Angelo Scarano

O 18. neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu Efezanů, ve kterém jsme vybízeni k novému životu:
Bratři! Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.

Máme tu začátek nové části listu, jak naznačuje slavnostní formule „říkám vám a zapřísahám vás“. Pisatel chce tedy sdělit velmi závažné pokyny. A tím spíš se jedná o závažné záležitosti, že autor přísahá „ve jménu Páně“ čili jeho autoritou. Takové zapřísahání ve jménu Páně „si může dovolit“ pouze ten, který žije v hlubokém spojení s Pánem.
Než se přistoupí ke konkrétním pozitivním pokynům, předkládají se negativní pokyny, objasňující, čeho je třeba se vyvarovat, verše 17-19: „To vám říkám a zapřísahám vás ve jménu Páně: nežijte už tak, jak žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci“. Adresáti listu se nemohou chovat tak jako pohané, nemohou se chovat jako v minulosti (list je určen konvertitům!). Život pohanů se vyznačuje tvrdým srdcem (neboli nitrem necitlivým vůči Bohu) a zatemnělostí mysli – neschopností poznávat Boha a jeho cesty. Je jisté, že pisatel trochu schématicky a zjednodušeně podává kontrast mezi křesťany a pohany. Na druhou stranu toto zjednodušené ponaučení může daleko víc oslovit a burcovat.

Verše 20-24 nám popisují přechod „od starého k novému v Kristu“. Je zajímavé, že svatopisec nepředává hned detailní pokyny, ale nejprve připomíná kristologický základ křesťanské identity, a to velmi důrazně pomocí tří sloves: „učit se“, „slyšet“, „být poučen“. Tato tři slovesa vzájemně souvisí, první má však nejhlubší význam, protože označuje „plné přilnutí ke Kristu a k jeho dílu, přilnutí, které se projevuje v konkrétním jednání“. Ještě zajímavější je pak to, že sloveso „učit se“ má jako předmět „Krista“ (doslova „učit se Krista“). Snad se tím chce naznačit, že věřící se „neučí“ pouze určité pravdy a životní pravidla, ale především lne k živé osobě, ke Vzkříšenému. A poznání Krista je v protikladu k „neznalosti pohanů“, o které byla zmínka o něco dříve.
Toto poznání Krista však není přímé, ale zprostředkované hlásáním a poučováním. Na to poukazují dvě slovesa, která pravděpodobně naznačují dvě různé etapy křesťanského života a upřesňují předchozí obecnější sloveso „učit se“. První sloveso „slyšet“ předpokládá kérygma (neboli základní křesťanské hlásání). Víra se rodí z hlásání, jak tvrdí Řím 10,17: „Víra je ze slyšení“. Druhé sloveso, „být poučen“, souvisí s učením předávaným adeptům na křest. Obě dvě slovesa jsou spojená se stejným předmětem, s Kristem. A skutečně, „učit se o Kristu“ je všechno to, co má křesťan dělat v různých etapách svého života.

