Věra Doubková

O svátku Svaté rodiny otevíráme První knihu Mojžíšovu, zvanou také knih Genesis, Kniha zrodu. První část knihy Mojžíšovy nás uvádí do doby, kdy byla stvořena země, rostliny, zvířata a člověk, o jeho vzpouře, protože chtěl být jako Bůh. Druhá část Knihy Mojžíšovy nás seznamuje s příběhy praotců Izraele, od Abrahamova vyjití z Cháranu až po vstup Jákoba do egyptské země. Náš příběh vypráví o zaslíbení potomka Abrahamovi a jeho neplodné ženě Sáře.

„Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo.“

Jak nám již biblický text napovídá, staly se některé události, o kterých se budeme muset ještě zmínit. Praotec Abraham, ještě nese jméno Abram, se vrací zpět do země, která mu byla Hospodinem zaslíbena. Řečeno biblickou mluvou, vystoupil z Egypta. Vystoupení není jen zeměpisný popis nižšího Egypta vůči hornatému Kannanu. Vystupování z egyptské země v sobě skrývá také náboženský pohled. Proč tomu tak bylo? Egypt byl odkázán na pravidelné záplavy řeky Nilu, tedy byl závislý na zemské, podzemské síle země. Naopak Země zaslíbená mohla očekávat jen déšť, tedy pomoc z nebe. Proto Abram vychází z Egypta a vystupuje do země jemu zaslíbené. Z faraónovy říše se Abram vrací se vším, co mu patří – se ženou, služebnictvem, dobytkem a velkým bohatstvím. Navrací se přes poušť Negev.

Společně s Abramem vyšel také jeho příbuzný Lot. Oba mají velká společenství, ale ta nejsou jednotná a jednomyslná. Vznikají spory mezi pastýři stáda Abrama a Lota. Příčinou sporu byla nejen chudoba země, procházeli pouští Negev. Nehostinná krajina poskytovala jen málo potravy pro tak velká stáda obou mužů. Poušť znamenala také velké nebezpečí ze strany lupičů, protože oba měli velký majetek a bohatství. Proto se dohodli, že se rozdělí. Rozdělení neznamenalo zpřetrhání všech svazků a závazků. Odloučení má zabránit neshodám a zachovat bratrství.

Abram jako zkušenější a moudřejší dává přednost Lotovi ve volbě území. Lot si zvolil okrsek Jordánu a usadil se v blízkosti měst Sodomy a Gomory. Lot se tedy na zvoleném území utábořil přesto, že věděl o hříšnosti lidu před Hospodinem. Pro Lota byla krajina přitažlivější, protože viděl životní zajištěnost, blahobyt a bezstarostnost. A rozhodl se tedy pro pozemský ráj. Lotovo zvolané území ale patřilo také k zájmům východních králů. Lot je tu pohlcen a ztracen ve světě politiky a válek. V jedné bitvě se Lot stává válečným zajatcem. Tak piká za své ne moc šťastné rozhodnutí pro pobyt v Sodomě, v místě symbolizující hříšnost a pýchu. Ale ne dlouho je Lot zajatcem.

Když se Abram dozví o Lotově osudu, pocítí zodpovědnost za svého bližního a jde mu na pomoc. Abram se tedy vypravil za nepřítelem. Rychlím pochodem ho dostihl a bojoval ne o kořist a moc, ale o svého bratra v nouzi. Jak můžeme tušit, Abram Lota vysvobodil.

Toto jsou ony události, o kterých se zmiňuje první verš v 15. kapitole. Abramovi se dostává vidění Hospodinova slova. Abram obdržel zvláštní obdarování, které se dostává jen málo vyvoleným lidem – je to prorocký dar. Například takto obdarovaný byl Izaiáš nebo Jeremiáš.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“

Abram přímo z úst Hospodina slyší: „Neboj se! Blízkost Hospodina vzbuzovala a stále vzbuzuje hrůzu a strach ze smrti, ale touto výzvou Hospodin snímá z Abrama obavu a hrůzu. Zároveň jej ujišťuje ochranou, o níž tak často mluví žalmista v žalmu 3: „ Já jsem tvůj štít.“ Ale Abram může slyšet ještě více. „Já jsem tvá přehojná odměna.“ Hospodin mu tím nabízí sám sebe jako odměnu. On sám bude cílem jeho putování a naplněním jeho života.

Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“

S Abramovy odpovědi je slyšet stesk a výčitka nad tím, že je stále bezdětný, že není žádného syna, který by byl jeho dědicem. Problematika bezdětnosti trápila lidi ve starověku mnohem více než dnes. Nemít dědice znamenalo více než neštěstí. Bezdětnost byla brána jako Boží trest, odsouzení a zavržení. Porovnejme text ze Třetí knihy Mojžíšovy z 20. kapitoly: „Kdyby někdo pojal za ženu ženu svého bratra… oba zůstanou bezdětní.“ Podle pravidel izraelské rodiny dědičné právo přecházelo z otce na prvorozeného syna. Pokud muž zemřel a nezanechal po sobě syny, připadl majetek jeho dcerám, jestliže neměl dcery, pak jeho bratrům. Zákon dále umožňoval přesouvat dědičné právo z prvorozeného syna na mladšího. Jak můžeme vidět právě i Abrama. Se Sářinou otrokyní měl syna Izmaela. Ale dědičné právo nakonec připadlo Izákovi. Podobně bylo dědičné právo přesunuto z Ezaua na Jákoba.

