Petr Mareček

7. neděle velikonoční liturgického cyklu B předkládá evangelní text, který je částí Ježíšovy velekněžské modlitby, jenž se nachází v 17. kapitole Janova evangelia. Tato modlitba je závěrečnou částí dlouhé Ježíšovy řeči, která bývá nazývána jako „řeč na rozloučenou“ (Jan 14-17). Touto řečí na rozloučenou Ježíš připravuje učedníky ke správnému pochopení a zvládnutí situace po své smrti na kříži a svém vzkříšení. Vše, co jim sděluje, je výrazem jeho nesmírné lásky a starostlivé péče. Ze všeho, co Ježíš ke svým učedníkům promlouvá, je vidět, jak velice mu na nich záleží a jak mu přirostli k srdci. Ježíšovou nejvnitřnější touhou je, aby zůstali na správné cestě a dospěli k cíli, kterým je konečné společenství s Bohem, jeho Otcem. Závěr této poučné a povzbuzující řeči na rozloučenou, s kterou se Ježíš obrací na své učedníky, tvoří jeho modlitba k Otci. Ježíš tak ještě jedou vyjadřuje své vroucí přání a předkládá je jako prosebnou modlitbu svému Otci.

Tuto modlitbu je možné rozdělit na tři části. V první části modlitby (Jan 17,1-8) Ježíš prosí Otce za své oslavení na základě toho, že dokonal všechno, co mu Otec uložil. Ježíš prosí o slávu, kterou měl před stvořením světa. Nejedná se v žádném případě o sobeckou modlitbu, neboť cílem oslavení je, aby Syn mohl oslavit Otce. V druhé části modlitby (Jan 17,9-19) Ježíš prosí za ty, které mu Otec dal, aby byli zachováni ve jménu, které Otec dal Ježíši. Odmítá prosit za svět, neboť jeho učedníci již světu nepatří. Svět se totiž tím, že odmítl Ježíše, stal oblastí zla. Narozdíl od gnostických spasitelů Ježíš nežádá, aby Otec vzal učedníky ze světa, ale aby je zachoval od Zlého, tj. od Vládce tohoto světa. S prosbou, aby byli posvěceni jako on sám je posvěcen, posílá Ježíš své učedníky do světa, aby byli svědky pravdy. Nakonec pak ve třetí části modlitby (Jan 17,20-26) Ježíš prosí za ty, kdo v něho uvěří skrze slovo učedníků. Ježíšovou touhou je, aby byli jedno tak, jako Otec a on jsou jedno. Jednota Ježíšových učedníků má přesvědčit svět. Ježíšova modlitba nakonec vrcholí slovy: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“ (Jan 17,26). S tímto ujištěním Ježíš ukončuje svou modlitbu a odchází za potok Cedron, aby byl zatčen a skrze pašijové události byl povýšen na kříž, a tak se navrátil k Otci.

Když uvažujeme o Ježíšově modlitbě, v prvé řadě vychází najevo, že jeho modlitba je modlitbou osobní. Tato modlitba je něčím jedinečným, neboť takto může pouze On, Syn, promlouvat k Bohu, Otci. Takto se Ježíš modlíval často o samotě v nočních hodinách. Tento způsob modlitby pro nás zůstává tajemstvím. Druhý typ Ježíšovy modlitby, je modlitba, kterou nás učí, která je do jisté míry pro nás určena. Jedná se především o modlitbu Otčenáš. Tato modlitba tedy zprostředkovává pohled do Ježíšova srdce, jeho myšlení, tužeb a přání. Ježíšova velekněžská modlitba je modlitbou, která náleží k oběma těmto dvěma typům modlitby. Jedná se o skutečnou Ježíšovu osobní modlitbu, avšak zároveň je to modlitba pro nás. Je možné ji nazvat v určitém smyslu jako „večerní modlitbu“, protože obsahuje zpětný pohled na jeho život a poskytuje shrnutí všeho toho, oč mu v pozemském životě šlo. Na druhou stranu je možné ji nazvat rovněž v určitém smyslu jako „ranní modlitbu“, neboť je začátkem jeho oslavení, začátkem nové doby. Především je však kněžskou modlitbou Ježíše, protože v této modlitbě se odevzdává Otci.

