Petr Mareček
Novozákonní etiku je vhodné sledovat ve spojitosti s Ježíšovým poselstvím o Božím Království. Toto poselství je třeba přijmout s postojem obrácení a víry. Tyto dva postoje jsou jedinou přiměřenou odpovědí na veškeré Ježíšovo působení. Výzva k obrácení je výzvou k návratu k Bohu. Člověk je vyzván k nové a zásadní orientaci na Boha. Postoj víry pak znamená, že člověk vezme Ježíšovo poselství zcela za své a že je učiní základem svého života.
Ve Starém zákoně je Boží vůle známa především skrze zákon, jeho příkazy a nařízení. Podobně je tomu i v Novém zákoně, kde je Boží vůle vyjádřena skrze směrnice. To je zřejmé např. z Ježíšova rozhovoru s „bohatým mladíkem“ (Mt 19,16nn par.), který se Ježíše ptá, co má dobrého udělat, aby získal věčný život. Ježíš mu odpovídá, že starozákonní přikázání oznamují Boží vůli.
Jak je všeobecně známo, nejjasnější formulace Ježíšovy etiky se nachází ve dvojím přikázání lásky (Mt 22,34-40; Mk 12,28-34). Ježíš odpovídá na otázku, které přikázání je v Zákoně největší, tím, že spojuje dohromady příkaz z Dt 6,5 a příkaz z Lv 19,18. Tyto dva příkazy dohromady zahrnují lásku k Bohu a k bližnímu. Komentář k tomuto přikázání lásky poskytuje podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,29-37), kde s jasností vychází najevo, že láska k Bohu a k bližnímu patří neoddělitelně k sobě. Požadovaná naprostá láska k Bohu se uskutečňuje zvláštním způsobem v lásce k bližnímu. Toto podobenství rovněž poukazuje zřetelně na skutečnost, že neexistují podmínky nebo meze vůči příkazu lásky k bližnímu. Ježíš dává s veškerou jasností pochopit, že nemají cenu dobré úmysly, nýbrž konkrétní činy milosrdenství.
V horském kázání Matoušova evangelia se setkáváme s tím, že Ježíš znovu vykládá starozákonní předpisy. Dělá to ve vyhraněné formě, jak je patrné především v šesti výrocích, kde se odvolává se na tradici: „slyšeli jste, že bylo řečeno…“ se střetává s Ježíšovou autoritou: „já však vám pravím…“ Ježíš takto staví před své posluchače skutečný záměr Božího slova, které se snaží odstranit každou formu úniku skrze kasuistiku. V Mt 5,48 je vyjádřen v krátkosti cíl, ke kterému směřuje tato proměna: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“.
Zvláště v Markově evangeliu jsou evangelní příkazy dány do souvislosti s tématikou následování. Ježíš shromažďuje kolem sebe okruh učedníků. Výběr je dán pouze Ježíšovou vůlí. Skrze výzvu „následuj mě!“ dává Ježíš pochopit, že on je tím, kdo určuje cestu a udává směr. Hlavní obsah povolání je život s Ježíšem, život s orientací na něho. Povolání k učednictví je výzvou k účasti na Ježíšově existenci, je výzvou k životu v poslušnosti Boží vůli, která nezná meze. Tento postoj odpovídá požadavku: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ (Mk 8,34). Toto povolání k učednictví je tedy požadavkem ke sdílení Ježíšových voleb.
Ježíšovo povolání vyžaduje v životě první místo. Nikdo, kdo položil ruku na pluh a otáčí se zpět, není způsobilý pro království Boží (Lk 9,62). Povolání působí rozdělení i v nejužších mezilidských vztazích, protože zpochybňuje navyklé způsoby a povinnosti normálního života. Ježíš s jasností vyzývá toho, kdo jej chce následovat: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží“ (Lk 9,60). Povolání v sobě obsahuje zlom a nové nasměrování lidského života. Křesťan tím, že odpovídá na povolání, přechází z jednoho řádu do druhého. Záměrem povolání není seberealizace, ale služba druhým, zvláště chudým a všem těm, kteří jsou přehlíženi.
K tomuto poslání připravuje povolané sám ten, který povolává. Ježíš říká svým učedníkům: „Učiním z vás rybáře lidí“ (Mk 1,17). Je tedy tím, který učedníky formuje. Tato formace je má připravit k tomu, aby byli schopni získávat lidi pro stejnou cestu, na kterou se vydali s Ježíšem. Takové poslání budou schopni plnit jedině tehdy, jestliže se budou držet toho, který je povolal.
Janovo evangelium zdůrazňuje roli učedníka jako Ježíšova svědka. Ježíš je představen jako zdroj života. Víra učedníků je vědomí, že přešli z temnoty ke světlu. Učednictví neznamená přilnutí k nějakému ideálu, avšak kráčení ve světle a život pod vedením Ducha. Zachovávat Ježíšova přikázání znamená zůstávat v jeho lásce (Jan 15,10). Jako Kristus miloval své učedníky, tak se mají oni milovat navzájem (Jan 15,17). Znamením učednictví je pro evangelistu Jana vzájemná láska (Jan 13,35).
Zaměříme-li pohled na etiku apoštola Pavla, je možné tvrdit, že má svůj základ v Božím jednání. Bůh skrze vykupitelský čin dává obsah křesťanskému životu. Pavel sděluje o Bohu v 2 Kor 5,21: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“. Ježíšova smrt a vzkříšení jsou neoddělitelné a dohromady vyjevují Boží spásné jednání. Při tom Bůh zjednává spravedlnost Synu, který vítězí nad mocí hříchu pro spásu světa. Božím darem je rovněž nezbytná odpověď víry na Boží milosrdenství. Tento dar uschopňuje věřícího, aby svým jednáním přiměřeným způsobem reagoval na spásnou činnost samotného Boha. Odpověď víry tedy není žádným způsobem nezávislým činem lidské vůle.
