Angelo Scarano

Minulou neděli jsme začali číst při liturgii list Jakubův. Také následující neděli z něj uslyšíme úryvek jako druhé čtení:

Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „Prosím, posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?

Takřka zčista jasna se v listu objevuje nové téma: pozornost věnovaná chudým ve shromáždění. Přece však toto téma není zcela oddělené od bezprostředně předcházející části zakončené „axiomem“, že „pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa“. Jakub přímo nerozvádí toto „zlaté pravidlo“, ale zaměřuje se na vykořenění falešného „kultu osobnosti“, a tím na pravé prokazování úcty chudým. Zdá se, že je Jakub ovlivněn starozákonní knihou Sirachovce, přesněji 35,12-14, kde stojí psáno: „Hospodin je spravedlivý soudce a nebere ohled na osobu. Nebude nikomu stranit na úkor chudáka, ale vyslyší modlitbu ukřivděného“.

Už samotné oslovení „moji bratři“ připravuje srdečnou, a zároveň naléhavou výzvu. Po něm následuje výzva „nesmíte spojovat stranictví k lidem“. Zřejmě se myslí na různé konkrétní podoby stranictví a nadržování, preferování. A proč je takové stranictví „zapovězeno“? Neslučuje se s vírou v Pána Ježíše Krista. Je zajímavé, že na tomto místě Jakub přidává bližší charakteristiku tohoto Pána – je to Pán slávy (liturgický překlad překládá volněji „božský“). Pokud členové společenství mají před očima Pána slávy, nemohou se nechat „svést“ slávou bohatých. Příchod těchto mocných zdobených zlatými prsteny a skvělými oděvy nesmí být oslaven jako příchod a zjevení Pána slávy. Jedině Kristus je ten skutečně „slavný a mocný“. Úcta ke Kristu stojí v protikladu ke kultu osobnosti. Aby ještě víc zdůraznil naléhavost této výzvy, Jakub uvádí křiklavý příklad. Živé líčení tohoto případu nesmí vést k domněnce, že se stával skutečností. Ale zároveň je možné, že něco takového se v obměněné podobě dělo. Okrášlení argumentace fingovaným případem stranictví umožňuje na jednu stranu vyhnout se zbytečnému zranění adresátů, na stranu druhou poskytuje možnost výrazněji zdůraznit výzvu.

Nyní krátce k samotnému případu. Na křesťanské shromáždění přichází (snad nečekaně) muž se zlatým prstenem, oblečen do skvělých oděvů. Jedná se o člena obce, nebo o nevěřícího? To je autorovi lhostejné. Jde spíš o reakci společenství. Zároveň s boháčem vchází i jeden chudák v roztrhaných šatech. Oči shromážděných jsou spontánně obráceny k bohatému, kdežto chudého za hodna takové pozornosti nepovažují. Líčení případu je oživeno přímou řečí – „Vy řeknete boháči: ‚Prosím, posaď se tady na čestné místo.‘ Ale tomu chuďasovi řeknete: ‚Ty stůj tamhle‘ nebo ‚Sedni si tady u mých nohou.‘ Tím vrcholem neuctivého chování je ponižující výzva: „Sedni si tady u mých nohou“. Tím se onen věřící staví nad chudého! Ilustrace je tedy názorná a burcující. Je zajímavé, že později tento motiv našel ozvěnu ve spise Učení Dvanácti apoštolů: „Pokud přijde chudý muž nebo chudá žena… a není pro ně místo, z celého srdce jim vytvoř místo, biskupe, i kdybys měl ty sám sedět na zemi, abys tak nebyl jako ten, který bere ohled na osobu, nýbrž aby se tvá služba plně zalíbila Bohu“.

Jakub poté přechází k hlavnímu sdělení a vyslovuje velmi údernou rétorickou otázku: „Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad?“ Samozřejmě se očekává kladná odpověď, „ano, stáváte“. Předložená řečnická otázka skýtá jednu překladovou nesnáz: má se přeložit „neděláte rozdíly navzájem mezi sebou“ (diskriminujíce chudé), nebo „neděláte rozdíly v sobě“ (tj. ve vašem nitru, soudíce podle špatných zásad)? Zdá se, že se má upřednostnit tento druhý výklad. V každém případě ti, kteří takto nespravedlivě jednají vůči chudým, si počínají jako soudci. A jejich jednání je bohužel v příkrém kontrastu k postoji Božímu, který je spravedlivý a nikomu nestraní.

Výzva „slyšte, moji milovaní bratři“ vyznívá ve smyslu „zvažte, co takové jednání znamená“: děláte opak toho, co prosazuje Bůh! Nejvyšší instance, milující Bůh, jedná právě obráceně! On si vyvolil chudé! Slovesem „vyvolit“ se podtrhuje suverenita a svoboda Božího obdarování. Autor uvádí v minulém čase sloveso „vyvolil“. Kdy došlo k tomuto vyvolení? Už v období Starého zákona? Anebo se myslí na vyvolení chudých v křesťanském společenství? Snad obojí. Je jisté, že právě jeruzalémská komunita se povětšinou skládala z chudých. A koneckonců ze stejné společenské skupiny pocházel i samotný Ježíš a apoštolové. Totéž platilo i o korintské komunitě. Už v raném křesťanství se však objevili i bohatí a význační lidé, např. etiopský komoří, setník Kornélius z Césareje. A ruku v ruce s tím se vynořilo nebezpečí, že i v Ježíšově společenství se zpřítomní ty společenské rozdíly již přítomné v antickém světě. Tím by se zatemnil Boží plán zachránit přednostně chudé. A zatímco Bůh vyvolil pro svoji komunitu právě „nemajetné“ a prokázal jim největší čest, ve výše uvedeném případu dochází k opaku: vy však jste ponížili chudého!

Tito vyvolení Boží nejsou nevyvolení lidmi ze světa – pro svět totiž tito chudí znamenají „nic“. Bůh oproti tomu má o ně zájem. A tento zájem nebyl pouze „vnitřním citem či postojem“, ale stal se skutečným darem: chudí se stali bohatými! Jaký to paradox! Boží vyvolení znamená převrácení těch hodnot, které platí ve světě: bohatý již není ten, který nosí zlatý prsten a skvělé šaty, nýbrž ten, kdo je obohacen Bohem.

A toto bohatství je ve víře – tento výrok se dá chápat dvojím způsobem. Jednak tak, že víra je prostředkem k získání bohatství, jednak tak, že toto bohatství se nachází ve víře (podobně jako poklad zakopaný někde v zemi). Tato víra střeží už nyní duchovní, pravé a trvalé bohatství. A takové bohatství není pouze „tady a teď“, ale především „jednou“, v poslední den, kdy se zjeví Boží království. Toto království je zaslíbeno právě chudým, kteří jsou jeho „dědici“. Slovem „dědic“ se opět připomíná, že jde o dar – vždyť dědic dostává odkázaný majetek pouze díky náklonnosti a „dobré vůli“ odkazujícího.

Chudí jsou tedy dědici království, oni dostanou jako úděl samotnou Boží slávu a moc. I evangelní tradice obsahuje stejný příslib, viz Lk 6,20: „Blahoslavení chudí, neboť jejich je Boží království“. Formulace, že dědici království jsou chudí, je trochu zavádějící – copak stačí být nemajetný, a tak automaticky dosáhnout Božího království? Ne, nestačí, a proto Jakub upřesňuje, že tito chudí „s láskou čekají na příchod království“.

Uvedený liturgický text je tedy burcující výzvou, probouzející pospávající svědomí: všímejte si chudých ve vašem společenství, važte si je, vždyť právě o ně má Bůh zájem!