Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jk 3,16-4,3

Angelo Scarano

 

O 25. neděli v mezidobí budeme již počtvrté pokračovat v četbě Jakubova listu:

Milovaní! 16Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. 17Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.18Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost. 4,1Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. 2Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. 3Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše (Jak 3,16-4,3).

Tento liturgický text je zasazen do kontextu varování před falešnou moudrostí. Podle čeho se pozná pravá moudrost učitele komunity? Snad podle toho, že se takové učení snadněji prosazuje? Vůbec ne, ale spíš podle pokory a milosrdenství.

Úryvek začíná negativním vymezením moudrosti ne-Boží. Ta vyvolává stranictví, rozdělení ve společenství, ctižádost. Zkrátka zmatek a nepokoj, anarchii. A ruku v ruce s tím jde „kdejaká špatnost“, prostě vše, co není dobré. Taková situace vládla i v některých pavlovských obcích. Jakub cítí velkou touhu vytvořit jednotu, podobně jako Pavel, vždyť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje (1 Kor 14,33).

Kdo byli tito „problémoví křesťané“ vytvářející zmatek? Snad samozvaní učitelé. A je docela možné, že tito samozvanci shromáždili kolem sebe další stoupence. Ať už byla situace jakákoli, vystupování autora listu odpovídá Jakubově roli prostředníka a tvůrce pokoje na prvním církevním sněmu (Sk 15,21).

Po negativním vymezení moudrosti autor přistupuje k vyjmenování pozitivních vlastností pravé moudrosti. Spíš se však jedná o výčet plodů moudrosti. Je třeba poznamenat, že existuje určitá podobnost mezi tímto výčtem a pavlovským seznamem plodů Ducha (Gal 5,22-23: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“). Ačkoli autor listu nikdy výslovně nezmiňuje působení Ducha, shoda těch dvou seznamů naznačuje, že Jakub vidí moudrost spojenou s Duchem, podobně jako tomu bylo v židovské literatuře. Pro Jakuba moudrost shora je v kontrastu k moudrosti tohoto světa. Hlavním plodem této moudrosti je totiž pokoj jakožto opak „vydělení se“ a sektářství.

Nyní k pozitivním rysům Boží moudrosti. Předně je třeba říci, že ten, kdo přijal moudrost, přijal i vlastnosti jí samotné. A tato moudrost je charakterizována především čistotou. Ne náhodou Jakub začíná svůj seznam právě čistotou: ta je základem všech následujících atributů. Člověk moudrý není poskvrněný nebo nespravedlivý, není obojetný ani pokrytecký.

Další vlastností je pokojnost. Moudrost vede k pokoji a harmonii, nikoli k nepořádku. A důvodem toho, že moudrost je pokojná, tkví v dalších dvou vlastnostech: ve shovívavosti a poddajnosti. Shovívavost je rysem samotného Pána (2 Kor 10,1). Být shovívavý znamená nenárokovat příliš vysoké požadavky. Takový jedinec zaujímá nekonfliktní postoj a varuje se hněvu, i přes některé provokace. S tím úzce souvisí poddajnost, která není naivitou ani důvěřivostí, ale ochotou podřídit se, pokud nejsou ve hře závažné morální nebo teologické otázky.

Moudrost shůry je dále plná milosrdenství a dobrých skutků. Moudrost není tedy sterilní, ale činorodá. Není uzavřená a zahleděná do sebe, ale naopak otevřená k potřebám chudých.

Na konci seznamu jsou dvě vlastnosti opět úzce spolu související. Moudrost je nestranná a upřímná. První vlastnost, nestrannost, je uvedená jako lék na stranickost, vedoucí k vytváření zvláštních skupin v jakubovské komunitě. Nestrannost je spojená s upřímností, která nesnáší masky pokrytectví.

Kapitola 3. končí zdůrazněním pokoje a smíření: „Ovoce spravedlnosti se pak v pokoji rozsévá těm, kdo působí pokoj.“ (Používáme jiný překlad, doslovnější než liturgický.) Jedná se o jakési přísloví shrnující předchozí myšlenky. Zároveň toto přísloví předznamenává následující 4 kapitolu. Tou spravedlností se myslí jednání, které se Bohu líbí – jedná se tedy o jednání v souladu s moudrostí shůry. A plod této spravedlnosti nechává vyrůst ten, který zasévá ve společenství pokoj (a ne rozdělení a zášť). Jinými slovy – není to žádná výhoda patřit do společenství rozděleného. A naopak – společenství poznamenané Boží moudrostí buduje své členy. Které to jsou tyto plody? To náš text neupřesňuje, a proto musíme vyjít z jiných podobných textů, které mluví o plodech Božího obdarování. V každém případě můžeme mluvit o radosti, pokoji, zkrátka o projevech božského života.

Poté se autor znovu vrací k tématu roztržek. Doslova se mluví o bojích – má se to chápat pouze obrazně jako slovní potyčky, pomluvy? Mnozí vykladači se kloní k této variantě, ale najdeme i názor, že tyto boje se nemohou redukovat na pouhé disputace (byť v duchu nevraživosti), protože ve verši 4,2 se používají silné výrazy „zabíjení a nenávidění“. Je docela možné, že se mluví o doslovném zabíjení – víme totiž, že někteří zélóti, stoupenci násilného prosazování „božího práva“, se stali křesťany, a proto se dá uvažovat o tom, že tito „křesťané“ neváhali zabíjet ty bývalé druhy, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas. Proti tomuto sugestivnímu výkladu však stojí obyčejné konstatování, že v takovém případě by autor zasáhl daleko ostřeji a razantněji.

Jakub se však nezastavuje u pouhého konstatování „skutkové podstaty“, hledá příčinu a kořeny takového špatného jednání. A toho se chce dopátrat, přesněji řečeno k tomu chce přivést své čtenáře řečnickou otázkou: „nepocházejí z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech?“ Pojem žádost má konkrétnější význam „zlé, hříšné touhy“. Tři žádosti (touha po moci, popularitě a autoritě) vyvolávají střety uvnitř církevního společenství.

Autor se pak velice rychle vypořádá s hříšným bludným kruhem, do kterého se dostali čtenáři: žádáte – přesto nemáte, ničíte druhé – zrovna tak nic z toho nemáte, konečně prosíte, ale zas nic nemáte! Hřích je stálým přešlapováním na místě! Pozorného čtenáře může překvapit, že se zde mluví o nevyslyšených prosbách, zatímco na začátku listu Jakub vybízel k pevné víře, že vše bude vyslyšeno. Zřejmě se musí vymezit to, za co se prosí. A koneckonců už samotný kontext začátku listu upřesňuje, že předmětem neomylně vyslyšených proseb je praktická moudrost, jak se zachovat ve zkoušce. Prosba ve špatném duchu, směřující k prosazení sebe (tím se myslí „rozplýtvání na rozkoše“), nemůže být přijata. Bůh nespolupracuje se zlem.

Závěrem lze říct, že autor nekompromisně odhaluje kořeny nejednoty a partikularismu ve společenství. Vede čtenáře k tomu, aby si poctivě odpověděl na otázky po úmyslech kritizování i odsuzování dalších spolubratří a vedoucích společenství.