Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ex 20,1-17

Věra Doubková

 

O třetí neděli postní čteme snad nejznámější text Starého zákona – Ustanovení desatera, které Bůh vyhlásil ze Sinaje. Přikázání napsal Boží prst na obě strany dvou kamenných desek. Ale protože izraelský lid porušil smlouvy svým hříchem, když si postavil zlaté tele, Mojžíš první pár desek rozbil. Později dostal druhý pár desek, který byl uložen do schrány úmluvy.

Dnešní první čtení je součástí smlouvy, smluvních ustanovení, která uzavřel Hospodin se svým lidem. První částí je již zmíněné desatero a druhou část tvoří Kniha smlouvy. Desatero obsahuje příkazy a zákazy, které vycházely z jednotlivých konkrétních případů. Těchto deset ustanovení představuje jakýsi souhrn přikázání, kterými se věřící lid musí řídit, chce-li žít v blízkosti Boha.

Kdy vlastně desatero vzniklo? Bližší časový údaj z jistotou nedokážeme určit. Deset přikázání, která se nám zachovala v současném biblickém textu, může pocházet z doby mezi 7. – 5. stoletím před Kristem. V původní podobě se dekalog, jak se mu také jinak říká, skládal ze strohých příkazů a zákazů. Všechno ostatní jsou pozdější vysvětlující a zdůrazňující liturgické vsuvky.

Ustanovení desatera, se s nepatrnými odchylkami nachází také v Páté knize Mojžíšově – Deuteronomiu.

Po tomto stručném úvodu se začněme zabývat samotným textem desatera:Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh: já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,1-2).

Verše nás nenechají na pochybách, kdo vyhlašuje přikázání: je to samotný Hospodin, ne nějaký kmenový vůdce. Slova veršů jedinečným způsobem vyjadřují nezávislost a moc Hospodina. Zároveň také vypovídají o jeho lásce a náklonnosti ke svému vyvolenému lidu. Vždyť svůj lid vyvedl z egyptského otroctví. Čin osvobození z otrockého života je hmatatelný důkaz pro další generace o Boží lásce. Celé desatero je třeba chápat jako projev péče milujícího Otce a strohé příkazy se stávají ukazatelem pravé cesty života, kterou Bůh lidem nabízí.

Nebudeš mít jiné bohy mimo mě (Ex 20,3).

První přikázání vylučuje uctívat jiného boha. Hospodin vyžaduje bezvýhradné uznání sebe jako jediného Boha. Verš ještě nepopírá existenci jiných bohů, ale pro Izraelce jako by neexistovali. Jakékoli uctívání a sloužení jiným bohům je hrubým porušením tohoto příkazu. Svěří-li se izraelský lid cele Hospodinu, pozná, že žádné jiné bohy vlastně nepotřebuje, vše má od svého Boha, Hospodina.

Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stíhám vinu na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy (Ex 4-6).

Druhé přikázání úzce navazuje na předchozí, ale nelze je sloučit dohromady. V prvním se zakazuje vyrobit si a uctívat jiného boha. Zde naopak je výslovně zakázáno zpodobňovat si samotného Hospodina.

Proč nesměla být vyrobena na příklad soška Hospodina nebo jen nějaký nenápadný symbol Jeho vznešenosti? Odpověď musíme hledat v okolních kanaánských kultech. Božstvo bylo považováno za božstvo, když mělo svou sochu či modlu. Kde stála taková socha, tam byla přítomna moc a síla vzývaného božstva. Nebylo rozhodující, z čeho byla socha udělána ani její podoba. Správně vyrobená socha vyzařovala jakousi božskou magickou silou. Člověk podle své potřeby projevoval úctu svému božstvu.

Ale Hospodin je Stvořitel. On všechno stvořil, proto nemůže být ničím omezen ani nějak vymezen. Hospodin se nedává lidem libovolně k dispozici, aby s ním člověk jednal podle svého uvážení. Bůh sám určuje prostředky a způsoby, kterými se projevuje. Zákaz zobrazování Hospodina je jeden z nejtypičtějších znaků Božího lidu.

