Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Gn 9,8-15

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! Pondělní pořad pravidelně věnujeme rozebírání prvního čtení. Ani dnes tomu nebude jinak. Příští neděli budeme číst ze začátku Bible, z První knihy Mojžíšovy. Čeká nás příběh o potopě, respektive závěr tohoto příběhu. Celý příběh se v rozdělení nedělních čtení nikdy nečte, proto si jeho závěr dáme do širší souvislosti.

Prvních jedenáct kapitoly První knihy Mojžíšovy, do kterých je vyprávění o potopě zařazeno, je součástí takzvané „prehistorie“ světa pojednávající o prvopočátcích lidstva. Po hříchu prvních lidí lidstvo stále víc propadává svévoli. Bůh si vyvolí spravedlivého Noeho a jeho rodinu. Noe postaví koráb, který má přesné rozměry a plány. Přivede do něj zvířata, naloží potravu a jakmile jsou všichni v lodi, tak: „Hospodin za ním zavřel“ (Gn 7,16). Po čtyřiceti dnech a nocích vytrvalých dešťů byla zatopena celá země, včetně vrcholků hor. Někteří vědci vedou spory o to, zda-li celá země znamená opravdu celou zeměkouli, nebo jen tehdy známou zemi, našimi slovy – Blízký východ. Po tom, co ustal déšť, voda dalších čtyřicet dnů ustupovala, až Noe vypustil krkavce a později i holubici, která mu přinesla olivovou ratolest, jako symbol nového života a pokoje. Na Boží příkaz vychází Noe s celou rodinou i všemi zvířaty z archy a dostávají od Hospodina požehnání a podobný příkaz jako při stvoření: „Ploďte a množte se a naplňte zemi!“ (Gn 9,1). Oproti vyprávění o stvoření nyní dostává člověk za potravu nejen všechny rostliny, ale i zvířata, kromě jejich krve: „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm. Jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst!“ (Gn 9,3-4). Bůh pak dává pocítit nově svoji blízkost: uzavírá smlouvu s celým tvorstvem. Tato smlouva je ve skutečnosti jednostranným Božím závazkem, čistým darem bez žádných požadavků na člověka. Obsahem smlouvy je příslib, že na zemi už nebude potopa – a tento příslib je dotvrzen dalším darem, znamením duhy.

Vyprávění o potopě není jen čistě biblickým tématem. Najdeme ho u mnohých národů. Biblická zpráva se od ostatních často velmi liší. Nejbližší biblickému vyprávění je sumersko-babylónská báje o potopě světa. Někteří vykladatelé Písma svatého předpokládají, že biblické vyprávění z této báje částečně vychází, nebo alespoň přejímá některé její prvky či termíny. Mezi oběma příběhy však najdeme výrazné rozdíly. To, co se v babylónské báji připisuje vrtochům a rozmarům mnoha bohů, to Bible připisuje jedinému Bohu, který potopu přivádí jako soud nad světem. V Bibli je zachráněn Noe se ženou, jejich tři synové a jejich manželky a přesný počet zvířat. Nic dalšího – jako majetek, cennosti a podobně. Zatímco v babylónské báji je kromě hlavního hrdiny Uta-na-pištima a jeho rodiny zachráněn i lodivod, řemeslníci, zvířata a také zlato a stříbro. Babylónský hrdina se nestává praotcem jako Noe, ale je přijat mezi bohy, stává se bohem. Velmi důležitým rozdílem však je postavení Boha. Hospodin je během celé potopy jejím Pánem, řídí její průběh, určuje její konec. Zatímco babylónská božstva se choulí jako psi, bohyně Ištar křičí jako rodička, božstva se děsí toho, co způsobily a nad čím ztratily vládu. V obou vyprávěních najdeme ještě mnoho dalších rozdílů. Důležitá je však skutečnost, že biblická zpráva stojí vysoko nad ostatními bájemi a vyprávěními o potopě. Podává toto svědectví z hlediska víry v jediného všemohoucího Boha, který je Pánem nad všemi živly, nad životem i smrtí, který je soudcem, ale i milosrdným zachráncem země i lidstva.

Po tom, co jsme si přiblížili některé souvislosti, se nyní zaměřme na vybraných sedm veršů nedělního prvního čtení. V osmém a devátém verši deváté kapitoly První knihy Mojžíšovy čteme: „Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem“ (Gn 9,8-9). Pojem smlouva je velmi důležitý v celé Bibli. Je předpokladem a podmínkou všeho života na Zemi. Mnohokrát se s tímto pojmem setkáváme. Kromě běžných smluvních vztahů mezi lidmi je tím, kdo nabízí smlouvu s člověkem, sám Bůh. V tomto úryvku ustanovuje Bůh smlouvu s Noem a jeho syny i jejich dalšími potomky. Další výraznou postavou, se kterou Bůh uzavírá smlouvu, je Abram, později Abraham a jeho potomstvo. Vnějším znamením této smlouvy je obřízka. Také Desatero je smlouvou mezi Bohem a člověkem zastoupeným Mojžíšem. Tato smlouva byla zpečetěná obětní krví (Ex 24,7nn). Dárcem i ručitelem všech smluv je vždy Bůh, který je smlouvě absolutně věrný. Nová a věčná smlouva je pak s lidstvem uzavřena prostřednictvím Ježíše Krista.

