Petr Mareček

S událostí vyčištění chrámu se setkáváme ve všech čtyřech evangeliích (Mk 11,15-19; Mt 21,12-17; Lk 19,45-48; Jan 2,13-22). Z historického hlediska se jeví velmi pravděpodobné, že Ježíšův čin v jeruzalémském chrámě zahrnující vyhnání prodavačů a kupujících, zpřevracení stolů směnárníků a stánků prodavačů a prorockou řeč kritizující chrám, poskytl podnět k jeho zatčení a k jeho pozdějšímu odsouzení. Všechny čtyři evangelia zdůrazňují význam tohoto Ježíšova jednání, avšak každý v odlišné formě. Dříve než zaměříme pozornost na výklad tohoto úryvku v Janově evangeliu, stručným způsobem se seznámíme s poselstvím této události zaznamenané v ostatních evangeliích.

V Markově evangeliu je Ježíšova činnost v jeruzalémském chrámu ohraničena dvěma zvláštními událostmi. Při své cestě z Betanie do Jeruzaléma, kam směřuje, aby vystoupil v chrámu, Ježíš proklíná fíkovník (Mk 11,12nn). Když pak následující den Ježíš opět putuje z Betanie do Jeruzaléma, je fíkovník uschlý (Mk 11,20n). To dává Ježíšovi příležitost k poučení učedníků o modlitbě a víře, která hory přenáší (Mk 11,22-25). Tento blízký kontext poukazuje na význam činnosti v chrámu v Markově evangeliu: Odumření fíkovníku, který Ježíšovi neposkytl žádný plod, se stává pro Markovo evangelium znamením konce jeruzalémského chrámového kultu. Marek vidí Ježíše jako radikálního prorockého kritika chrámu ve stylu proroka Jeremiáše, který dává najevo svou činností, že uplynul čas chrámu, protože se v čase přicházejícího Božího království stal „lupičským doupětem“.

Matouš v podstatě přebírá Markův text, nicméně provádí drobné změny. Prokletí fíkovníku nerámuje Ježíšovu činnost v chrámě, avšak se objevuje po ní (Mt 21,18n). To umožňuje Matoušovi líčení, ve kterém Ježíš při svém mesiánském vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21,1-11) dospěl přímo do chrámu (Mt 21,12-17). Jako zaslíbený král pokoje činí z „lupičského doupěte“ oblast Božího pokoje. Tomuto odpovídá evangelistova stručná dodatečná zpráva o uzdravování. Matoušovo evangelium představuje Ježíšův postoj ke kultu ve smyslu slov proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Oz 6,6).

V Lukášově evangeliu je zcela vynechán zázrak uschlého fíkovníku a na jeho místě se objevuje slovo o Ježíšově zármutku nad zkázou Jeruzaléma (Lk 19,41-44). Tomu odpovídá lukášovská verze události v chrámu (Lk 19,45-48): Skrze vyhnání prodavačů činí svatyni místem mesiánského vyučování. Jeruzalém tak dostává ještě jednou šanci k obrácení.

Evangelista Jan, na rozdíl od tří synoptických evangelií, neklade událost v chrámě na konec, nýbrž na začátek Ježíšova veřejného působení (Jan 2,13-22). To proto, že ji pokládá za velmi důležitou pro celkové Ježíšovo působení. Vše, co bude následně vyprávěno o Ježíšovi, se rozvijí od činnosti v chrámu. Na jedné straně tato scéna ukazuje pomocí citátu z žalmu 69,10: „Horlivost pro tvůj dům mne stráví“, Ježíšovu jednotu s Bohem, Otcem. Na druhé straně vypovídá Ježíš pomocí výrazu „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím“ (Jan 2,19) o sobě jako o místě pravé úcty Boha „v Duchu a pravdě“ (Jan 4,23).

Je tedy zcela zřejmé, že u všech čtyřech evangelistů má scéna v chrámu mimořádnou důležitost. Nyní však již věnujme pozornost pouze zprávě vyčistění jeruzalémského chrámu, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan.

Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘

Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že to smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím.“

Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“

On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku (Jan 2,13-25).

