Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 3,14-21

Petr Mareček

 

Evangelista Jan nemá zálibu popisovat velké množství jednotlivých událostí, nýbrž ve svém evangeliu klade důraz spíše na Ježíšova setkání se zástupci důležitých skupin, jež obšírně líčí. První setkání tohoto druhu poskytuje ve třetí kapitole svého evangelia, která popisuje noční návštěvu Nikodéma u Ježíše.

Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3,14-21).

Evangelní text 4. neděle postní cyklu B náleží k úryvku, který líčí setkání Nikodéma s Ježíšem. Protože je tento úryvek pevně spojený dohromady, bude se náš výklad zabývat celým textem Jan 3,1-21, který popisuje rozhovor Ježíše s Nikodémem.

Nikodém náležel do náboženské skupiny farizejů a byl zřejmě členem velerady, která byla nejvyšším úřadem v Izraeli. Sám Ježíš jej označuje jako „učitele Izraele“ (Jan 3,10). Pro tohoto významného člověka není pod jeho důstojnost, aby šel na návštěvu za tímto galilejcem. Od Ježíše nežádá další znamení, nýbrž je hluboce zasažen mocnými Ježíšovými činy. Nepokládá Ježíšovy zázraky za vítanou pomoc v lidských tísnivých a svízelných situacích, nýbrž v nich spatřuje upozornění, že sám Bůh je s Ježíšem a že je činný v Ježíšově působení. Svým prohlášením Ježíše uznává jako „učitele, který přišel od Boha“ (Jan 3,2).

Nikodém přichází k Ježíšovi v noci. To vyjadřuje Nikodémovu opatrnost a snad i poukazuje na jeho strach. Je dobré si všimnout, že když se Nikodém později účastní Ježíšova pohřbu, připomíná se jeho noční návštěva u Ježíše (Jan 19,39). Jeho noční setkání s Ježíšem je tedy příznačné pro jeho osobu. S podobným postojem vůči Ježíšovi je vykreslen rovněž Josef z Arimatie: „byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů“ (Jan 19,38). Je však pravdou, že se tajní Ježíšovi učedníci starají o jeho pohřeb, zatímco učedníci, kteří s ním veřejně vystupovali, v okamžiku pohřbu zůstávají skryti (srov. Jan 20,19).

Nikodém patří ke skupině těch lidí, kteří nejsou ještě schopni se s rozhodností a jednoznačností rozhodnout pro Ježíše. Nechce ztratit své postavení, nechce přetrhnout pouto se společníky svého stavu. Na druhou stranu ale též touží blíž poznat Ježíše jako učitele. Nehledě na Nikodémovu nerozhodnost, Ježíš ho neodmítá, nýbrž přijímá a poučuje. Jak je z Janova evangelia zřejmé, Nikodém zůstává s Ježíšem po tomto rozhovoru nadále spojen. V Jan 7,50 se Nikodém Ježíše zastává a nakonec se zasazuje o důstojný Ježíšův pohřeb (Jan 19,39).

Ježíš ve svém rozhovoru s Nikodémem promlouvá v plnosti své autority. Ježíš je tím, kdo určuje téma rozhovoru. Také se sám vyjadřuje k nejdůležitější otázce, jež zní: Co je nezbytné pro člověka, aby vešel do Božího království? Podle ostatních tří evangelií je blízkost Božího království ústředním tématem Ježíšova zvěstování. Ježíš vyjmenovává rovněž podmínky, které musí člověk splnit, aby mohl užívat tohoto království a aby mohl zachytit jeho oblažující působení. Jen v Božím království může člověk dosáhnout smysl a plnost života. Z toho důvodu záleží vše na tom, zda člověk pozná podmínky vstupu do Božího království a tento vstup nezmešká.

V Janově evangeliu se však brzy na místě výrazu Boží království objevuje to, co Boží vláda daruje člověku. Tímto darem je věčný, nepomíjející život, který je teprve pravým, skutečným životem (srov. Jan 3,15n.36). Místo hlavní příčiny, Božího kralování, je jmenováno to nejdůležitější, co působí, totiž věčný život, život v plnosti. Jasná souvislost mezi vstupem do života a vstupem do Božího království je vyjádřena již v Markově evangeliu (Mk 9,43.45.47).