Je zajímavé, že tuto smlouvu uzavírá Hospodin nejen s lidmi – tedy s Noem, ale i se všemi třemi syny, včetně provinilého Cháma a s jejich potomky, ale také se zvířaty. (O Chámovi čteme v dalších verších – odhalí nahotu svého otce a místo toho, aby jej přikryl, tak o tom ještě vypráví svým bratrům.) Hospodin uzavírá tuto smlouvu s celý stvořením, s každým živým tvorem, jak čteme v desátém verši: „i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře“ (Gn 9,10). Všimněme si, jak jsou všechna zvířata zdůrazněna. Dokonce je dvakrát zopakováno, že smlouva je uzavřena s veškerou zemskou zvěří, čímž se myslí všechna divoká lesní i polní zvířata. Smlouva se uzavírá se všemi zvířaty, která mají před sebou také nový začátek po vysvobození z potopy.

V dalším verši čteme: „Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9,11). Celé stvoření zachovává Bůh. Jen on má ve své moci ho zachovat nebo zničit. Totální zkáza světa není v lidské moci. Bůh se však zavázal, že již nikdy nepřipustí, aby voda zničila všechen život na Zemi.

Bůh dává člověku i znamení své smlouvy: „Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků“ (Gn 9,12). Bůh nedává znamení kvůli sobě. On je své smlouvě věrný za všech okolností i bez vnějších znamení. Bůh dává znamení kvůli nám lidem, aby nám byly připomínkou našeho závazku vůči němu.

Tímto znamením je duha, jak čteme ve třináctém verši: „Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí“ (Gn 9,13). Duhu, která obsahuje všechny barvy viditelného barevného spektra, dává Bůh jako znamení věrnosti svému slovu za všech okolností. Hebrejský výraz pro duhu má několik významů. Jedním z nich je oblouk válečného luku. Někteří vykladači Písma vidí v tomto výrazu pozůstatek z pradávných mýtických představ o božstvu bouře, které z luku vystřeluje šípy blesků. Izraelskému národu však má oblouk duhy zvěstovat, že Hospodin odložil válečný luk, že už nebojuje s člověkem, aby ho zahubil, ale podpírá ho a podporuje jeho život.

V dalších verších čteme: „Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva“ (Gn 9,14-15). Hospodin zde vystupuje jako Pán nad živly. Zahaluje zemi oblakem, vítr se řídí jeho slovem. Příroda i vesmír podléhají Božímu řádu. Bůh se snižuje na úroveň člověka a jeho jednání je popsáno jako jednání lidské. Bůh by se přece nemusel ve své vševědoucnosti rozpomínat na svou smlouvu. On o ní ví neustále, včera, dnes i zítra. Ten, komu se smlouva musí neustále připomínat, ten kdo potřebuje znamení, tím je člověk, my lidé. Znamení, které staví pro sebe, je vlastně znamením pro nás, aby nám duha neustále připomínala Boží smlouvu. Boží řád, chod nebe i země, je zcela v Boží moci a člověk ho nemůže ovlivnit svým vzdorovitým jednáním. „Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi“ (Gn 9,16).

Sedmnáctý verš již v prvním čtení neuslyšíme, ale těmito slovy je zakončeno celé vyprávění o smlouvě mezi Bohem a člověkem: „Řekl pak Bůh Noemu: ‚Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi‘ (Gn 9,17). Duha bude člověku navždy připomínat skutečnost, že Bůh uzavřel smlouvu s člověkem. Nejen s Noem, ale s celým stvořením, se všemi potomky Noeho. Tato smlouva zajišťuje existenci světa a člověka, protože Bůh je své smlouvě věrný a již nikdy nedopustí potopu s takto katastrofálními následky pro všechen život na Zemi. Duha je znamením této smlouvy pro každého z nás.

První a druhé čtení této neděle spojuje myšlenka vody očisťující od hříchu. Tak jako potopa zahladila hřích ze země, tak také křest ruší hříchy každého člověka. V Prvním Petrově listu čteme: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy,…aby nás přivedl k Bohu. …Kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás“ (1Pt 3,18.20-21). Potopa za dnů Noeho je předobrazem křtu.

K obrácení na začátku doby postní nás vybízí nejenom první a druhé čtení, ale i evangelium. Ježíš po čtyřiceti dnech na poušti vyšel do Galileje a tam hlásal: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk1,15). Tak jako čtyřicet dní trvala potopa a čtyřicet dní byl Ježíš na poušti, máme i my možnost během čtyřiceti dní doby postní, která nás vybízí ke změně smýšlení, zbavit se všech svých hříchů a připravit se na oslavu smrti a vzkříšení Ježíše Krista.