Dále je možné si všimnout, že etika apoštola Pavla má svátostný základ. Křest má stěžejní důležitost pro Pavla, protože nás spojuje s Kristem v jeho smrti. Křest znamená přivtělení nebo včlenění křesťana do nového stvoření, jehož prvotinou je Kristus. Pavel věnuje celou šestou kapitolu listu Římanům tomu, aby reagoval na základní nedorozumění křesťanského života ve vztahu k nezaslouženému daru ospravedlnění. Proč nepokračovat v konání hříchů, aby se rozhojnila milost? Pavlova odvážná odpověď vyvěrá z jeho základního pochopení toho, co zahrnuje spása. Křesťan je pokřtěn v Kristovu smrt. Je tedy spojen se vzkříšeným Pánem, je jakoby sám vzkříšen z mrtvých a uschopněn k účasti na novosti života. „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli“ (Gal 3,27). Království hříchu bylo rozlomeno. Křesťan náleží vzkříšenému Kristu a je proto volán k tomu, aby kráčel v této novosti života (Řím 6,4). „Žijeme-li, žijeme v Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu“ (Řím 14,8).
Mluvit o křesťanském životu „v Kristu“ znamená mluvit o Duchu, který zpřítomňuje vzkříšeného Krista. „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Veškerý křesťanský život je Pavlem popsaný jako existence, která je zcela prostoupena Duchem. Pavel vytýká Galaťanům, že začali s Duchem a domnívají se, že mohou žít pod zákonem, tzn. „podle těla“ (Gal 3,3). Naproti tomu Duch je novou životní energií. Je to Duch, který vytváří vhodné plody pro nebeské království: lásku, spravedlnost a pokoj (Gal 5,22). Kromě toho je Duch tím, který dosvědčuje, že „jsme Božími syny“ a „spoludědici s Kristem“. Je to Duch, který pokračuje v přimlouvání se za svaté v jejich slabosti (Řím 8,27). Poněvadž křesťanský život je neustálé „kráčení v Duchu“, styl života podle nového Božího stvoření není měřen podle jednotlivých činů milosrdenství, ale projevuje se naprosto odlišným smýšlením podle nové skutečnosti. „Co je staré, pominulo, hle je tu nové“ (2 Kor 5,17).
Pro první list Petrův je typické, že nás naléhavě přesvědčuje o nezbytnosti vytrvalosti. Důvodem je závažné pronásledování, kterým církev trpí. Autor pobízí křesťany, aby snášeli a vydrželi toto pronásledování a aby živili naději na Boží zaslíbení. K tomu předkládá povzbuzení: „vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Petr 2,21).
Pro První list Petrův je charakteristické, že se pomocí dlouhých citací odvolává na Starý zákon za účelem vytvoření modelu křesťanského chování: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu…“ (1 Petr 2,9 = Ex 19,5n). Křesťané se nemají obracet ke zlému, ale „činit dobré a hledat pokoj a usilovat o něj. Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kdo činí zlo“ (1 Petr 3,10nn = Ž 34,12nn). Mají být svatí ve svém chování, protože je psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (1 Petr 1,15n = Lv 11,44n).
List Jakubův se nechává inspirovat židovskými mudroslovnými spisy. Obsahuje sérii výroků a napomenutí, na základě kterých se má utvářet lidské jednání. Ukazuje velký zájem o chudé a obsahuje ostrý útok vůči domýšlivosti majetných lidí (Jak 2,1nn). Moudrý člověk má hlídat svůj vlastní jazyk (Jak 3,1nn), modlit se za nemocné a navštěvovat je (Jak 5,14) a uchovávat se před „poskvrnou světa“ (Jak 1,27). Kdo žije ve vzájemném pochopení, vyhýbá se žárlivostem a nesvornostem. Moudrost, která přichází shůry, je „čistá, mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jak 3,17).
Pokud jde o Pastorálních listy, jejich cílem je povzbuzení ke křesťanskému životu v poslušnosti. Timotej je s naléhavostí pobízen, aby byl vzorem „v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě“ (1 Tim 4,12). Kromě toho je v textu výzva k vyhýbání se pokušením, která se týkají bohatství. Křesťanům je naopak doporučováno bohatství v dobrých skutcích, získání pravého života (srov. 1 Tim 6,17nn). Lidé jsou vybídnuti, aby zanechali sporů; ženám se připomíná, aby se oblékaly ve skromnosti. Tyto listy se snaží poskytnout rovněž praktické a konkrétní rady ohledně boje proti neřestem a pro chování v Božím domě (1 Tim 3,15). Křesťané vytváří společenství, které očekává v blažené naději zjevení našeho Pána Ježíše Krista (1 Tim 6,14).
Nakonec zamíříme pohled na List Židům. Výzva k patřičnému křesťanskému jednání má svůj základ v pohledu na Krista, který je představen v roli velekněze. „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení“ (Žid 5,8). Autor listu z tohoto tvrzení vyvozuje důsledky pro život křesťana: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný“ (Žid 10,23). List Židům ukazuje na podobnost mezi církví a Izraelem jako putujícím Božím lidem. Skrze víru byl Izrael schopen překonat veškerá pronásledování (Žid 11,32nn). Ve světle tohoto „oblaku svědků“, tedy předchůdců ve víře, znovu zaznívá pozvání k vytrvalosti s pohledem upřeným na Ježíše, který „vede naši víru od počátku až do cíle“ (Žid 12,1nn).
