Alžběta Dvořáková

Pasení stád bylo ve starověkém orientu každodenním jevem. Pro nomády měla postava pastýře zásadní význam, ale ani usedlíci se bez pastýřů neobešli. Proto se v Mezopotámii a v Egyptě používalo slova „pastýř“ v přeneseném smyslu jako označení krále. S tímto jevem se setkáváme i ve Starém zákoně. Ve Druhé knize Samuelově 5,2 se dozvídáme, že Hospodin řekl Davidovi: Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem.Obrazu pastýře Izraele se postupně začalo používat i pro mesiánského krále. Proroci také někdy označovali jako pastýře krále Izraele, zejména ve svých obžalobách, kde byli nazváni pastýři špatnými. K těmto textům patří i náš dnešní úryvek z Knihy proroka Jeremiáše 23,1-6, přesněji řečeno, jeho první část, kterou si teď můžeme poslechnout:

Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu – dí Hospodin. Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto se já postarám o vás pro špatnost vašich skutků – praví Hospodin (Jer 23,1-2).

V jaké situaci hlásá prorok Jeremiáš toto proroctví? Jeremiáš žil v jednom z nejobtížnějších období pro izraelský lid vůbec. Království severního Izraele padlo do rukou Asyřanů téměř století před Jeremiášovým narozením, tedy v roce 722 před Kristem. Judsko zůstalo vazalem Asýrie a tato politická závislost byla příčinou velkého rozmachu modloslužby. Náboženská uvolněnost přetrvala i do doby krále Jošijáše, za jehož vlády se Jeremiáš narodil. V roce 622, když bylo Jeremiášovi šest let, však byla při stavebních pracích v jeruzalémském chrámu objevena kniha Zákona. Jošijáš dal podnět k rozsáhlé náboženské reformě a k návratu k původnímu monoteistickému náboženství Izraele. Tuto náboženskou obnovu později Jeremiáš – s královým souhlasem – podporoval svým prorockým působením v ulicích Jeruzaléma.

Po Jošijášovi vládl v Judsku král Jójakím, dosazený na trůn egyptským faraónem. Nyní bylo Judsko politicky pod nadvládou Egypta, a modloslužba se opět rozšířila mezi lidem. Jeremiáš varoval lid i jeho vůdce před možným dobytím a vydrancováním země, pokud se ze srdce neobrátí k Hospodinu. Jójakíma nebojácně obvinil z toho, že si staví honosný palác a nutí své poddané pracovat pro něj zadarmo. Jeremiáš dostal zákaz chodit do chrámu a promlouvat tam, a tak začal jeho učedník Baruch prorokovy výroky zapisovat na svitek. Král dal jednoho dne příkaz svitek přinést a předčítat z něj, přitom však vždy poručil přečtený úryvek odříznout a hodit do ohně. Jójakím se tedy nepoučil. V roce 596 král Jójakím umírá a o tři měsíce později je Jeruzalém dobyt Babylónií.

Dochází k vyplenění chrámu. Králův syn Jójakín, jeho rodina, tisíce řemeslníků a mužů schopných vojenské služby jsou odvlečeni do Babylonie. Babylonský král Nebúkadnézar dosazuje na judský trůn králova bratra Sidkijáše. Nový král žádá Jeremiáše o radu. Tu však neposlechne a politicky se přiklání k Egyptu, a za to je Jeruzalém v roce 587 vydrancován babylonskými vojsky. Dochází ke zničení prvního chrámu a ke druhé deportaci Židů do Babylóna. Tím zaniká judské království. Toho roku Jeremiáše násilím odvádějí do Egypta judští vzbouřenci, kteří se obávají trestu. Brzy nato Jeremiáš v Egyptě umírá, podle mladší legendy je dokonce ukamenován svými soukmenovci, které se snažil odvrátit od kultu nebeské bohyně Ištar. Tyto všechny události Jeremiáš prožil během jediného života. Musel se dívat, jak se neúprosně blíží pád chrámu a zánik jeho země, přestože se ze všech sil a za velkých obětí snažil těmto tragédiím zabránit.