Verše 22-24 mají jako základ tři věty s infinitivem, závislé na slovesu „byli jste poučeni“. Jedná se tedy o věty souhrnně objasňující obsah „poučování“ katechumenů. Máme jakousi ozvěnu Kol 3,9-10: „Svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ První výzva tohoto ponaučení zní: „odložte starého člověka“. Používá se zde sloveso, které se v řečtině používá v souvislosti s odkládáním šatů – možná se naráží také na symbolické svlečení šatů před ponořením do křestní vody. Po vyjití z vody novokřtěnec dostával nový bílý šat, symbolizující novost života v Kristu. Obraz odložení starých šatů symbolizuje zřeknutí se neřestí a hříchů, jak se vysvětluje na jiných místech Nového zákona – „odložme proto skutky tmy“ (Řím 13,12), „odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst“ (Kol 3,8). Avšak zde použitý obraz „odložení starého člověka“ jde ještě dál: je třeba odložit předchozí (starou) identitu a přijmout identitu novou: nejen vnější změna, ale změna vnitřní! Užitý čas přítomný určuje, že tato proměna je stálá, bez konce. A autor ještě důrazněji motivuje k takové proměně tím, že upřesňuje, že starý člověk „hyne vášněmi klamu“ (tak doslova). Myslí se na vášně v negativním smyslu, na trvalé hříšné a sobecké projevy. Je zajímavé, že tyto špatné sklony jsou specifikovány jako „vášně klamu“ – jinými slovy jsou to žádosti vyvěrající z klamu. V kontrastu k těmto vášním stojí „pravda v Kristu“, která má určovat a živit jednání nového člověka.
Dříve než se rozvine odpovídající protikladný obraz „oblečení člověka nového“, předkládá se explicitní výzva k obnovení mysli, aby se tak následující obraz pochopil správně. Apel „stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce“ vychází z Řím 12,2: „proměňujte se obnovou své mysli“. Pravá obnova začíná uvnitř, v duchu mysli čili v nejvnitřnějším středobodu osobnosti, v nejhlubším nitru. Sloveso „obnovujte si“ je v přítomném čase, aby se vyjádřilo, že obnovení je stálým procesem.
Konečně se ve verši 24 formuluje přesný doplněk verše 22: nestačí odložit starého člověka, je třeba obléci člověka nového! Použité sloveso „obléci se“ nacházíme i v jiných Pavlových dopisech (např. Řím 13,12.14: „oblečme se ve zbroj světla… oblečte se v Pána Ježíše Krista“; Ef 6,11: „oblečte plnou Boží zbroj“). Přestože sloveso „obléci se“ se používá k vyjádření „vnějšího úkonu“ (vzít něco na sebe), zde naopak se jím vyjadřuje něco velmi niterného. Je třeba totiž obléci „člověka nového“ čili „jakoby novou přirozenost“ (srovnej 2 Kor 5,17: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“). Tím novým člověkem však není samotný Kristus. Výzva „oblečte“ povzbuzuje k aktivnímu úkonu, k „přivlastnění si“ daru nového člověka – a k takovému oblékání dochází tím, že křesťan vyslovuje své ano Božímu plánu. Tento nový člověk je opravdu darem Božím, vždyť je stvořený Bohem – není to tedy „výtvor“ lidského snažení! Zde se naráží na samotné stvoření světa a člověka na počátku dějin: tak jako Adam byl stvořený podle Boží podoby, stejně tak i nový Adam! Křesťan je tedy (principiálně vzato) součástí nového lidství. Toto nové stvoření však ještě není u konce, proto má být stále znovu přivlastněno konkrétním jednotlivcem: je tu ve hře spolupráce Boha a člověka.
A jaké jsou vlastnosti tohoto nového člověka? Je především spravedlivý – tento pojem má v Bibli jiný významový rozsah než v našem běžném životě (kde spravedlnost je chápána jako právnický pojem, „dávám to, co každému náleží“). Spravedlivý je totiž ten, který zachovává věrnost smlouvě s Bohem, věrnost jeho zákonům. Druhá vlastnost, svatost, se v zásadě kryje s vlastností předchozí, ale dodává jí nový rozměr, „zbožštění“ (svatý je v Bibli ten, který je oddělený od profánní sféry, tudíž spojený s Bohem). Spravedlnost a svatost jsou vlastnostmi samotného Boha, proto neudivuje, že člověk stvořený podle Boha vykazuje stejné rysy. Svatost a spravedlnost představují určitý souhrn „ctnostného života“. Jak spravedlnost, tak svatost jsou vztažené k pravdě, v řeckém textu totiž doslova čteme: „ve spravedlnosti a svatosti pravdy“. Z pravdy vyvěrá spravedlnost i svatost. A tou pravdou je samozřejmě pravda v Ježíši (v. 21), slovo evangelia (1,13). Tato pravda je v přímém protikladu ke klamu, který rozkládá člověka.
A co konkrétně zahrnuje svatost a spravedlnost pravdy? To osvětlují verše 4,25 a následující:
„Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“