Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 62,1-5

Bedřich Horák

 

Nočním bděním před slavností Narození Páně se otevírá doba vánoční. Při večerní mši svaté v předvečer slavnosti zaznívá v prvním čtení nadšené volání, plné naděje a očekávání. Text byl vybrán z knihy proroka Izaiáše, 1.- 5. verš z 62. kapitoly.

Úryvek pochází z ústřední části třetího oddílu knihy proroka Izaiáše. Vznik tohoto oddílu je třeba datovat do období po návratu z babylonského vyhnanství – do doby po výnosu perského krále Kýra z roku 538 př. Kr. o návratu vyhnanců do vlasti. V ústřední části takzvaného Třetího Izaiáše, tedy v kapitolách 60 – 62, se hovoří o spáse, která je z Jeruzaléma zvěstována všem národům. Jejich příslušníci jsou vybízeni, aby uznali Hospodina za svého Pána.

Samotní příslušníci vyvoleného národa, Židé, se po návratu do své vlasti z pokořené Babylonské říše ocitli ve svízelné situaci: město Jeruzalém s chrámem, dřívější chlouba Izraele, bylo zničeno, navíc nebylo dost prostředků k zahájení jejich obnovy. Mohlo se zdát, že Bůh nadobro opustil svůj lid. Ale u všech naděje neuhasla.

V našem úryvku zaznívá bouřlivým tónem hlas mluvčího, zřejmě jednotlivce. Tento nadšenec chce stůj co stůj pokračovat ve své kazatelské aktivitě, chce probouzet v lidech naději. Neustává ani ve své přímluvné modlitbě za Jeruzalém. Podobá se tak stráži, která má bez přestání střežit město. Tohoto obrazu používá verš, který následuje bezprostředně po našem úryvku:

„Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážné; ani ve dne, ani v noci nikdy nesmějí mlčet“ (Iz 62,6).

Jestliže však autor textu mluví o stráži, nejde o ozbrojený oddíl, střežící město. Míněni jsou ti, kdo nemají dát pokoj ani sobě, ani Hospodinu. Jsou popsáni jako lidé, kteří mají upomínat Hospodina na něco, či spíše přimlouvat se v něčí prospěch, nebo vzývat Hospodinovo jméno při nějakém liturgickém úkonu. Přímluvná modlitba bývá spojena s prorockým úřadem, spíše než s kněžským. Navíc se jiný hebrejský výraz pro „strážného“ používá výslovně ve spojitosti s prorockým posláním, a to u proroka Ezechiela: „Synu člověka! Ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeneš je mým jménem“ (Ez 3,17).

Vraťme se však k našemu úryvku. Kdo tedy v něm hovoří? Řekli jsme již, že se podobá stráži ve své neúnavné snaze povzbuzovat jiné, ale také modlit se za Jeruzalém. Vystupuje tedy jako prorok. Odborníci tvrdí, že tímto prorokem je žák autora druhého oddílu knihy, takzvaného Druhého Izaiáše, který působil v době babylonského vyhnanství a jehož stylu jsou blízké kapitoly 60 – 62, tedy ústřední část takzvaného Třetího Izaiáše.

1Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. 2Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.

Prorok požaduje svým voláním „právo“ pro Jeruzalém. Hebrejský výraz „právo“ můžeme také přeložit pojmy „spravedlnost“, „zákonnost“ nebo „rehabilitace“. Snad má prorok bezprostředně na mysli právo Jeruzaléma existovat jako město, být uznávaným jak u Židů, tak u okolních národů. Vždyť prorok nepřestane mluvit, dokud okolní národy neuznají právo Jeruzaléma a všichni jejich králové jeho slávu – tedy jeho obnovený stav, kdy se mu bude znovu dařit. Ovšem „právo“ zde může být také chápáno ve významu, který má pro dobu na konci světa. Zvlášť když je spojeno se spásou, kvůli níž prorok rovněž pozvedá svůj hlas. Tato dvojice – právo a spása – se často vyskytuje u Druhého a Třetího Izaiáše.

