Kalendář akcí

<< Březen 2022 >>
PÚSČPSN
28 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jídlo a pití v Bibli

Pavel Kopeček

 

Gesto, jakým je jedení a pití, má v obecném povědomí profánní a funkční význam, kdežto ve Starém zákoně má rozměr náboženský a symbolický. Biblický pohled na člověka je celistvý, proto nemůže být nic vyňato z vlivu Boží vůle. Náboženský význam pokrmu je třeba vnímat v širší souvislosti smlouvy, která určuje vztah mezi Izraelem a Bohem. Při uzavírání smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem se rituální hostina stává stvrzujícím aktem, potvrzením smluvních závazků. Smlouva poukazuje na stálost vztahu, který Bůh stanoví s Izraelem v okamžiku, kdy jej vysvobodil z egyptského zajetí. Smlouva je založena na svobodném rozhodnutí dvou stran, jsou stanoveny povinnosti jednotlivých stran a tresty za porušení závazků.

Následně je zabito zvíře, obě strany jsou pokropeny krví obětovaného zvířete a následuje hostina, která poukazuje na vzájemné společenství. Hostina smlouvy zavazovala všechny, kdo se k smlouvě zavázali k tomu, aby se jí účastnili, a jídlo je znamením společenství jednotlivých stran. Skrze společné jídlo se také udílelo odpuštění: „David mu řekl: „Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jonatánovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu“ (2 Sam 9,7). Jídlo je znamením pohostinnosti: „Uvedl ho do svého domu a pro osly připravil krmivo. Umyli si nohy, jedli a pili“ (Soud 19,21). Společné stolování poukazuje i na přátelství: „Potom je Josef uctil ze svého stolu; nejvíce ze všech, pětkrát víc než ostatní, však uctil Benjamína. Hodovali s ním a hojně se s ním napili“ (Gn 43,34).

Provést nějaké zlo osobě, se kterou jsme stolovali, bylo považováno za vážný přestupek, takový člověk byl hodný opovržení, jak říká žalmista: „I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu“ (Žl 41,10). Společná hostina měla v biblickém světě silný sociální význam, zdůrazňovala vzájemnou blízkost a bořila mezilidské bariéry. Smlouva na Sinaji, uzavřená mezi Izraelem a Hospodinem, je stvrzena hostinou – jídlo je přitom ratifikací smlouvy: „Pak Mojžíš a Árón, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. … Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili“ (Ex 24,9-11).

Mojžíš před svou smrtí přikazuje lidu, aby po vstupu do zaslíbené země stejným způsobem jako na Sinaji obnovil smlouvu s Hospodinem: „Z neopracovaných kamenů vybuduješ oltář Hospodinu, svému Bohu, a budeš na něm obětovat zápalné oběti Hospodinu, svému Bohu. Budeš tam také obětovat a jíst pokojné oběti a radovat se před Hospodinem, svým Bohem“ (Dt 27,6-7). Hostina smlouvy s Bohem není podobná běžnému stolování dvou spřízněných stran, protože Bůh si nemůže sednout ke stolu s člověkem. Stává se však jeho spolustolovníkem v tom smyslu, že člověk jí Bohu obětovaný pokrm, který mu Bůh daruje na znamení své dobré vůle. Takto se stanoví mezi Bohem a člověkem hluboký vztah, který ani lidská nevěrnost nemůže rozbít.

Vztah mezi Izraelem a Hospodinem je natolik zásadní, že prostupuje všechny oblasti života vyvoleného národa. Jednou z těchto oblastí je přijímání potravy, kde jsou stanovena jistá pravidla. Starozákonní příkazy týkající se jídla jsou především dva: zákaz požívat krev zvířat a jíst maso nečistých živočichů. Krev zvířat se nesměla jíst, protože byla vnímána jako oživující síla, která se měla obětovat Bohu, jedinému Pánu života.