V první části úryvku, kterou jsme slyšeli na začátku, Jeremiáš shrnuje předešlé panovníky pod označení „špatných pastýřů“, kterým Hospodin říká: vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně. V předchozím odstavci jsme mohli slyšet, jaké měl Hospodin důvody k tak kritickému ohodnocení judských králů, kromě Jošíjáše, kterého dává za vzor. Proroctví navazuje slovní hříčkou. Hospodin pokračuje: nestarali jste se o ně, proto se já postarám o vás pro špatnost vašich skutků. Jeremiáš vyřizuje králům od Hospodina, že nelze beztrestně zneužívat posvátného královského úřadu pro své účely. Král má být garantem sociální spravedlnosti v zemi, a je zvrácené, jedná-li tak, že dokonce zneužívá práce svých soukmenovců pro stavbu nadbytečně honosného paláce. Izraelský král má být zástupcem Hospodina na zemi, a je nepřípustné, aby dovoloval či dokonce podporoval kulty pohanských božstev ve své zemi. Proto Hospodin zvěstuje, že již uvádí do pohybu události, které zjednají božskou spravedlnost. A opravdu: králové, kterých se Jeremiášova proroctví týkají, skončili svůj život tragickým způsobem. Nejhrůzněji dopadl král Sidkijáš, před jehož zraky byli zabiti jeho synové, jemu samotnému byly hned nato vypáleny oči a sám byl poslán do vyhnanství.

V dalších dvou verších našeho úryvku Jeremiáš směřuje své poselství k lidu s těmito slovy Hospodina:

Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí – praví Hospodin (Jer 23,3-4).

Podobnými slovy se Jeremiáš obrátil k lidu už ve 3,14-18, kde říká Hospodinovým jménem: „…Dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás budou pást obezřetně a prozíravě… V onen čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem a shromáždí se v něm ke jménu Hospodina v Jeruzalémě všechny národy a nikdy už nebudou žít podle svého zarputilého a zlého srdce. V oněch dnech se dům judský s domem izraelským vydají společně na cestu ze země na severu do země, kterou jsem dal do dědictví jejich otcům.“

V obou textech prorok vykresluje obnovení země po návratu lidu z exilu. Jeremiáš sám se přitom nedožil ani náznaku splnění těchto příslibů. Toto obnovení mělo znamenat úplné naplnění zaslíbení daných praotcům. Mnozí biblisté se domnívají, že první část našeho úryvku, o špatných pastýřích a o shromáždění rozehnaných stád a příslibu nových pastýřů, Jeremiáš vyslovil ještě za vlády Sidkijáše, před jehož nástupem došlo k prvnímu exilu.

Náš úryvek uzavírá řadu proroctví, která Jeremiáš prorokoval postupně proti jednotlivým králům Judska, žijícím v jeho době. Začínají ve 21,11 a končí naším úryvkem. Tato proroctví byla vyslovena v dlouhém časovém rozpětí, ale v době vznikání knihy proroka Jeremiáše je redaktor zařadil k sobě, protože se všechna týkala královského domu Judska. S výjimkou Jošíjáše všechna proroctví pro předchozí krále vyznívají velmi negativně. Jako posledního v řadě králů bychom logicky očekávali Sidkijáše. Jeremiáš však na tomto místě mění perspektivu, a v poslední části dnešního úryvku následuje toto poetické proroctví:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost“ (Jer 23,5-6).

V našem úryvku se král jmenuje Hospodin je naše spravedlnost. Toto jméno je slovní hříčkou, protože hebrejské znění Adonaj Cidkejnu se dá snadno přesmyknout ve jméno podobného významu Cidkijáhú, tedy jméno krále Sidkijáše. To je však jedinou souvislostí s přítomnou situací proroka.Jeremiáš pravděpodobně vyslovil i toto proroctví v době Sidkijášovy vlády, ale směřuje jej do budoucnosti. To lze usoudit už z obratu, že král v jeho proroctví „bude panovat.“ Jeremiáš chtěl zřejmě vyjádřit, že mesiášský král se nebude chovat jako zbabělá loutka v rukou okolních politických mocností, jak to měl ve zvyku Sidkijáš, který se přikláněl střídavě na stranu Babylóna a Egypta. Slovu „spravedlnost“ ve jménu budoucího krále je potřeba přičíst veškerou jeho váhu – tedy váhu Hospodinovy spásné přítomnosti a záchrany. Prorok Izajáš (7,14) dal už před Jeremiášem podobné jméno budoucímu králi: Immanuel, „Bůh je s námi“.

