Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Izaiášovo poselství

Gabriela Vlková

 

Kniha Izaiáš patří spolu s knihou Žalmů k starozákonním spisům, které jsou nejčastěji citovány v Novém zákoně. Po Žaltáři je také nejčastěji používanou starozákonní knihou v křesťanské liturgii. Zvláště v době adventní a postní se církev nechává inspirovat jejími slovy.

V dnešní úvaze se pokusíme přiblížit si poselství knihy Izaiáš, což samo o sobě není nikterak snadné, neboť je ohledně stavby a členitosti zřejmě tou nejsložitější starozákonní prorockou knihou. Někteří biblisté ji dokonce přirovnávají k labyrintu. Navíc se ukazuje, že na jejím sepsání se podílelo více autorů v průběhu několika staletí. V minulých desetiletích bylo dokonce v odborných kruzích zvykem pojednávat o třech výrazně odlišných částech této knihy odděleně. V současnosti však roste zájem o studium poselství knihy Izaiáš v její konečné podobě. O to se pokusíme i my, ač nebudeme zastírat určitou nesourodost textu.

Jak jsme právě uvedli, kniha bývá členěna na tři části. Prvních 39 kapitol je označováno jako První Izaiáš. Pouze zde najdeme zmínky o proroku Izaiášovi a jeho proroctví pronesená v 8. století před Kristem. Druhá část knihy, zahrnující kapitoly 40 – 55, bývá nazývána Druhý Izaiáš. Její proroctví se obracejí k lidu v babylonském vyhnanství a jsou takřka o dvě století mladší. Posledních deset kapitol, počínaje 56., patří zřejmě k nejmladším textovým vrstvám a odráží dobu po exilu.

Přibližme si historický kontext, na který texty tří zmíněných částí reagují, abychom mohli porozumět jejím proroctvím a poté zhodnotit hlavní myšlenky, které prostupují celou knihou Izaiáš.

První verš knihy představuje vidění Izaiáše za dnů judských králů Uzijáše, Jotama, Achaza a Chizkijáše. Co se dělo za vlády krále Uziáše a Jotama, kniha dále neuvádí, zato problémům doby krále Achaza a Chizkijáše věnujePrvní Izaiáš značnou pozornost. Je to doba, kdy na světové scéně vévodila mezopotamská velmoc Asýrie. Asyřané se pokoušeli proniknout na západ ke Středomoří a zmocnit se malých států v syrsko-palestinské oblasti. Tyto státy se snažily spojit do jakési obranné koalice, judský král Achaz se však zdráhal připojit, čímž proti sobě popudil své severní sousedy – izraelského a aramejského krále. Ti proti němu vytáhli do války. Tuto situaci líčí 7. kapitola. Na jejím začátku čteme: „Za dnů Achaza, syna Jótama, syna Uzijášova, krále judského, vytáhl Resín, král aramejský, a s ním Pekach, syn Remaljášův, král izraelský, do války proti Jeruzalému.“ Achaz měl strach, odmítal výzvy proroka Izaiáše, aby se nebál, aby věřil a aby si vyžádal znamení od Hospodina. Izaiáš mu přesto ohlásil narození dítěte symbolického jména Emmanuel, které v překladu znamená „s námi je Bůh“. Dítě mělo být znamením, že Judsko a Jeruzalém může spoléhat na Boží pomoc. Achaz však dal přednost pomoci lidské. Hledal ji u samotného asyrského krále a stal se jeho vazalem. Achazova volba byla zdánlivě prozíravá, neboť Asyřané brzy zničili Aramejské a Izraelské království, zatímco Judsko bylo zajištěno, ale prorok Izaiáš to viděl jinak. V 8. kapitole předvídá, že titíž Asyřané, kteří Achazovi pomohli, se v budoucnu stanou hrozbou pro Jeruzalém. Poslyšme Izaiášova slova: „Hle, Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy. Zabočí k Judovi, zaplaví jej a bude se valit dál, bude mu sahat až k hrdlu. Jeho rozpjatá křídla vyplní prostor tvé země. Immanuel.“ Předpověď se splnila za vlády Achazova syna Chizkijáše, který se pokusil setřást asyrské jho po smrti krále Sargona II. Avšak Sargonův nástupce Sancheríb brzy stabilizoval svou říši a znovu vytáhl proti Judsku. Dobýval jedno město za druhým, nakonec obklíčil Jeruzalém. Král Chizkijáš se v kritické situaci zachoval jinak, než jeho otec. Zatímco Achaz odmítl důvěřovat Hospodinu, odmítal rovněž Izaiášovo povzbuzení, Chizkijáš prosil proroka o modlitbu a sám se usilovně modlil. Izaiáš krále ujistil, že vše dobře dopadne. A skutečně, Jeruzalém se dočkal nečekané záchrany, kterou popisuje 37. kapitola: „Tu vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla. Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive…“ Co se přesně stalo? Nevíme. Jedno je však jisté: město nebylo dobyto. Tato událost nesmírně posílila víru ve vyvolení Jeruzaléma, prohloubila přesvědčení, že Hospodin miluje město zvláštním způsobem a nikdy se ho nevzdá.