Rozlišení živočichů na čisté a nečisté nacházíme v Páté knize Mojžíšově (Dt 14,3-21). Mezi nečisté živočichy patří ta zvířata, která nemají kopyta rozdělená a jsou přežvýkavci: jsou to velbloud, zajíc, prase a daman (daman je kopytnatec velký jako králík a žijící v Palestině). Mezi čisté vodní živočichy patří jen ti, kteří mají ploutve a šupiny. Nečistí ptáci jsou všichni dravci a létající hmyz. Za nečisté bylo považováno i maso uhynulých zvířat. Počátky těchto nařízení, jež se týkají pokrmů, sahají do raných dějin Izraele. V době babylónského exilu a v následujících staletích se zachovávání předpisů v jídle stalo způsobem, jak Izrael vyznával svou víru v Hospodina: „Ale Daniel si předsevzal, že se neposkvrní královskými lahůdkami a vínem, které pil král při svých hodech“ (Dn 1,8). Skrze jídlo se vyznání víry stalo nedílnou součástí života každého Žida.

Jídlo a pití mělo nezastupitelnou úlohu při náboženských oslavách a svátcích v Izraeli. Velké poutní svátky vycházely z každoročních oslav rolníků a pastevců v Kanaánu: o židovských Velikonocích, tedy o Pesachu, se jedl beránek a nekvašený chléb, což poukazovalo na počátek žní a vyhánění stád na pastvu; o židovských letnicích, tedy o Svátku týdnů, se oslavoval konec žní; podzimní poutní Svátek stánků byl oslavou vinobraní. Je pochopitelné, že tyto židovské poutní svátky nebyly jen nějakou agrární slavností, ale měly své historické a teologické opodstatnění.

Dějiny Izraele poukazují na období věrnosti a nevěrnosti Hospodinu, na prosperitu či porobu. V běhu času si tento národ uvědomuje potřebu Božího zásahu a vykoupení, rodí se naděje na záchranu, která ústí v eschatologické očekávání. Starozákonní proroci poukazují na konečný okamžik dějin svého národa a popisují jej skrze hojnost plodů země: „V onen den odpovím, je výrok Hospodinův, odpovím nebesům a ona odpovědí zemi, země pak odpoví obilí, moštu a oleji a ony odpovědí Jizreelu (to je Bůh rozsívá)“ (Oz 2,23-24). Hojnost posledních dnů je popisována jako bohatá hostina, kterou připravil Hospodin pro své věrné. Tento obraz poukazuje na návrat spravedlivého po mnoha zkouškách zpět k Hospodinu: „Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy“ (Ž 22,27). U proroka Izaiáše má hostina na konci věků univerzální charakter: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ (Iz 25,6).

V mudroslovné literatuře je tato eschatologická hostina popisována obrazem zosobněné Moudrosti, která všem nabízí pokrm, jenž je znamením věrnosti Bohu: „Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. Vyslala své dívky, volá na vrcholu městských výšin: Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí! Toho, kdo nemá rozum, zve: Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila, nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti“ (Př 9,1-6). Tímto pokrmem je moudrost sama, když říká: „Kdo mě požívají, ještě lačnějí, kdo mě pijí, ještě žízní“ (Sir 24, 21). Moudrost se ztotožňuje s Mojžíšovým zákonem: termíny jíst a pít obrazně vyjadřují zachovávání zákona.

Jídlo má nezastupitelný význam v náboženském životě Izraele: hlad a žízeň jsou znamením zkoušky, aby lid poznal, že pokrm jim dává Bůh. Pokrm je znamením toho, že člověk je závislý a potřebuje Boha, současně poukazuje na Boží slovo a moudrost. Mezi pokrmy získává nejvíce symbolických významů chléb: Manna je symbolem Božího slova; je to nebeský pokrm, chléb silných, andělský chléb.

V životě Ježíše představuje jídlo dva základní teologické koncepty: velmi často mluví Ježíš o umění dělit se o pokrm s chudákem – je to výraz lásky; dále pak Ježíš přijímá pozvání ke stolu od mnoha lidí a využívá této příležitosti k hlásání evangelia. Ježíš má stejný postoj k jídlu, jaký byl obvyklý u každého Žida, dodržoval stanovené předpisy. Kritizuje přehnanou obavu o jídlo: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). Marta, která měla starosti o přípravu pokrmů, není v tomto svém postoji chválena, oproti tomu Marie sedící u Kristových nohou je vyzdvižena. Pokrm je v evangeliích vnímán jako něco, o co je třeba se dělit s potřebnými, zvláště je to patrno u Lukáše. Na začátku tohoto evangelia je poukaz na rozdělení pokrmu pro potřebné: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak“ (Lk 3,11).

