která nemá žádnou rasu! Jak píše Pavel v Listu Galatským 6,15, ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření. V 2 Kor 5,17 Pavel tuto myšlenku potvrzuje slovy: Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Pokoj, který zjednal Kristus vytvořením „nového člověka“, není všeobecným nastolením smíření mezi všemi křesťany a Židy na světě. Naopak, většina Židů i křesťanů by dnes nesouhlasili s tím, že jsou navzájem usmířeni, a nebylo tomu jinak ani v době, kdy autor Listu Efezským psal svůj dopis. Sjednocení se tedy netýká všech Židů a křesťanů, ale těch Židů a pohanů, kteří jsou v Kristu.

Tím, že Kristus zbořil zeď nepřátelství, skrze kříž usmířil obě strany s Bohem, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. Tak jako na jiných místech Nového zákona, ani zde nejde o to, že by si lidé měli usmiřovat hněv Boha a Kristus se tomuto hněvu vystavil zástupně za nás všechny. Jsou to naopak lidé, kdo se mají usmířit s Bohem, a nyní už je řeč právě o všeobecném lidském nepřátelství vůči Bohu. Je však pravda, že k oběma usmířením – jak mezi židovskými a pohanskými křesťany, tak i k usmíření mezi „jediným novým člověkem“ a Bohem – dochází skrze Kristovu smrt.

Následující verš našeho úryvku zní: A pak přišel a oznámil, že nastává usmíření. Zvěstoval to usmíření vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko. Biblisté vyjadřují různé názory na to, co přesně se myslí tou dobou, kdy Kristus „přišel“. Podle některých je to doba, kdy Ježíš žil na zemi jako člověk, podle jiných doba po jeho ukřižování, protože teprve to bylo příčinou zrušení dávného nepřátelství. Proto se pravděpodobně ono „zvěstování usmíření“ odehrávalo s pomocí Ducha svatého, ústy apoštolů a křesťanských kazatelů.

Jaký byl důsledek tohoto zvěstování? Dozvídáme se o něm v posledním verši dnešního úryvku, kde čteme: skrze něho máme my i vy přístup k Otci, když jsme ve spojení s jediným Duchem. Skrze Krista tedy máme neustálý přístup k nebeskému Otci. Židé měli dřív přístup k Bohu skrze jeruzalémský chrám, ale teď existuje nová cesta, společná Židům i pohanům, kteří přijmou Krista. Řecká slova, použitá v tomto verši, vyzařují dojem svobody, důvěrné blízkosti s Bohem a zároveň nepřítomnosti jakéhokoli pohrdání ať vůči pohanům nebo vůči Židům. Když jsme spojení jediným Duchem,nacházíme se ve sféře, ve které máme přístup k Bohu Otci, otevřený skrze Krista. Ve zpřístupnění Boha pro věřícího jsou tedy přítomny a spojeny všechny osoby božské Trojice, a počátek a pokračování vztahu člověka k Bohu souvisí zvláštním způsobem s každou z nich.

K jakému zamyšlení nás může dnešní úryvek přivést? Třeba k tomu, že Kristus je původcem pokoje nevídaným způsobem a dovolíme-li mu to, může zbořit nejen zdi velkých nepřátelství mezi námi, ale i malé zídky našich každodenních neústupností a zatvrzení. Dovolme mu to: dnes jsme se přeci dozvěděli, že Kristus nás právě skrze vzájemné usmíření vede ke svému a našemu Otci.