Po tom, co se Ježíš zúčastnil svatební hostiny v Káně Galilejské, je přítomen na další slavnosti. Nejedná se již o rodinnou slavnost, která se odehrává v nějaké galilejské vesnici. Je to slavnost Paschy, největšího svátku Izraele. K jejímu slavení se shromažďuje celý Izraelský národ do Jeruzaléma. Přitom si připomíná své osvobození z egyptského otroctví a vyjadřuje svůj dík Bohu, který si z něj učinil svůj vlastní lid. Ježíš nedodává nic k uchování radostné atmosféry nebo k jejímu zvětšení, nýbrž vniká na chrámové prostranství a narušuje průběh slavnosti. Z tohoto důvodu je oprávněně pořádkovou chrámovou službou dotazován na důvod svého počínání. Odpovídá tajuplnými slovy a odkazuje na cíl své cesty, na své umučení a na vzkříšení. Jako tomu bylo již při znamení v Káni Galilejské, rovněž při této události v jeruzalémském chrámě zastávají významnou roli Ježíšovi učedníci. Jako jim byla zjevena Ježíšova sláva skrze jeho zázračné jednání a oni v něj uvěřili, tak rovněž skrze Ježíšovo vzkříšení budou schopni pochopit smysl jeho slov a jednání.

Ježíš, který putoval tak nenápadně a tiše, že na něj musel upozornit jeho předchůdce svým svědectvím: „Hle beránek Boží, který snímá hřích světa“ (srov. Jan 1,29.36), a který nepozorovatelně bez vědomí svatebčanů zachránil průběh svatební hostiny darem dobrého vína, se nyní ukazuje zcela v jiném světle. On sice přichází jako neznámý poutník z Galileje do Jeruzaléma, avšak znenadání zasahuje rázným způsobem do průběhu slavení. Evangelista Jan zmiňuje: „Tu si Ježíš udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel“ (Jan 2,15).

Podle Janova evangelia tímto začíná Ježíšovo působení v Jeruzalémě. Ostatní evangelisté uvádí tuto událost později (srov. Mk 11,15-18), avšak rovněž podle jejich svědectví se jedná o první Ježíšův čin v Jeruzalémě. Ježíš se nalézá na chrámovém nádvoří, které je skutečným tržištěm. Probíhal zde obchod se zvířaty, protože jich bylo potřeba pro přinášení obětí. Rovněž zde musela být možnost vyměnit si peníze, kterými se platila chrámová daň. Vše tedy souviselo s bohoslužbou, tj. se způsobem, jakým byl Bůh uctíván v jeruzalémském chrámě.

Takovéto uspořádání bylo samozřejmě i praktické. Obojí, obětní zvířata i výměna mincí, bylo hned při ruce v bezprostřední blízkosti chrámu a zároveň pod dohledem chrámové stráže. Toto se však neshoduje s představou, kterou má Ježíš o chrámě, o „domě“ svého Otce (Jan 2,16). Ježíš zde nazývá Boha svým Otcem a své chápání Božího domu činí měřítkem svého jednání. Z Ježíšova jednání a jeho slov je zřejmé, že obchod se zvířaty se nemá konat na místě Boží přítomnosti a Boží úcty, i když by k tomu mohly být sebelepší důvody. Skrze své jednoznačné a rozhodné jednání tedy dává najevo, že není možné obchodování spojovat s místem Boží přítomnosti, s místem Boží úcty.

Na toto Ježíšovo jednání však reagují Židé dotazem: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ (Jan 2,18). Tato námitka se stává základním tématem všech následujících diskusí a sporů mezi Židy a Ježíšem. Ježíš se odvolal na důstojnost domu svého Otce. Takováto Ježíšova odpověď jim nestačí, jako jim také nebudou později dostačovat jeho slova a činy. Evangelista Jan zcela jasně ukazuje ve svém líčení Ježíšova života, že Židé nepřijímají ani jeho slova a ani jeho činy (srov. Jan 5,16; 9,16).

