Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jk 1,17-27

Angelo Scarano

 

Jako druhé čtení nás bude po několik neděl provázet vybraný text z listu Jakubova. Tuto neděli uslyšíme spojené úryvky z první kapitoly:

Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.

Dnes se vedou spory o tom, kdo je skutečným autorem tohoto listu: byl to snad Jakub, „bratr Páně“ a představený církve jeruzalémské, popravený v roce 62? Nelze to vyloučit, nicméně dnes velká část biblistů považuje za autora někoho pozdějšího, kdo se opřel o autoritu Jakuba, bratra Páně (tj. příbuzného Ježíšova). Daleko důležitější než tato otázka je obsah listu, který se skládá z volně nebo částečně tématicky seřazených výroků, které napomínají a povzbuzují. Je to tedy povzbuzovací spis.

Je zajímavé, že na začátku listu chybí jak pozdrav „milost a pokoj“, tak díkůvzdání. Autor ihned přechází k řadě povzbuzení, která se tématicky velmi podobají pozdějším mudroslovným knihám SZ (knize Sirachovcově a Moudrosti) a jsou silně ovlivněny Ježíšovým učením.

A teď k vybranému liturgickému textu. Za povšimnutí stojí něžnější oslovení „bratří moji nejmilejší“, kterým se dodá jednak naléhavosti poselství, jednak se upevňuje a prohlubuje vzájemné společenství. Po tomto oslovení následuje téma „zkoušky a pokušení“. Ježíš upozorňoval své učedníky na zkoušky, v nichž jim bude zapotřebí víry v Boží prozřetelnost. Protože podobná slova jsou i na začátku 1 Petr (1,6-7), lze se domnívat, že takové povzbuzení patřilo mezi běžné křestní poučení; není tedy nutné z těchto slov vyvozovat zvláštní pronásledování adresátů. A jak se zachovat ve zkoušce? Autor radí v 17. verši: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.“ A proč od Boha nemůže pocházet pokušení? Protože On je Otcem světel, který dává jen dokonalé dary. Bůh je tedy označen jako Otec světel, zcela zřetelně s poukazem na stvoření nebeských těles, jak potvrzuje pokračování verše („u něho není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením“). Výraz „Otec světel“ stojí v určitém vztahu k výrazům „dobrý úděl“, „dokonalý dar“, a proto „světla“ nám skoro symbolizují dobré duchovní dary. Protože Bůh je Otcem světel, mohou od něj pocházet jen dobré dary. Autor listu tedy z toho, že je stvoření „dobré“, odvozuje podstatu Stvořitele. Od Boha nemůže pocházet nic démonského a zlého. Bůh se ani nemůže změnit, čili nemůže být „jednou dobrý“, pak „zlý“. Není to tedy tak, že jednou dává dobré dary, pak zlé a špatné, vedoucí ke zlému (například pokušení). Jeho dobrota je stálá, nemění se narozdíl od nebeských těles.

A tím jeho největším dobrým darem je znovuzrození, jak uvádí následující verš. Nejprve si uveďme jeho znění: „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření“. S jistotou můžeme říci, že autor myslí na stvoření na konci času, stvoření započaté příchodem Krista. Křesťané jsou tedy prvotinou nového stvoření. Pozadím našeho verše je zřejmě křestní katecheze. Pro srovnání si uveďme podobné křestní texty, 1 Pt 1,23: „vy jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží“. Podle Nového zákona je křest znovuzrozením a novým stvořením. Předpokládá však poslušné přijetí misijního kázání obsahující základní pravdy víry a etické učení. Proto „slovo pravdy“ v našem textu není ani tak křestní formule, jako spíš souhrnně evangelium, které adepti přijali při přípravě na křest. Toto evangelium se pro ně stalo životodárným a spasitelným. Takové znovuzrození má za cíl, aby se pokřtění stali jakousi prvotinou jeho stvoření. Prvotiny v židovské bohoslužbě patří Bohu (Jak 1,18), v Novém zákoně pak vzkříšený Kristus je prvotinou zemřelých (1 Kor 15,20); 144 000 vykoupených Kristem jsou prvotiny, předložené Bohu a Beránkovi (Zj 14,4). Křesťané jsou tedy začátkem nového stvoření. Snad autor myslí ještě přesněji na židokřesťany, kteří byli členy nového společenství církve.