Také hebrejský výraz pro výhonek vzbuzoval v myslích Jeremiášových posluchačů určité asociace. V Písmu se stal ustáleným termínem pro označení mesiánského krále budoucnosti. Setkáváme se s ním například v Knize proroka Izajáše 11,1: „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů.“ V knize proroka Zachariáše je dokonce Výhonek už nikoli technickým termínem pro mesiáše, ale jeho osobním jménem. Jeho úkol je přesněji určen ve verších 6,12-13: „Hle – muž, jeho jméno je Výhonek, neboť kde stojí, bude rašit; on staví Hospodinův chrám, on se obleče královskou nádherou, bude sedět a vládnout na svém trůnu. I kněz bude na svém trůnu a oba dva se budou starat o pokoj.“

Nejen slovní narážky, ale i důstojnost a vznešenost úryvku poukazují na to, že prorok mluví o budoucím období. Jaké období však měl Jeremiáš na mysli? Biblisté zastávají názor, že prorok mluvil v intencích královského mesianismu, který úzce souvisel s dějinami. Nemluvil o konci časů, ale o bližší historické době, ve které se měla politicky obnovit samostatnost izraelského i judského království, vyhnaní Židé se měli navrátit z exilu, v jejich zemi měla zavládnout spravedlnost, bezpečí a pokoj. Tato mesiánská éra v Jeremiášově proroctví vlastně není ničím jiným, než dokonalým naplněním posvátného úřadu krále Izraele. Úřad krále přitom ustanovil Hospodin jako prostředek k tomu, aby se mohla uskutečnit požehnání, plynoucí ze sinajské smlouvy: totiž že jeho lid bude žít pokojný a spravedlivý život v zaslíbené zemi.

Postava ideálního krále byla určena Nátanovým proroctvím ve Druhé knize Samuelově 7. Tam je Davidovi přislíbeno, že Hospodin neodejme svou milost od jeho rodu, který má panovat navěky. David tento slib s příkladnou pokorou přijímá. Královské žalmy ideál krále přebírají a dále rozvíjejí. V temných dobách, kdy králové byli Hospodinu nevěrní, o něm prorokové vždy znovu mluví a přislibují naplnění královského ideálu v budoucnosti. Používají přitom podobná slova jako Jeremiáš v našem úryvku. Jeremiáš, stejně jako jeho předchůdci, předpovídá obnovení davidovské dynastie ne ani tak na základě politické moci, ale spíš na základě náboženského a mravního přilnutí k Hospodinově smlouvě s Izraelem.

Aniž bychom museli vyvracet původní smysl výroku, jak ho zamýšlel Jeremiáš, vykládáme si my, křesťané, toto proroctví jako výpověď o Kristu, našem králi. Proto je také náš úryvek pro nastávající neděli zařazen před čtení z evangelia podle Marka 6,30-34, kde o Ježíšovi uslyšíme, že vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Nový zákon přebírá starozákonní mluvu o mesiáši, a představuje na mnoha místech Ježíše jako mesiánského krále. Ten je současně dobrým pastýřem, ve kterém se Hospodinova péče projevuje účinně a úplně, a to pro každého, kdo Krista za svého pastýře přijme. Po nedělním evangelním čtení následuje v Markově evangeliu pasáž o zázračném rozmnožení chlebů. Jakoby evangelista chtěl rozvinout obraz Ježíše jako dobrého pastýře, který nejprve začne lid učit mnohým věcem, a tak chce utišit jejich hlad po Božím slovu. Bezprostředně poté je ale nasytí také pokrmem pro tělo – rozmnoženými chleby a rybami.

Boží království se bezprostředně přiblížilo v době Ježíšova života na zemi, ale plně zavládne až při Kristově druhém příchodu, na který čekáme stejně, jako izraelský lid očekává svého krále-mesiáše. Ježíš však má být již nyní králem a pastýřem každého z nás i církve jako celku. Pak budeme Hospodinovými vyslanci, skrze které se bude Boží království už teď pokojně šířit světem, alespoň tím malým světem každého z nás.

Dovolme tedy i my, aby Ježíš utišil náš hlad. Přijměme jeho neustálou přítomnost v našich dnech, jeho ochrannou a láskyplnou blízkost pastýře. Svěřme s důvěrou do jeho rukou všechny naše potřeby pro duchovní i pozemský život. Pak najednou zjistíme, že můžeme s vděčností vyslovit slova 23. žalmu:

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.