Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 50,5-9

Gabriela Vlková

 

V neděli uslyšíme v prvním čtení úryvek z 50. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Jedná se o verše vybrané z perikopy, kterou biblisté nazývají 3. zpěv o Hospodinově služebníku. Zpěvy obdobného charakteru, jsou v knize Izaiáš celkem čtyři a my jsme zvyklí jim naslouchat především v liturgii Svatého týdne. 3. zpěv, zvolený na příští neděli, popisuje spolu se čtvrtým někoho, kdo je tupen, ale přesto má Hospodina na své straně. Zaposlouchejme se tedy do veršů, kterými začíná nedělní bohoslužba slova:

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mne odsoudí? (Iz 5-9a)

V první části textu, který jsme vyslechli, líčí kdosi, komu Pán Hospodin otevřel ucho, svou trpkou zkušenost se špatným zacházením ze strany protivníků. Druhá část čtení zmiňuje Pána Hospodina ještě dvakrát jako toho, jehož pomocí si je promlouvající jist. Proto doufá, že vydrží a obstojí.

Co to znamená, že Pán Hospodin otevřel ucho? Klíčem k pochopení je předchozí verš knihy Izaiáš, který nedělní čtení sice neuvádí, ale který je ve skutečnosti úvodním veršem zpěvu, o jehož výklad nám jde. Zní: „Pán Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“ Mluvčí je někým, kdo dostal od Hospodina jazyk učedníka a také je schopenprobuzenýma ušima slyšet jako učedník. Nazývejme ho nadále „učedníkem“ a prozkoumejme právě zmíněné obrazy.

Učedník hovoří o jazyku, který mu byl dán, aby podpíral zemdleného slovem. Jde zřejmě o někoho, kdo má prorocké charisma, protože prorokům dává Hospodin svá slova. To je nezřídka vyjádřeno obrazně. Například Jeremiáš líčí zážitek s přijetím Božího slova v 1. kapitole své knihy takto: „Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: Hle, dal jsem ti do úst svá slova.”. Prorok Ezechiel zase dostává na konci 2. kapitoly své knihy pokyn: „Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“ Dále referuje: „Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek … Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst.“ Učedník našeho čtení použije pro vylíčení podobné zkušenosti velmi jednoduché vyjádření: Hospodin mi dal jazyk.

Byl uschopněn pronášet slova, která posluchače povzbudí. Výslovně mluví o podpírání zemdleného. Uvědomíme-li si, že část knihy Izaiáš, z níž je nedělní čtení vybráno, vzniká v době, kdy vyvolený národ žil v babylonském vyhnanství, pak je zřejmé, že „zemdleným“ je národ, který kolísá ve víře a jen váhavě přijímá slova proroků o naději. Ostatně autor knihy již ve 40. kapitole povzbuzuje: „Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo? … Hospodin … není zemdlený, není znavený … On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy,jdou bez umdlení.“ Právě s takto unaveným národem je konfrontován učedník našeho čtení. Jasně to dokazuje Hospodinův výrok, který žasne nad lidskou skepsí a který je zaznamenán o pár veršů dříve, na samém začátku 50. kapitoly: „Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly?

Aby náš učedník mohl Hospodinova slova pronášet, musí je nejprve zaslechnout a porozumět jim. To vyjadřuje zmínka o otevřených uších, kteréHospodin probouzí každého jitra. Důraz na probouzení každého jitrapoukazuje na stálou pohotovost, otevřené ucho je pak znamením chápavosti. Ten, kdo zde promlouvá, se proto zásadně liší od lidu, který byl kdysi kritizován prorokem Izaiášem pro nechápavost a odmítání Božího slova. Izaiáš dokonce musel ohledně tohoto lidu vyslechnout příkaz, který najdeme v 6. kapitole: „Jdi a řekni tomuto lidu: Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte. Srdce toho lidu obal tukem,zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ Ještě ve 42. kapitole zaslechne národ kritickou zmínku ohledně minulosti: „Mnoho jsi viděl, ale nedbal jsi na to. S ušima otevřenýma neslyšel nic.“ Na našeho učedníka, který pozorně naslouchá každého jitra, se naopak dají vztáhnout všechna dřívější proroctví knihy, která předvídala, že zatvrzelost jednou skončí. Ve 32. kapitole to byl text: „Oči těch, kdo vidí, se neodvrátí, uši těch, kdo slyší, budou pozorně naslouchat.“ Ve 35. kapitole zase slova: „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.