V hodině, kterou mu Otec určil a která mu přináší smrt a vzkříšení, pronáší Ježíš svou modlitbu k Otci. Prosí nejprve: „Otče, oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“ (Jan 17,1; srov. Jan 17,5). Již skrze své pozemské působení, které uskutečňoval z pověření Otce, Ježíš oslavil svého Otce. Ježíš učinil patrným svého Otce, nechal jej zazářit v jeho pravé skutečnosti jako Otce (srov. Jan 17,4). Tento úsek Ježíšova působení se nyní chýlí ke konci. Ježíš prosí Otce, aby nyní oslavil Syna, aby jej prokázal jako Syna, aby ho rovněž jako toho, který se stal člověkem, vzal do plnosti svého nepomíjejícího života (Jan 17,5). Tímto přijetím se Bůh přiznává ke svému Synu a činí jej viditelným v jeho pravé skutečnosti. Ježíš ani tolik neprosí s ohledem na svůj vlastní úděl, nýbrž se zřetelem na své dílo, kterým jej pověřil Otec. Toto dílo, kterým je oslavení Otce, nemůže završit ve své pozemské formě života, nýbrž teprve tehdy jako Vyvýšený a Oslavený. Skrze dar věčného života, v zakoušení společenství s Otcem, se teprve Otec stane zcela patrným (Jan 17,2n) a toto zjevení bude završeno skrze přijetí do nebeského společenství (Jan 17,24).

Veškeré Ježíšovo působení vychází od Otce a chce k němu vést. Otec mu dal plnou moc a pravomoc nad celým lidstvem. Ježíš považuje učedníky, kteří následovali jeho hlas, a rovněž všechny lidi, kteří v něj věří, za Boží dar (Jan 17,2; srov. Jan 17,6.9.24). Otec stanovil, co má Ježíš ze svého zplnomocnění darovat lidskému světu. Tím je věčný život (Jan 17,2; srov. Jan 3,15n; 6,40; 10,10; 12,50). Nejedná se o neomezenou jakoby prázdnou existenci, ke které je teprve nutné hledat obsah. Věčný život spočívá v poznání jediného pravého Boha a jím poslaného Ježíše Krista. Toto poznání znamená plnou výměnu, živé, srdečné a důvěrné společenství. Toto je Ježíšovým pověřením. Ježíšovým úkolem je dopomoci lidem nalézt plné společenství s Bohem Otcem. Toto své pověření může Ježíš završit jedině jako Vyvýšený a Oslavený (srov. Jan 7,39; 16,25). Jeho prosba o oslavení je rovněž prosbou o to, aby mohl završit své dílo na učednících a na všech věřících.

Dříve než Ježíš vyslovuje svou prosbu za učedníky, charakterizuje ty, za které prosí. Vše, co vyjmenovává, jsou důvody, které mají zároveň pohnout Otcem, aby vyplnil Ježíšovy prosby (srov. Jan 16,27). Ježíš krátce v obrysech vyjadřuje své působení vůči svým učedníkům: „zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal“ (Jan 17,6). Boží jméno v sobě zahrnuje a vyjadřuje, co Boha nejvnitřnějším způsobem charakterizuje. Ježíš zjevil lidem Boha jako Otce, který je na božské rovině spojen se svým Synem v srdečném společenství. Tento Bůh Otec ze své bezmezné lásky k lidem poslal svého Syna na svět a nabídl jim tak skrze svého Syna věčný život. Z Ježíšových rozličných výpovědí se jeví zřejmé, že učedníci jsou charakterizováni tím, že toto zjevení s vírou přijali jako platné slovo od Boha a Ježíše, kterého Otec poslal (Jan 17,6-8). Ježíš rovněž připomíná Otci, že On mu tyto učedníky daroval a že byli původně jeho vlastnictvím a byli zahrnuti jeho starostlivostí a péčí (Jan 17,6.9n). Ježíš zároveň poukazuje ve své modlitbě na Otcovu zodpovědnost za jeho vlastnictví a učedníkům ukazuje, jak velkou mírou je s nimi spojen Otec. Nakonec poukazuje na současnou hodinu. Jedná se o okamžik, kdy Ježíš opouští tento svět. Od tohoto okamžiku se již nebude moci starat dosavadním způsobem o učedníky. O to více je doporučuje starostlivosti Otce.