Ježíšovo veškeré působení naopak vede dokonce k jejich usnesení, že musí zemřít (Jan 11,43-53). Židé pokládají Ježíšovo jednání s jeho zvláštními nároky za přemrštěné. Žádají od něj další důkazy. Ježíš jim skrytým způsobem jmenuje znamení všech znamení, důkaz všech důkazů. Jedná se o poslední a konečné potvrzení jeho jednání a jeho zvláštních nároků. Odpovídá jim slovy: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ (Jan 2,19). Takovýmto způsobem poukazuje na svou násilnou smrt a vzkříšení. Oni však vztahují jeho slova na chrám zbudovaný z kamenů a nechápou, co jim říká. Ježíš jim ale skrze svou odpověď sděluje, že oni ho mohou usmrtit, že od něj mohou žádat krajní důkaz pro jeho zvláštní nároky. Pak ale bude jednat a prokáže se konečným způsobem.

Již při tomto prvním střetu vychází najevo, jaký bude výsledek všech sporů a jaký bude cíl Ježíšovy cesty. Již zde se objevuje tématika Ježíšovy smrti a vzkříšení. Skrze jeho smrt a vzkříšení bude vytvořen nový chrám. Vzkříšený Ježíš bude konečným „místem“ Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. On bude pro lid konečným místem uctívání Boha. Židé nejsou schopni zabránit tomu, aby jeho horlivost pro Boha dospěla ke svému cíli.

Ježíše stále doprovázejí jeho učedníci. Evangelista Jan zde popisuje jejich význam. Ježíšovi učedníci jsou právě těmi, u kterých Ježíš dosahuje svého cíle. Oni mu rozumí a oni v něj věří. Dvakrát po Ježíšově činu a slovu evangelista sděluje: „jeho učedníci si vzpomněli“ (Jan 2,17.22). Nejedná se pouze o vzpomínku, která jen zpřítomňuje minulou událost, nýbrž o vzpomínku, která náhle vše zcela chápe. Evangelista Jan výslovně dává najevo, že toto chápání pochází ze vzkříšení.

Z této skutečnosti je zcela zřejmé, že učedníky čeká dlouhá cesta k pochopení Ježíšovy osoby. To, že jsou učedníci Ježíšovi nablízku, že smí zakoušet jeho misijní působení, jim ještě neposkytuje okamžité a úplné chápání tajemství jeho osoby. Je to milost, že zůstávají s Ježíšem, že ho neopouští, když to, co zakouší, nechápou a zůstává to pro ně málo jasné. Jen skrze tento postoj věrnosti a trpělivosti mohou postupně dospět k pochopení Ježíšovy osoby. Teprve cíl Ježíšovy cesty jim umožní pochopit jeho slova, jeho veškerou činnost. Teprve Ježíšovo zmrtvýchvstání zprostředkovává pravé světlo, které vše osvěcuje.

Citace Písma: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje“ pochází z žalmu 69, který je modlitbou trpícího spravedlivého. V Janově evangeliu se s citací tohoto žalmu setkáváme ještě dvakrát (Jan 15,25; 19,28n), v obou případech v souvislosti s Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Rovněž v našem textu Jan 2,17 není pouze zmíněno, že Ježíš je stravován horlivostí pro dům Boží, nýbrž že tato horlivost mu také přivodí smrt. Skrze vzpomínku učedníci pochopí vlastní důvod Ježíšovy smrti a že jeho smrt odpovídá Božímu slovu. Při Ježíšově smrti jde o Boha a jeho chápání. Ježíš neumírá proto, že by se proti Bohu provinil, nýbrž protože se jedinečným způsobem o Boha zasadil. Ježíšův spor s jeho protivníky se týká Božího pohledu. Tato skutečnost se stává poprvé zřejmou v tomto konfliktu ohledně Ježíšovy činnosti v jeruzalémském chrámě.

Teprve po Ježíšově vzkříšení si učedníci uvědomili, co tím chtěl říci a uvěřili Písmu i jeho slovu. Ježíšovo slovo se pro ně stává stejně závažným jako slovo Písma. Ježíšovo slovo se tak pro ně stává Božím slovem. Učedníci chápou skrze Písmo důvod Ježíšovy smrti a skrze Ježíšovo slovo význam Vzkříšeného jako konečného „místa“ Boží přítomnosti.