Nicméně o necelá dvě století později byl Jeruzalém dobyt Babyloňany a elita národa byla odvedena do vyhnanství. Víra lidu byla otřesena. Po uplynutí několika desetiletí vystupuje mezi vyhnanci nový prorok, jehož slova jsou zaznamenaná v druhé části knihy, Druhý Izaiáš. Snaží se znovu probudit víru v to, že Bůh má velkolepé plány se svým lidem i s Jeruzalémem a míní je uskutečnit skrze Kýra, vládce Peršanů, kteří se pomalu začínají prosazovat na světové scéně. Proroctví zaznamenané na konci 44. kapitoly zní:„Hospodin praví o Kýrovi: Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání. Řekne Jeruzalému: Budeš vybudován! A chrámu: Budeš založen!“ Když Kýros dobyl Babylón, umožnil skutečně vyhnancům vrátit se do Judska a začít budovat chrám. Perská politika se vyznačovala náboženskou tolerancí a podporovala místní bohoslužbu. Byl to způsob, jak si získat vděk a loajalitu podmaněných nárůdků.

Situace po vyhnanství nebyla ovšem nijak snadná, jak se lze dočíst i v knihách Ezdráš a Nehemiáš. Navrátilci narazili v Judsku na značné potíže. Stavba chrámu postupovala pomalu, vše se zdálo méně velkolepé, něž jak to hlásaly předpovědi proroků. Společnost se začala dělit na ty, kdo byli dobře situovaní a stačilo jim, že byl obnoven chrám a zaručena náboženská svoboda. Na druhé straně tu byli jiní, nejspíš vytlačení na okraji společnosti, kteří si bolestně uvědomovali, že spravedlnost a spása se dosud neuskutečnila. Tito lidé snili o nerealizovaných příslibech proroků. Uvědomovali si, poučeni historickou zkušeností, že pokud se spása plně neuskutečnila, je třeba se neustále obracet ve víře k Bohu, kát se za nevěrnosti a prosit o nové slitování. Tito lidé také začínají pozvolna tušit, že na zemi se spravedlnosti dočkat nemohou, začínají očekávat nové nebe a novou zemi, definitivní spásu za horizontem dějin. Z těchto kruhů se nejspíš vyčlenili ti, kdo jsou odpovědní za poslední část knihy Izaiáš.

Z právě nastíněného historického pozadí knihy Izaiáš lze vytušit, jak pestrým textovým materiálem se vyznačuje. Je vůbec nějaký důvod, abychom se na ni dívali jako na jeden celek? Proč připojili proroci působící ve vyhnanství a po něm své texty k dílu Izaiáše z 8. století a nezaznamenali je izolovaně – pod svým jménem? Jaký důvod je vedl k tomu, aby se zaštítili Izaiášovou autoritou? Vraťme se k proroku z 8. století a hledejme, v čem spočívá jeho inspirativní síla.