Ježíšovy prosby zahrnují jediný obsah: Kéž se Otec postará o to, aby učedníci s ním zůstali nezlomně spojeni. Ježíš se na něj obrací ve své modlitbě oslovením „Svatý Otče“. Takto dává najevo, že se obrací k Bohu jako tomu, který je svatý, nesrovnatelný, veškeré stvoření převyšující a všemohoucí Bůh. A tento Bůh je Otcem. Ježíšova první prosba zní: „zachovej je ve svém jménu“ (Jan 17,11). Skrze Ježíše se učedníci seznámili s Božím jménem (srov. Jan 17,6) a skrze víru vytvořili pouto s Otcem. Bůh je má tedy chránit, aby s ním zůstali v takové jednotě pouta. Doposud se o tuto ochranu staral Ježíš a toto dílo se mu dařilo, vyjma Jidáše, který opustil toto společenství. Svou prosebnou modlitbou Ježíš chce učedníkům zajistit plnost jeho vlastní radosti. Jeho radost má původ v jeho jednotě s Otcem. Podíl učedníků na Ježíšově radosti tedy předpokládá jejich jednotu s Otcem. Tato jednota je však ohrožována světem, který je nepřátelský vůči Bohu a ve kterém učedníci zůstávají. Učedníci budou nenáviděni, protože přijali Ježíšovo poselství o Otci a pevně se ho drží. Z tohoto důvodu Ježíš ke své první prosbě připojuje: „zachovej je od zlého!“ (Jan 17,15). Zlý je knížetem tohoto světa (Jan 12,31; 14,30; 16,11), který v něm působí nenávistí a který má jediný cíl: oddělil člověka od Boha. Ježíš tedy prosí Otce, aby učedníky posiloval a aby tak nepodlehli jeho tlaku (srov. Mt 6,13).

Druhá prosba zní: „Posvěť je pravdou!“ (Jan 17,17). Pravda přišla do světa s Ježíšem. On zjevil doposud skrytého Boha jako Otce (Jan 1,17n). V pohledu na poslání učedníků (Jan 17,18), Ježíš prosí, aby je Otec zcela se sebou spojil, aby pevně v Bohu zakotveni mohli plnit své poslání. Ježíš pak vyslovuje, co sám činí pro jejich sepjetí s Bohem, pro to, aby Bohu zcela náleželi. Skrze darování svého života, odevzdává se zcela Otci a dokonává své nasazení pro svět. On je Boží Beránek, který snímá hřích světa (Jan 1,29). Ježíš tedy své učedníky vymaňuje ze sféry hříchu a posvěcuje je. Způsobuje jejich spojení s Otcem, který je Bůh.

Ježíš neopouští své učedníky. Nenechává je na holičkách. Před svým utrpením se za ně modlí a doporučuje je Otci. Tento Otec je svatým Bohem, který převažuje veškeré mocnosti a přispívá na pomoc ve své nezměrné lásce. I po tom, co učedníci vyslechli veškeré Ježíšovo vyučování, mohou být naplněni obavami a nejistotami ohledně jejich vlastní existence. Nepřeberným zdrojem důvěry však pro ně má být, že Ježíš se za ně modlí a že Bůh je starostlivou láskou chrání.