Je nápadné, že zájmeno „jeho“ stojí před podstatným jménem „stvoření“, i když ve zbytku listu je spíš jiný úzus. Na tomto zájmenu je proto určitý důraz: Bůh nás znovuzrodil, abychom se stali prvotinou jeho stvoření, ne tedy hříchu a smrti. Zatímco tedy pokušení a žádostivost vedou ke smrti (viz předchozí část o pokušení, verš 15), Boží dar vede k životu. Přitom je důležité si všimnout, že Bůh udělal tento krok z čisté lásky, protože se tak rozhodl.

Boží slovo přineslo už jednou život věřícím – avšak toto nestačí! Stále znovu je třeba se vrátit k hlásanému Božímu slovu. Jak? Vnímavým nasloucháním. Řecký text vyjadřuje ještě jasněji než liturgický, jaký správný postoj má mít poslušný Boží člověk: „v tichosti přijměte zaseté slovo“. Co to znamená v tichosti? Tichost je opakem reptání, namítání, vzdoru, neochoty. A vzorem tichého přijetí je Panna z Nazareta, která řekla „ano, ať se mi stane“, přestože měla své otazníky a obavy. Ještě jedna upřesňující poznámka k slovesu „přijměte“ – v řečtině se používá zvláštní dokonavý tvar vyjadřující „intenzitu úkonu“. Parafrázovaně by se tedy dalo říci: přijměte doopravdy, se všemi důsledky. Výzva k poslušnému přijetí se vyskytuje i jinde v Bibli. Například u Lukáše 8,13 se mluví o přijetí slova „s radostí“, ve Sk 17,11 o připravenosti přijmout slovo.

Slovo evangelia bylo zaseto – zasévání nám připomíná důvěrně známé podobenství o rozsévači. Víme taky, že rozsévané semeno má přinést „užitek“ několikanásobný, užitek závislý na dobré vůli a vytrvalosti příjemce. Znovu se pak připomíná, že zaseté Boží slovo má moc zachránit. Kdy? V poslední den soudu. Co? Duši. Pojem „duše“ označuje celého člověka (tak podle biblického pojetí), ne pouze „vnitřní neviditelnou složku“. Pro celkové hodnocení teologie listu je velmi významné, že se zachraňující moc nepřipisuje jen skutkům, ale především slovu Božímu. Avšak požadavek „přijetí“ slova otevírá prostor pro spolupráci člověka. Bez lidského souhlasu a nasazení Boží slovo nemůže dovršit záchranu člověka. Tak se slovu Božímu odnímá jakákoli „magická moc“.

Téma přijetí slova leží natolik autorovi na srdci, že se k tomu vrací ještě ve verši 22: „To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.“ Přijetí slova tedy není totéž co uskutečnění. Autor listu zjevně rozlišuje tři stupně přijetí slova: naslouchání, přijetí vírou, uvedení ve skutek. Zřejmě se tím Božím slovem zde konkrétněji myslí na určitý etický požadavek, ať už ze Starého, nebo Nového zákona. Je však jisté, že motiv uskutečnění slova je přítomný už ve Starém zákoně a v učení rabínů, jak se tvrdí v jednom rabínském výroku: „To hlavní není studium zákona, ale jeho naplnění“.

I pro Ježíše je samozřejmostí, že Boží vůle se má především uskutečnit. A koneckonců samotný Ježíš „koná vůli Otce“. Jakub je tedy zcela zajedno s Mistrem. A v čem se pro Jakuba konkretizuje konání slova? Ne v určitém zákonickém zvýšení laťky, ale ve skutcích blíženské lásky: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.“

Jak chápat označení této zbožnosti jako „ryzí a bezvadné“? Vyjděme z protikladu – ve Starém zákoně je nečistá zbožnost taková, která souvisí s cizími kulty. Nejen to – nečistá je i taková zbožnost, která přehlíží, či dokonce pošlapává bližního. A proto vidíme, že náš text opět vychází z autentické starozákonní tradice, dosvědčené např. Sir 4,10: „Buď jako otec sirotku a zastávej se vdovy jako bys byl její manžel“. Samozřejmě že se v našem textu nejedná pouze o sirotky a vdovy: ony jsou spíš typem bezbranného a slabého člověka. Jakub tedy požaduje poskytnutí pomoci potřebným. Druhý požadavek „zbožnosti ryzí a bezvadné“ spočívá v zachování odstupu od světa. Doslova se požaduje uchovat se „neposkvrněný od světa“. Pojem „neposkvrněný“ se v Bibli používá nejprve v liturgii, pak v přeneseném smyslu také v oblasti etiky. Světem pak nemáme rozumět „stvoření“, ale to, co je propadlé pozemským hříšným touhám a chtivosti. Takový ideál zbožnosti je velmi střízlivý a praktický, vzdálený od prázdného teoretizování.