Tyto hodnoty jsou přirovnány ke světlu, nebo spíš k jeho zdroji. V této části prorocké knihy je světlo hlavní metaforou pro spásu. Rabínské spisy popisují oslavy svátku stánků, která se odehrávala v jeruzalémském chrámu ještě v době jeho existence, kdy nádvoří osvětlovaly planoucí pochodně. Můžeme se tedy domnívat, že kapitoly 60 – 62 byly složeny k tomu, aby byly zpívány nebo recitovány během tohoto liturgického slavení. Je dobré si také připomenout, že při příležitosti právě tohoto svátku stánků prohlásil Ježíš o sobě, že je světlem světa (Jan 8,12).

Dalším cílem je získání nového jména, které zvolí sám Hospodin. „Sión“ nebo „Jeruzalém“ už nestačí. Tato dřívější označení mohou připomínat zničení města, jeho trosky. Nové jméno není pouhá změna názvu; znamená nový charakter, nové postavení, které nositel jména získává. Jak osobám, tak místům mohou být dána jména, která v sobě obsahují určitá očekávání, určité úkoly. Bible zná několik takových případů: Patriarcha Jakub dostává jméno Izrael (Gn 32,28), Noemi je přejmenována na Maru (Rt 1,20), Šavel na Pavla (Sk 13,9). V prorocké literatuře najdeme mnoho příkladů darování nového jména. V našem úryvku jde však o literární prostředek. Konkrétní osoba, popř. celý národ, nebo nějaké místo ve skutečnosti jméno nemění. Změna jména slouží pouze k symbolickému vyložení hlubšího významu určité události či stavu věcí. V knize proroka Izaiáše najdeme pro Jeruzalém nové jméno hned v první kapitole: „Spravedlivé město“ a „Věrné sídlo“ (1,26). U Jeremiáše se nazývá: „Hospodin je naše spravedlnost“ (33,16), u Zachariáše „Věrné město“ (8,3).

V kapitolách 60 – 62 knihy proroka Izaiáše je změna jména jiným způsobem vyjádření zvratu, ke kterému dochází ve prospěch Jeruzaléma v poslední době. V této části se tato změna objevuje poprvé ve 14. verši 60. kapitoly, kde je Jeruzalém nazván „Hospodinovo město, Sión Svatého Izraele.“ Jeho hradby jsou v následujícím textu nazvány „spása“ a brány „chvála“ (60,18).

Nové jméno, ohlášené ve druhém verši našeho úryvku, se však objevuje až ve čtvrtém verši. Jméno Jeruzaléma, který je v hebrejštině v ženském rodě, nebude už „Opuštěná“, ale „Mé potěšení je v ní“. Obyvatelé města museli být hluboce zasaženi posměšnými poznámkami okolních národů o tom, že Jeruzalém byl opuštěn Hospodinem. Slovo „opuštěná“ bývá používáno ve vztahu k ženě, která je svým manželem ponechána napospas. Nositelkou tohoto jména byla například matka judského krále Josafata (1 Král 22,42). Jméno „Mé potěšení je v ní“ měla zase matka jiného judského krále Manassesa (2 Král 21,1).

3Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.

Ve třetím verši nacházíme modlitbu proroka za krásu Jeruzaléma, která je vyjádřena pomocí výrazů „koruna“ a „královská čelenka“ nebo spíše „turban“. Obraz města jako koruny či diadému, které patří jeho ochrannému božstvu, můžeme najít v modlitbě, kterou pronášel babylonský kněz během babylonské slavnosti Nového roku. Modlitba je adresována bohu Mardukovi a připomíná ji jeden babylonský nápis: „Tvým příbytkem je město Babylon, tvou korunou, diadémem je město Borsippa“. Oba texty – babylonský nápis i v náš biblický úryvek – přiznávají královskou hodnost božstvu. Biblický autor chce ukázat skutečnou Boží vládu nad Izraelem a nad celým světem. A Jeruzalém se stává emblémem a sídlem této Hospodinovy královské vlády. Možná je zde také přítomna konkrétní touha proroka obnovit vládu krále z davidovské dynastie, který by byl v Jeruzalémě Hospodinovým zástupcem. Tak tomu bylo do roku 587 př. Kr., kdy byl Jeruzalém dobyt Babyloňany a kdy také davidovská monarchie zanikla.