Ve vztahu ke Kristovu učení má pokrm zvláštní význam: Ježíš přijímal pozvání ke stolu do té míry, že byl některými označován za žrouta a pijana: „Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ (Lk 7,34). Během jídla vyslovil Kristus základní pravdy svého učení; na svatební hostině učinil první zázrak. Na hostině v domě celníka Zachea říká Ježíš jednoznačně, proč přišel na tento svět a kdo jej potřebuje: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,10). Při hostině Ježíš odpouští hříchy ženě, která s vědomím své viny líbala jeho nohy. Celá tato událost začíná slovy: „Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu“ (Lk 7,36-50). Také po svém vzkříšení se Ježíš zjevuje svým učedníkům a stoluje s nimi: „Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: Máte tu něco k jídlu? Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi“ (Lk 24,41-43). Jídlo je znamením společenství mezi Kristem a jeho učedníky. Toto společenství začalo během jeho pozemského života a bude růst v budoucnosti. Existuje hluboká spojitost mezi společným stolováním a evangeliem: obojí poukazuje na smíření mezi lidmi, které je důsledkem a znamením smíření s Bohem.

Poslední večeře nabývá svého pravého významu na pozadí eschatologického očekávání Izraele, k němuž se Ježíš mnohokrát odvolával. Ve slovech pronesených nad chlebem a nad vínem je viděn Kristus jako prostředník nové smlouvy. Sám sebe dává za pokrm, který nás spojuje s Otcem. Chléb, který se láme, a víno, které se prolévá, jsou reálnými symboly jeho smrti, krajní projev Boží lásky k člověku. Jíst jeho tělo a pít jeho krev poukazuje na maximální spojení, na to nejhlubší pouto, ale i na vztah opravdové lásky k Otci. Význam slov, které Kristus pronesl nad chlebem a vínem při Poslední večeři je pochopitelný jen díky událostem následujících dnů: díky Kristově smrti na kříži a vzkříšení. Obětí Ježíšovou se uskutečňuje úplné osvobození člověka, které židovská Pascha zobrazuje. Skrze chléb a víno se křesťan učí vidět v každodenním jídle Boží dar. Ten již dnes předznamenává plnost daru posledních dnů, a proto se máme dělit o náš běžný pokrm. Z tohoto pohledu prosba v modlitbě „Otčenáš“ – chléb náš každodenní dej nám dnes – se nemusí chápat jen jako žádost o běžný chléb, ale jako přání již nyní zakoušet chléb nebeský v okamžiku slavení eucharistie, kde všichni se dělí o jeden společný chléb.

Biblický svět zdůrazňuje význam pokrmu jako základní lidské potřeby. Víru nelze oddělit od těchto lidských existencionálních potřeb, na což poukazují i evangelia: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi pít…“ (Mt 25,34-35). Bible také používá výrazy jíst a pít v přeneseném významu; hlad a žízeň blahoslavených chudých se v Matoušově evangeliu stávají impulzem pro hledání spravedlnosti: „Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“(Mt 5,6). Fyzický hlad a žízeň v Janově evangeliu je výrazem lidské touhy po opravdovém pokrmu a opravdovém nápoji, jenž může dát jen Kristus: „Ježíš jim řekl: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit“ (Jan 6,35). Kristova žízeň na kříži je výrazem touhy a očekávání, že člověk odpoví svou vírou na tento skutek Boží lásky.

Také jednotlivé pokrmy mají v biblickém kontextu symbolický význam: pro apoštola Pavla je nekvašený chléb znamením nového života, přičemž chléb kvašený je poukazem na stav hříchu: „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus“ (1 Kor 5,7). Víno je znamením spásy, utrpení, pokušení a Božího hněvu. Voda je obrazem věčného života, je jí označováno působení Ducha svatého. Mléko vyjadřuje důležitost uvedení katechumenů do křesťanské nauky a života na rozdíl od hutné stravy dospělých křesťanů, která je v 1 Kor 2,6 obrazem moudrosti a Božího slova. Sůl poukazuje na šíření víry nebo na zkoušky věřících, při níž se mají stát obětí hodnou svého Boha.

Jídlo má v Písmu mnoho významů, ale je předně znamením společenství, lidské blízkosti a odpuštění. Při jídle člověk nejen uspokojuje své životní potřeby, ale odhaluje i svůj vnitřní svět, zjevuje své emoce. Lidskou touhu po uspokojení z jídla je však třeba řídit, aby naše libost mohla žít svým každodenním zmrtvýchvstáním a jako pták fénix vznést se nad svůj vlastní popel.