Zjednodušeně snad můžeme říci, že Izaiáš pronášel dvojí typ proroctví. Jednak ohlašoval soud kvůli společenským zlořádům, zvláště vykořisťování. Už v 1. kapitole čteme výzvu: „Přestaňte páchat zlo, učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ Jeruzalém, v němž se zlořády projevují nejvíc, je dokonce nazván nevěstkou, kterou Hospodin míní očistit soudem. Na konci 1. kapitoly slyší Sión: „Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhemodloučím všechny tvé přimíšeniny … Sión bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností.“ Soud znamená válku a Jeruzalém to tvrdě pocítil, když přitáhli Asyřané. Všimněme si však, že zmíněné proroctví ponechává prostor pro naději těm, kdo se obrátí. Cílem není zničení, aleočista města. Druhý typ Izaiášových proroctví představují výzvy k důvěře, předpovědi spásy, která je plodem obrácení. Achazovi řekl prorok v 7. kapitole: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Národ byl však v Achazově době zatvrzelý, neschopný porozumět. 6. kapitola líčí tento stav jako dopad prorokovy činnosti. Izaiáš dostává příkaz: „Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu ušizalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil…“Poněvadž lid odmítl Izaiášovy rady, prorok slyší pokyn, o němž čteme v 8. kapitole: „Zavaž svědectví a zapečeť zákon mezi mými učedníky.“ Izaiáš se tedy se svými stoupenci stáhl do ústraní, zapečetil a schoval své svědectví pro budoucí generaci. Chizkijášovi současníci pak byli svědky toho, že na prorokova slova došlo. Ve 29. kapitole, která naznačuje vysvobození od asyrského nebezpečí, čteme příslib: „I uslyší v onen den hluší slova knihy aoči slepých prohlédnou z temnoty …“ Nutno ovšem přiznat, že také Chizkijáš a jeho rádci dlouho váhali, než Izaiášovi uvěřili. I oni se snažili zaštítit před nebezpečím prostředky pouze lidskými a paktovali se proti Asyřanům s Egypťany. Rovněž jejich neschopnost přijmout Boží slovo prorok kritizoval. Ve 29. kapitole stojí: „Vidění toho všeho vám bude jako slova zapečetěné knihy. Dají ji tomu, kdo umí číst, se slovy: Přečti to. On však odpoví: Nemohu, je zapečetěná.” Ve 30. kapitole zase čteme: „Egyptská pomoc je prázdný přelud …  napiš to před nimi na desku, zaznamenej do knihy a zůstane tosvědectvím do posledního dne, navždy, navěky. Neboť je to lid vzpurný … Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ Víradůvěra – opakované poselství Izaiáše v každé době. Až když se Chizkijáš obrátil, mohl národ prohlédnout ze tmy, „rozlomit pečeť“ minulého proroctví, porozumět a zakusit, žesvědectví zaznamenané v knize, o níž Izaiáš mluví, je platné.

Právě na výše zmíněné texty navázal prorok působící ve vyhnanství. Druhý Izaiáš začíná slovy: „Těšte, těšte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění.“ Jeruzalém je zničen. Pokolení vyhnanců má ale uvěřit, že Hospodin se ho chce znovu jmout. Zničení města a vyhnanství jsou představovány jako přetavení, které kdysi zmiňoval Izaiáš. Ve 48. kapitole vysvětluje Hospodin lidu: „Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení.“ Také Druhý Izaiáš popisuje lid, jako by byl slepý, ale má pro něj slova povzbuzení. Ve 42. a následující kapitole čteme: Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu … Slyšte, hluší,prohlédněte, slepí, ať vidíte!“ Ve 43. kapitole pak Hospodin předpokládá, že lid, poučený zkušeností, se stane svědkem pravdivosti Božího slova zaznamenaného v dávných proroctvích, pochopí a uvěří. Znovu má být jakoby „rozpečetěno“ dávné svědectví. V 10. verši 43. kapitoly čteme:Mými svědky jste vy, výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil, abyste poznali a uvěřili mi a pochopili, že to jsem já.“ A konečně: Jeruzalém, označený kdysi Izaiášem za nevěstku, je nyní přirovnán k ženě, které se Hospodin ujímá. V 54. kapitole slyší: „Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování.“ Už snad tušíme spojitost Prvního a Druhého Izaiáše: Hospodinu na Jeruzalému stále záleží. Podobně jako bylo město vysvobozeno za dnů Chizkijášových, tak i nyní Bůh podivuhodně jedná a znovu Jeruzalém pozvedá. Nicméně znovu od svého lidu vyžaduje víru.