Položme si konečně otázku: Kdo v našem čtení promlouvá? Nabízí se dvě možnosti: Buď jde přímo o autora textu, který přijal od Hospodina úkol povzbuzovat zemdlený lid v babylonském vyhnanství, nebo o někoho jiného, kdo vykazuje rovněž prorocké rysy a za nějž autor mluví zástupně. Zkoumejme další výpovědi, abychom zjistili více.

Učedník pokračuje: „Já se nezdráhal, necouvl nazpět.“ Byl vůbec nějaký důvod ke zdráhání? Hned následující verš prozradí, že ano: „Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“ Ukazuje se, že učedníkovo poslání je nebezpečné, vyvolává odpor. To je všeobecná zkušenost proroků. Vzpomeňme na Eliáše nebo Jeremiáše, jimž jejich současníci ukládali o život a kteří byli v pokušení rezignovat. Mnozí srovnávají slova našeho učedníka s vyznáními Jeremiáše, vícekrát vězněného a snad i týraného. Přece jen však v našem čtení z knihy Izaiáš trochu překvapí, že by podobné bití a potupu měl snášet prorok, který výrazně nehrozí ani nekritizuje, nýbrž utěšuje zemdlené – což se zdá být případ našeho učedníka. Kdo kladl učedníkovi odpor? Pokud ti, kterým zvěstoval spásu, pak by to mohlo znamenat, že jejich zoufalství bylo velké, když slova o naději vyprovokovala hrubost a násilí. Možná však snášel tyto útrapy ze strany Babyloňanů či jiných nepřátel národa. Žádné bližší informace o protivnících nemáme.

Učedník dodává: „Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.“ Postoj důvěry navzdory těžkostem připomene podobná slova pronesená v předchozí kapitole, ve 2. zpěvu o Hospodinově služebníku: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud. A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.“ Oba verše jsou výrazem víry, která se navzdory negativní přítomnosti nevzdává, pomáhá vytrvat a plnit svěřené poslání.

Text nedělního čtení dále pokračuje: „Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.“ Tvrdá tvář znovu připomene proroka Jeremiáše, který podle svědectví 1. i 15. kapitoly knihy, která je mu připisována, přijal od Hospodina ujištění: „Učinil jsem tě vůči tomuto lidu nedostupnou bronzovou hradbou. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohu tě, neboť já jsem s tebou …“ Tvář jako křemen prozrazuje pevné odhodlání v ničem protivníkům neustoupit. Proroci zpravidla projevují takový postoj vůči svým posluchačům, pokud i oni zůstávají „tvrdí“ a nepoddajní. Připomeňme Ezechiela, který ve 3. kapitole slyší: „Izraelský dům tě však nebude chtít poslechnout … má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. Hle, dávám ti tvář právě tak tvrdou, jako je jejich, a čelo právě tak tvrdé, jako je jejich.

I učedník našeho čtení je konfrontován s tvrdošíjným lidem. Ve 48. kapitole knihy Izaiáš bylo lidu řečeno: „Věděl jsem, jak jsi zatvrzelý, že tvá šíje je železná spona a tvé čelo z bronzu.”

V posledních verších nedělního čtení zazní slova, která připomínají proslov při soudním procesu: nejprve učedníkovo zvolání: „Blízko je můj obhájce!“; potom dvojice paralelně vystavěných řečnických otázek doplněných výzvami do řad protivníků: „Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! – Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!“; na závěr pak znovu vyjádřené přesvědčení: „Hle! Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mne odsoudí?

Učedník s tváři jako křemen zde mluví s velkou jistotou, svou při považuje za předem vyhranou. V přímém kontrastu totiž stojí záměr Hospodina a záměr učedníkových odpůrců: Blízko stojí Bůh, který je obhájce, doslova ten, kdo zjednává spravedlnost; proti němu těžko může vystoupit ten, kdo by chtěl učedníka odsoudit, doslova prohlásit za vinného. Hospodin učedníkovi dává převahu.

Jak se tato převaha konkrétně projeví? Změní se okamžitě situace? Nedělní čtení dál nepokračuje, my si přesto dalších veršů všimneme, protože nám mohou dát lepší porozumění.