Ale Abram neměl žádného vlastního syna od své ženy Sáry. Podle starověkého dědičného práva, dědictví tak mohl získat Abramův služebník Elíezer.

Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“

Elíezer byl asi nejstarší Abramův služebník, který se stal správcem jeho domu. Proč tomu tak mohlo být? Existují doklady o tom, že bezdětní manželé mohli adoptovat někoho jiného mimo okruh rodiny za dědice. Tento syn se o ně musel starat a opatřit jim řádný pohřeb. Jako protihodnotu podědil jejich majetek. Pokud se manželům přece jen narodil vlastní syn, tato smlouva se stala neplatnou a adoptovaný syn zaujal hned druhé místo po něm. Z toho můžeme usoudit, že Elíezer mohl být adoptivním synem.

Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“

Po Abramově stezku a výčitce zaznívá překvapivě jasné a určité Boží slovo. Budeš mít dědice – příslib toužebně očekávaného syna.

Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“

Hospodin nejenže slíbil Abramovi syna, dědice, ale také mu přislíbil nesčíslné potomstvo. Dosud bezdětnému Abramovi znělo jistě neuvěřitelně zaslíbení, že jeho potomstva bude jako hvězd na nebi.

Zalistujeme-li v Písmu o několik kapitol nazpět, do 13: kapitoly, tak ve verši 16 čteme přirovnání Abramova potomstva k prachu země a ve 22. kapitole v 17 verši čteme: „Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu.“

Zatím ale nic, kromě Božího slova, nenasvědčovalo tomu, že by se zaslíbení mělo naplnit.

„Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“

I přesto, že Abram, stejné jeho žena Sára, byl pokročilého věku, uvěřil Hospodinu a spolehnul se na jeho slovo. Jediné taková víra, opravdová činí člověka spravedlivým. Spravedlnost je ovšem třeba chápat nikoli jako osobní vlastnost, nýbrž jako správný vztah k Bohu a k Božím záměrům.

Naproti tomu stojí představa, že spravedlivým před Bohem činí člověka kultické úkony. Ale opak je pravdou, jen víra činí člověka schopným stát se nástrojem Boží vůle.

O několik stánek dále v 21. kapitole se dovídáme o naplnění Božího zaslíbení.

„Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil ji, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl.“

Zaslíbený syn se narodil zvláštním Božím zásahem. Hospodin navštívil Sáru podle svého zaslíbení. Překonal všechny přirozené překážky, jako jsou sešlost věkem obou manželů, neplodné tělo Abrahamovo i Sářinu neplodnost. Není v moci Abrahama ani Sáry něčím přispět, aby se zaslíbení naplnilo.

Z Hospodinova navštívení se v první řadě synů narodil právě Abrahamův syn Izák. Stejný osud neplodných manželů postihl také Izáka a jeho ženu Rebeku. Těm se po navštívení Hospodina narodila dvojčata Ezau a Jakob. Kde Jákob lstivým způsobem nakonec získal své prvorozenectví. Božím zásahem se také narodil Samson nebo Samuel. V Novém zákoně v evangeliu podle Lukáše se Alžbětě a Zachariášovi díky Božímu zásahu narodil syn Jan zvaný Křtitel. Teprve Ježíš je ten pravý syn, který dokoná dílo spásy.

Narozením Izáka se Hospodin prokázal jako Bůh mocný, věrný, živý a dávající život. Abrahámův příklad dokazuje, že bezmocný člověk musí počítat jen s Boží pomocí.

„Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.“

Abraham, jako otec dítěte, dává svému synu jméno Izák. Jméno, kterému byl zaslíben. V kapitole 17, v 19tém verši čteme: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák. Význam jména je Smíšek. Izáka doprovází smích už od jeho zaslíbení. V 17tém verši, 17. kapitoly se uvádí: „Tu padl Abraham na tvář, usmál se…. Ve verši 12, v 18. kapitole se zase zasmála jeho žena Sára. Smíchem je poznamenáno i Izákovo narození. Kapitola 21, verš 6tý uvádí: „Tu Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom slyší.“

Narozením vlastního syna Izáka bylo ze Sáry sňato pohanění, které lpělo na každé neplodné ženě té doby.

A co říci závěrem? Snad jen, že bezmezná Abrahama důvěra a víra v Boží pomoc a vedení na cestách dobrých zlých, by nám měla být příklad i pro náš každodenní život. Musíme si uvědomit, že víra není strnulý stav, ani jednou pro vždy získaná vlastnost. Ale je to neustálý zápas o nové vidění, o novou cestu, kde člověk stále musí riskovat, vzdát se všech svých opor a spoléhat se jen na Boží věrnost.