K druhému přikázání je ještě připojena hrozba trestu. Ti, kteří Hospodina nenávidí, nemilují a pohrdají Jím, stihne tvrdý trest. Vinu bude Bůh stíhat do čtvrté generace. Třetí a čtvrtá generace je počet pokolení, které mohou žít pod jednou střechou, a to otec, syn, vnuk a pravnuk. Těm hrozí nebezpečí, že budou nakažení vinou svého otce. Naopak Boží milosrdenství je neomezené, zasahuje tisíce generací. Bůh je milosrdný a miluje všechny, kteří ho milují.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval (Ex 20,7).

Jméno bylo považováno za klíč k osobnosti, ať už patřilo nějakému bohu nebo člověku. Znát jméno znamenalo mít důvěrný vztah k jeho nositeli. Dávalo možnost se ho dovolávat, přivolávat jej, ale také s ním manipulovat, mít nad ním určitou moc. Hospodin své jméno netajil. Sám se představil Mojžíšovi. Své jméno také zveřejnil na začátku desatera „já jsem Hospodin“. Co to pro nás znamená? Bůh dal člověku možnost důvěrného přístupu k sobě. Jak jsme si již řekli, člověk má možnost se Hospodina dovolávat, vzývat Ho. Tímto způsobem projevil člověku hlubokou důvěru, ale na člověku je, aby ji nezneužil.

Jak se dalo zneužít Hospodinova jména? Bude-li člověk například křivě přísahat nebo lehkovážně vyslovovat Boží jméno. Také použije-li se jméno k magickému věštění či čarodějnickým praktikám, které byly v dobách Izraele běžnou záležitostí.

Přestoupením tohoto třetího přikázání na sebe uvaluje viník Boží trest. Provinilec zklamal Boží důvěru, pohrdl jí. Hospodin ho nenechá bez trestu, neočistí ho od viny. Jako nečistý nesmí vstoupit do svatyně. Je vyloučen ze společenství Božího lidu, a tak je zbaven životní jistoty a rodinného zázemí. Je vydán na pospas prázdnotě, beznaději a nakonec i smrti.

„Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý (Ex 20,8-11).

Čtvrté přikázání je na rozdíl od předchozích třech přikázáních formulováno kladně. Ustanovení pravidelného dne odpočinku je jakési izraelské novum. V babylonském kalendáři také najdeme dny volna. Příčinou volných dní nebyl odpočinek, ale byly to dny přinášející neštěstí, dny plné nebezpečí. Proto byla práce v tyto dny zakázána. Byly to dny ponuré a plné strachu.

Ustanovení nepřikazuje jen šest dní pracovat, ale především v sedmý den se práce ani nedotknout. Den odpočinku je zdůvodněn Božím stvořitelským dílem. Člověk byl stvořen na sklonku šestého dne. Den odpočinku se tak stal prvním dnem života člověka na zemi. Bůh tento den posvětil, a tím ho oddělil od ostatních dnů jako den svůj. Člověk má přerušit práci a cele se věnovat Hospodinu.

Den odpočinku platí také pro děti, otroky, hosty i zvířata. Tito mohli být snadno zneužíváni pro práci kvůli své bezbrannosti.

Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh (Ex 20,12).

Páté přikázání vyjadřuje povinnost dětí ctít rodiče a poslouchat je. Rodiče měli důležitý úkol, připomínat svým dětem slávu a lásku Hospodinovu, učit je Božímu zákonu a vést je cestou poslušnosti vůči Bohu. Pojmy otec a matka zahrnují nejen biologické rodiče, zároveň i ostatní, kteří vedou děti k poslušnosti Božího slova.

Úkol otce spočíval ve vykonávání modlitebních a obětních povinností. Otec tedy zajišťoval společenství s Bohem. Na duchovním vedení dětí se podílela také matka. Proto si izraelští muži neměli brát za ženy kanaánské ženy.