Královskou korunu nemá Hospodin na „hlavě“, ale ve své ruce. Královská krása Jeruzaléma má pocházet přímo od Hospodina, nemá být tedy zprostředkována Peršany nebo jinou mocností z blízkého okolí. Hospodin si nasadí tuto „korunu“ na hlavu až na konci časů, kdy také město dostane nové jméno. Zatím je však město korunou v Hospodinově ruce.

Poněkud jiný význam dostává tento text, když se zaměříme na spojení přejmenování města, korunovace a dalšího prvku, který se vyskytuje v našem úryvku – svatby. V Písni písní (3,11) jsou siónské dcery vybízeny, aby se podívaly na korunu, kterou byl korunován král Šalomoun od své matky v den svatby. Podle svědectví rabínů měli ženich a nevěsta – v době, kdy chrám ještě stál – na sobě během svatebního obřadu koruny. Nevěsta byla oslovována jako královna a ženich jako král.

4Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá země „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé potěšení“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostala muže.

Země, náležející Jeruzalému, je představena jako nevěsta. Mění své jméno: Z „osamělé“, bezdětné, se stává „v manželství daná“, tedy „vdaná“. Nevěstou je ovšem podle autora také samotný Jeruzalém, „siónská dcera“, která má rovněž změněné jméno. Můžeme se proto domnívat, že se město a země v pisatelově mysli překrývají. Zároveň se autor vyjadřuje jako básník – v souběžných verších popisuje tutéž skutečnost jinými výrazy.

5Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvůj stvořitel. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.

Ženichem je Hospodin, který projevuje radost ze své nevěsty – Jeruzaléma. Další věty tohoto verše můžeme sice přeložit způsobem, který nacházíme v liturgickém překladu našeho úryvku: Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvůj stvořitel. V hebrejském textu se ovšem nevyskytuje slovní spojení tvůj stvořitel, ale „tvoji synové“. Zní překvapivě až pohoršlivě, že by synové Siónu měli být budoucími manželskými partnery své matky. V předcházejícím textu takzvaného Druhého Izaiáše se často setkáváme s těmito syny, i když nevystupují jako partneři své matky: Hospodin je přivádí ze čtyř světových stran (43,5-6), zpustošený, „bezdětný“ Jeruzalém znovu porodí své syny (49,20-21), příslušníci cizích pohanských národů budou přinášet děti, které rozptýlili do cizích zemí (49,22). Celkovému obrazu v našem verši se hodně přibližuje výrok: „Více synů má osamělá než ta, která se vdala“ (54,1). V našem úryvku nepochybně vybízí autor židovské obyvatelstvo – syny Jeruzaléma, aby jej a jeho zemi znovu naplnili, aby se s ním spojili, přinejmenším duchovně. Synové Siónu mají zaujmout ke své „matce“ vztah lásky, lásky, která pojí snoubence a manžele. Tato láska je zároveň výrazem lásky k Bohu, který si vyvolil Jeruzalém za své sídlo.

Toto Boží slovo zaznívá na začátku vánoční doby. Radostný, optimistický postoj proroka, který je v něm obsažený, se má přenášet na všechny, kteří ho poslouchají. Hlavně na lidi, kteří jsou sklíčení a mají sklon k beznaději. Různé národy a jejich králové uvidí Boží slávu, která se projeví příchodem Božího Syna na svět, jeho životem a jeho poselstvím, které se bude dále šířit. V kontextu vánoční doby můžeme přitom myslet na mudrce z východu jako zástupce pohanských národů, kteří se přišli poklonit narozenému dítěti a právě v něm spatřili Boží slávu (Mt ,1-12). Výrazy vyjadřující zasnoubení a svatební veselí můžeme dát do spojitosti s novou smlouvou přinášející věčnou spásu. V souladu s podobnými biblickými obrazy chápeme tuto smlouvu jako smlouvu manželskou, založenou na opravdové, ryzí lásce, kterou Bůh skrze Ježíšovo zrození uzavírá s celým lidstvem.