Ježíš sděluje Nikodémovi, že k účasti na Božím království je nezbytné nové narození, zcela nový začátek. Je tedy třeba začít zcela jiný život. Dosavadní život nemůže jednoduše přejít do života v Božím království. K tomuto je třeba zcela nové existence. Nikodém je těmito Ježíšovými slovy hluboce zasažen, je úplně ohromen a zdrcen. Nicméně nepopírá tuto nezbytnost „znovunarození“. Zůstává mu však nepřestavitelná. Nemůže pochopit jak se má toto znovunarození stát. Ježíš mu však pomáhá svým vysvětlením a mluví o znovunarození z vody a Ducha.

Člověk si nemůže sám darovat tento nový začátek a rovněž jej nemůže dostat od druhých lidí. Obdrží jej ale skrze Ducha, skrze stvořitelskou moc Boží. Dostane jej při křtu. Tato nová existence je čirým darem, který má původ u Boha. Člověk není schopen Boží království uskutečňovat a ani není v jeho moci, aby do něj směl náležet. Obojí přísluší Bohu. Člověk může pouze vyjádřit vděčnost vůči Božímu působení.

Ježíš ve své řeči k Nikodémovi rovněž zdůrazňuje tajemný charakter tohoto Božího působení. Způsob, jakým Bůh působí, totiž není možné rozumem zachytit a pochopit. Ježíš odkazuje na obraz větru: „vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje“ (Jan 3,8). Vítr je možné skutečně zpozorovat, avšak není možné jej zachytit.

Nikodém pak už nedostává od Ježíše odpověď na další své otázky. Ježíš tímto dává najevo, že má vzít jeho učení s plnou vážností. Již dál nezdůvodňuje svá dřívější vyjádření, nýbrž zdůrazňuje kvalitu svého poselství. On přišel z nebe. On tedy zná záležitosti Boží. Z tohoto důvodu je třeba se na Ježíšovo slovo spolehnout.

Z rozhovoru Ježíše s Nikodémem bylo doposud zřejmé, že k účasti na Božím království je třeba zcela nové zrození, zcela nový začátek. Toto nové zrození si ale člověk není sám schopen získat, nýbrž je mu darováno Bohem, a to ve křtu. Z následujících Ježíšových slov, je možné vypozorovat, že při tomto Božím obdarování novým životem člověk nemá zůstat pasivní. Ze strany člověka je vyžadována víra v Božího Syna. Znovuzrození z Boha a víra v Božího Syna vedou člověka ke smyslu a plnosti jeho života: ke skutečnému, nepomíjejícímu životu.

Jak je možné se vyvarovat náhlému konci života, bídné smrti? Jak je možné si uchovat a zabezpečit život? Před touto otázkou se nacházel Izrael, když byl na cestě pouští ohrožen velkým množstvím jedovatých hadů (Nm 21,4-9). Bůh přišel lidu na pomoc. Na jeho nařízení Mojžíš zhotovil měděného hada a připevnil ho na kůl. Kdo byl od nějakého jedovatého hada uštknut a pohlédl na měděného hada, zůstal na živu. Tímto způsobem je s naprostou jasností vysvětlen význam Božího Syna, který byl vyvýšen na kříž. Ten, který je vyvýšen na kříži, není někým, kdo potupně a zcela zkrachoval. Bůh to takto stanovil, aby se Ukřižovaný stal znamením spásy, zdrojem života. Není žádná jiná cesta a žádná jiná možnost jak vyváznout a uniknout zkáze, než skrze Něho. On, Boží Syn, je zdrojem života. Spojení s ním dává život. Toto spojení s ním člověk dosáhne tehdy, když v něj věří, v něj Ukřižovaného, když se na něj spolehne, když v něj bezmezně důvěřuje. Tím, že mu člověk důvěřuje a svěřuje se jeho vedení, uznává míru Boží lásky a ocitá se tak v oblasti působení moci zprostředkující plnost života.