Ctít rodiče a být tak dlouho živ znamenalo jednak zaslíbení dlouhověkosti a jednak zajištění pokračování života svého rodu. To vše byla známka Božího požehnání.

Nezabiješ (Ex 20,13).

Šesté přikázání se nám může pro svou jednoduchost zdát jasné. Přesto ve Starém zákoně stále čteme, jak Izraelci bojovali proti nepřátelům. Podíváme-li se blíže na používání hebrejského slova zabít, zjistíme, že se termín vyskytuje jen ve spojení se zabitím uvnitř Izraele. Podle biblického slovníku bychom mohli říci, že význam slova je „nezákonné, řád porušující usmrcení“. Původní smysl přikázání je chránit život Izraelce.

Šesté přikázání se záměrně formulováno obecně, aby mohlo zahrnout i další možné případy. Přikázání stále více zahrnuje jakékoli ohrožení života druhého člověka. Jen Hospodin dává a bere člověku život. Význam přikázání prohlubuje také Ježíš, když říká „Milujte své nepřátele“.

Proto můžeme vidět v tomto přikázání ochranu každého lidského života, i svého. Působnost se rozšiřuje také na problematiku umělých potratů, sebevražd, trestu smrti a válek.

Nesesmilníš (Ex 20,14).­

Hlavním smyslem sedmého přikázání bylo a je chránit manželství před porušením z osobní neukázněnosti nebo magicko-kultickou nevázaností podporovanou kanaánským náboženstvím. Izraelský národ žil v prostředí, kde pohlavní život byl zbožštěn a sexuální projevy byly součástí kultu kanaánských sousedů.

Manželství patří do Božího stvořitelského řádu. Cizoložství je porušením tohoto řádu. To ale neznamená, že svobodným je dána úplná volnost. Otázky pohlavního života řeší podrobnější ustanovení mimo desatero. Ze sedmého přikázání můžeme vyvodit, že pohlavní styk má své řádné místo jen v manželství, v přirozeném vztahu mezi mužem a ženou.

Nepokradeš (Ex 20,15).

Osmé přikázání upravuje majetkoprávní jistotu a svobodu člověka. Tam, kde se nemůže člověk spolehnout na druhého, jsou narušeny vzájemné lidské vztahy. Přikázání chce zabránit bezohlednému rozpínání mocných a silných na úkor chudých a slabých. Krást znamená poškodit druhého, brát mu to, co je jeho.

Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu (Ex 20,16).

Deváté přikázání ochraňuje čest člověka. Toto ustanovení nás uvádí do prostředí soudu. Soudy byly místem, kde se řešily sporné vzájemné vztahy a hrozilo nebezpečí, že se ublíží nevinnému. Svědek hrál při soudním líčení důležitou, ne-li hlavní roli, protože bez svědkovy výpovědi nemohl být člověk odsouzen. Svědectví mělo a má velkou váhu. Zákaz křivého svědectví zavazoval svědka k tomu, že nese před Bohem zodpovědnost aby nepošpinil toho, o kom svědčí. Jinak řečeno, podle devátého přikázání má být člověk pravdivý.

Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (Ex 20,17).

Desáté přikázání varuje před chtivou závistí, v níž je kořen všeho zla. Od závisti a chtivosti je jen malý krůček k samotnému činu a vede k přestoupení ostatních přikázání. Srovnejme například Achabovo dychtění po Nábotově vinici. Achab nechal Nábota zavraždit a ukradl mu vinici, a to právě z chtivosti. Takže nařízení desatera byla porušena nejméně třikrát.

Co říci závěrem? Za zmínku jistě stojí, že každé přestoupení desatera ve Starém zákoně bylo trestáno smrtí. Dnes nám za přestoupení desatera smrt nehrozí. Skrze Ježíše Krista máme stále možnost svého přestoupení upřímně litovat a znovu narušený vztah s Bohem obnovit.

Bůh desatero nabízí každému z nás. Záleží jen na nás samotných, zda se rozhodneme přijmout Boží přikázání.