Již jsme naznačili, že situace po vyhnanství nebyla v Jeruzalémě růžová. Palčivým problémem bylo rozdělení společnosti, netečnost k potřebám bližních. Kvůli tomu všemu hrozil kdysi Izaiáš soudem. I Třetí Izaiáš označuje neuspokojivou situaci jako tmu. Nicméně jeho texty nehrozí soudem, spíše vyzývají k novému obrácení. Lid už přece tolikrát okusil Hospodinovu spásu! 58. kapitola horlivě vyzývá: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.“ V 59. kapitole čteme hořké vyznání: „Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy … Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak.“ Přesto konec 59. kapitoly doufá v Hospodinův zásah – příchod vykupitele pro ty, kdo se na Siónu obrátí. Snad díky této naději může být vzápětí v 60. kapitole Jeruzalém popsán jako město plné světla, v němž přebývá spravedlnost, město, ke kterému se shromažďují národy, aby uctily Hospodina. Plní tak roli, kterou druhá část knihy, konkrétně 49. kapitola, přisoudila „Hospodinovu služebníkovi“ – stát se světlem národů, aby se Hospodinova spása rozšířila až do končin země. Nadšený prorok v 62. kapitole přirovnává město k nevěstě: „Už nikdy o tobě neřeknou: Opuštěná. A nikdy o tvé zemi neřeknou: Zpustošená. Budou tě nazývat: Oblíbená a tvou zemi: Vdaná, protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala … A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ Ale všechny tyto obrazy jsou spíše viděním budoucnosti.

Jaké poselství nám tedy kniha Izaiáš předkládá? Generace ve vyhnanství a po něm je ta, která měla možnost prohlédnout. Svědčit o Hospodinově moci, která provádí tmou soudu ke světlu vysvobození. Opakovaná záchrana Jeruzaléma je toho výmluvným dokladem. Veliké skutky, jež ve své historii Jeruzalém zažil, se stávají svědectvím o Boží spásné moci, které má proniknout do celého světa. Jestliže Bůh podivuhodně zachraňoval v době Izaiášově i v době vyhnanství, není důvod, proč by nechtěl zachraňovat stále. Pouze je třeba neustále se k němu obracet, neustále oživovat důvěru. Spása ještě není uskutečněná plně, pravé světlo ještě nevzešlo. V 1. verši 62. kapitoly vyznává proto prorok po vyhnanství své předsevzetí:„Kvůli Siónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.Kniha Izaiáš tak ve svém celku plní důležité svědectví: připomíná mnohonásobnou zkušenost záchrany vyvoleného města, což je výmluvné svědectví o tom, jak Bohu záleží na všech, které kdy přijal za vlastní. Podobně jako Jeruzalém v minulosti, také vyvolený lid prochází v každé době zkouškami. Ovšem tyto zkoušky, byť bolestné, nevedou ke zničení, nýbrž k očistě, bez níž by spása byla pouhou iluzí. Kniha Izaiáš patří k těm, které postupně připravily vyvolený lid na evangelium. I v něm se nakonec ukázala dvojí pravda. Jednak: spása je neslučitelná s hříchem a hřích musí být právem odsouzen. Ale platí také, že Bůh nechce smrt, žádá obrácení a důvěru, víru v nabídku spásy. Víme, že bolestnou zkoušku očisty za nás podstoupil v plné míře Boží syn. Nepřivedla jej však pouze ke smrti, provedla jej dál, dokonce přinesla novou obdivuhodnou spásu a spravedlnost všem, kdo k němu vírou přilnuli.