Tohoto ukřižovaného Ježíše Krista sám Bůh daroval z lásky k celému světu a ze starosti o jeho záchranu. Podle vnějšího zdání je Ježíšův kříž znamením toho, jak byl bezmocný, jak jej Bůh opustil a jak na něm zvítězila lidská krutost. Jakmile si však člověk uvědomí, že Bůh Ježíše poslal a určil mu jeho cestu, stává se kříž znamením míry Boží lásky. Kříž dává najevo, jak dalece Bůh projevuje lásku k člověku a jak dalece se Ježíš vydává vsázku.

Láska znamená zájem, účastenství, náklonnost, starostlivost, vynakládání námahy a úsilí. Láska chce dobro druhého a touží po něm za každou cenu.

A jak je to s Bohem? Stvořil snad svět k tomu, aby ho nechal napospas sobě samému? Nemá Bůh o něj starost i o své stvoření? Jsou lidé jednoduše přenecháni sami sobě? Je tomu s lidským životem tak, jako s člověkem, který, pokud má hlavu nad vodou, žije, a když se potopí, tak vše skončí a ani pes po něm neštěkne? Jaká je skutečná situace člověka?

Ukřižovaný Ježíš poskytuje odpověď. Bůh miluje svět a chce jeho záchranu. Touží po ní. Jeho láska má nesmírnou intenzitu. A kdyby to bylo možné, muselo by se říci: Bůh miluje svět, lidi v něm, více než svého Syna. Bůh tuto nesmírnou lásku projevil tím, že dal svého Syna. Tohoto Syna, jemuž náleží veškerá láska Otce, posílá On, Bůh, člověku. Bůh posílá svého Syna do lidského světa a vydává ho tak v nebezpečí. Dopouští, že se jeho Syn dostává do rukou lupičů a že se stává obětí slepoty a krutosti. Pozemská cesta Božího Syna končí na kříži. Tak vysokou hodnotu mají lidé pro Boha, že neváhá obětovat pro ně vlastního Syna. Tak velice Bohu záleží na tom, aby lidstvo vyvedl ze zatracení a zkázy a aby ho dovedl k plnosti života. Bůh již dříve rozličnými způsoby projevoval člověku svou náklonnost: ať skrze dar zákona nebo skrze slova proroků. Posláním svého Syna na svět poskytl Bůh tak nepřekonatelný dar člověku, jenž má nesmírnou hodnotu. Tento Syn se osobním způsobem stará o člověka, ukazuje mu cestu ke spáse, je mu světlem a snaží se jej získat pro společenství s Bohem a pro věčný život.

Neměl by člověk na tuto velkorysou Boží nabídku odpovídat s radostí a zájmem? Proti Božímu působení, které přináší spásu, ale stojí zvláštní úkaz. „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo“ (Jan 3,19). Existují však důvody, proč lidé prchají před světlem a hledají úkryt v temnotě. Tyto důvody mají svůj základ v lidském jednání. Kdo koná zlo, bojí se přirozeně světla. Kdo naproti tomu koná dobro, jde bez bázně ke světlu. Takový člověk nemá nic, co by musel skrývat. Dobré je to, co člověk vykonal v Bohu (Jan 3,21), tj. co vykonal v poslušnosti Bohu a v upřímné touze podle jeho vůle. Zlé je to, co člověk koná bez Boha, kdy se člověk nedotazuje na Boha, kdy se člověk v sebejistotě řídí egoistickými plány a přáními. Když takovýto člověk nebere vážně Boží vůli, proč by pak měl věřit v jeho lásku? Kdo však touží po aktivním spojení s Bohem, ten je otevřen světlu jeho lásky.

Ukřižovaný Ježíš není nějakou ideou, myšlenkou nebo nějakou teorií, domněnkou nebo fantazií, nýbrž je opravdu historickou skutečností. Takto opravdová je rovněž Boží láska vůči člověku.