Na účet protivníků je dodáno: „Hle! Ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.“ Je zřejmé, že dříve nebo později zajdou. Ovšem současná situace učedníka není navenek vyřešená. V dalších verších promlouvá autor textu jakoby z určitého odstupu: „Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jehoslužebníkaKdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha.“ Je zde zmínka o chození ve tmě, což symbolicky označuje přetrvávající negativní situaci. Místo slova „učedník“ se zde objeví slovo „služebník“. Právě kvůli této zmínce bývá celá perikopa řazena do skupiny Písní o služebníkovi. Slova verše jsou určena těm, kterým je služebník dáván za vzor. Není přitom jednoznačné, kdo vlastně chodí ve tmě. Mohli bychom totiž stejně dobře přeložit verš následujícím způsobem: „… kdo poslouchá služebníka, který chodí ve tmě, kde není záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno …“ Ať tak či onak, poselství textu je jasné: služebník či učedník se stává pro svou neochvějnou důvěru v Boha vzorem pro ostatní. I oni jsou povolání k víře v Boží pomoc za každých okolností, navzdory „tmě“ – pronásledování a nesnázím.

Na závěr ještě věnujme krátkou pozornost vybraným veršům následující kapitoly knihy Izaiáš. Je totiž pozoruhodné, že autor textu se obrací Hospodinovým jménem k lidu, který vykazuje podobné rysy jako dříve zmiňovaný učedník či služebník. V 7. a 8. verši 51. kapitoly čteme: „Slyšte mě … lide, v jehož srdci je můj zákon. Nebojte se lidských pomluv, neděste sejejich hanobeníMoli je sežerou jako roucho, larvy je sežerou jako vlnu …“ Protivníci hanobeného učedníka – stejně jako protivníci hanobeného lidu, budou potravou molů. Přitom jde o lid, který má v srdci Boží zákon. V 16. verši pak zazní ještě jasněji: „Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky … a řekl jsem Siónu: Ty jsi můj lid.“ I Boží lid – ztotožněný se Siónem – se vyznačuje prorockým duchem, protože přijímá a v srdci uchovává Boží slova a Boží zákon. Konečně Sión také slyší: „Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení … Hle, beru ti z rukou … pohár mého rozhořčení … vkládám jej do ruky těm, kdo tě sužovali, kteří ti poroučeli: Skloň se, když přicházíme kolem! A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“ Stejně jako učedník – také Sión byl týrán, „nastavoval záda“ svým protivníkům. Učedníkovi byly „probuzeny“ uši, nyní se má „probudit“ Sión.

Vraťme se opět k dříve položené otázce: Kdo je učedníkem nebo služebníkem? Již jsme vážně zvažovali, že by mohlo jít o proroka, který je autorem textu. Při posouzení kontextu naší perikopy však bude vhodné připustit i další možnost, která se ukázala při sledování slovních paralel – toho, co se vztahuje k učedníkovi, a toho, co se vztahuje na Izrael, nebo alespoň na jeho uvědomělou část. Možná zde zazněla slova jednoho proroka, možná však slova někoho, kdo se stal mluvčím věřící skupiny lidu. I národ totiž přijímá prorockého ducha. Ve 44. kapitole knihy mu byl adresován výrok: „Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.

Jak jednotlivec, tak skupina, to nemají lehké, když pronášejí slova naděje. Snad proto, že lidé, kteří jsou zásadně skeptičtí, slova o naději dráždí. Vybízejí totiž, aby lid neváhal vydat se do nejisté svobody. Někteří mohli dávat přednost babylonskému zajištění. Kdo je otrockého ducha, prchá před svobodou, protože není vždy úplně snadné ji unést, nevíme, kam nás dovede. Pokud byli však zmíněnými protivníky Babyloňané, pak rovněž pochopíme, proč jim utěšování proroků mohlo vadit. Všichni podmanitelé mají zájem na tom, aby naděje podmaněných nežila. Ten, kdo nemá naději, je přece snáze ovladatelný.

Jaké poučení si můžeme odnést? Snad to, že vyznání věrného učedníka, které v neděli vyslechneme, by pro nás nemělo znamenat něco, co se nás netýká, co je zkrátka o někom jiném – ať už o starozákonním proroku či o Kristu v novozákonní aplikaci. Neměli bychom pěstovat pouhý obdiv k prorokům, ale sami bychom měli usilovat o to, abychom byli národem proroků, národem těch, kdo slyší otevřenýma ušima Hospodinovo slovo, pouštějí je do srdce, uskutečňují je, i když to něco stojí. Sami za sebe bychom měli být schopni v každé životní situaci vyslovovat ono poslušné prorocké: „Mluv Hospodine, tvůj služebník naslouchá!