Dominik Opatrný

Jako první čtení uslyšíme v neděli radostné Jeremiášovo proroctví o tom, že Bůh uzavře se svým lidem novou smlouvu. To se stane tak, že jim vepíše svůj zákon do srdce a že všichni budou znát Hospodina.

Vyslechněme si nyní celé čtení: Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoliv já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmladšího po nejstaršího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu (Jer 31,31-34).

Tato slova jsou plná očekávání něčeho nového, co se teprve projeví. Jsou zaslíbením, které s odstupem dvou a půl tisíce let můžeme vztáhnout na více událostí. Jakožto křesťané čteme Starý zákon novýma očima, protože při čtení Božích zaslíbení Izraeli nemůžeme zapomenout na radostnou zvěst evangelia.

Křesťané si však byli vědomi toho, že Boží slovo k nám může promlouvat různými způsoby. Abychom některý z nich zbytečně nepřehlíželi, vzniklo rozdělení na čtyři významy Písma, jak o nich mluví Jan Kasiánský. První z nich je literní, neboli doslovný. Patří k němu to, co chtěl autor sdělit svým čtenářům. Druhý se nazývá kristologický, protože se tyto výpovědi snaží vztáhnout na Krista. Třetí je morální. Hledáme, jak bychom slyšené slovo mohli uplatnit ve svém životě. A poslední, čtvrtý, se nazývá eschatologický. Je o tom, k čemu ve svém životě směřujeme.

Vraťme se tedy k tomu, co chtěl autor říci svým čtenářům. Výrok „Hle, přicházejí dny“ ukazuje spíše na blízkou budoucnost. Prorok očekává, že brzy přijde něco nového. Bude to nová smlouva. To neznamená druhá, ale čerstvá. Nikde tu neslyšíme nic o staré. Nic se neruší, naopak, Bůh zasahuje do dějin a tam, kde kvůli lidské nevěrnosti mizela naděje, otevírá novou budoucnost.

To, co bude na smlouvě nové, je popisováno v dalších verších. Předně smlouva ze Sinaje byla porušena. Pro Jeremiáše zůstává obsah smlouvy, Hospodinův zákon, stále tentýž. Bůh smlouvu nezrušil, vždyť říká, že stále zůstal manželem. Zato lid ji porušil. Proto novost smlouvy ohlašované Jeremiášem spočívá především v tom, že už nebude porušena.

Bůh dále prorokovými ústy slibuje, že smlouva bude člověku blíž. Lidé budou mít slova zákona vepsána do srdce, nebudou se jim muset pracně učit. Všichni budou znát Hospodina a rozumí se, že podle toho budou i jednat. Bůh zase odpustí každou nepravost a zapomene na lidské hříchy.

Pátá kniha Mojžíšova má velice blízko k proroku Jeremiášovi. Pravděpodobně také vznikala v jeho době. I v ní Mojžíš mluví o zvnitřnění Zákona: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci“ (Dt 6,6). Jeremiáš se vyjadřuje ještě barvitěji, když ohlašuje vepsání Zákona do srdce, jako by to byl psací materiál. Mojžíšova řeč dále pokračuje: „Budeš je vštěpovat svým synům“ (Dt 6,7). Zákon tedy nemá být věcí vnějšího chování, ale má utvářet nitro člověka. A člověk se mu má učit. Protože se to však tehdy lidem, tak jako dnes nám, často nedařilo, slibuje Bůh skrze Jeremiáše, že sám vepíše slova Zákona do srdce a že už nebude potřeba se mu pracně učit. Vždyť každý už bude znát Boha.

Poznat Hospodina neznamená jen dozvědět se něco o něm. V Bibli se tím rozumí veliká blízkost, život v přátelství s ním.

Podobnou věc vyjadřuje prorok Ezechiel na několika místech slibem darování nového srdce a nového ducha (např. Ez 36,26). Druhý Izaiáš, píšící během babylonského zajetí, dokonce hovoří, jako by se už nová smlouva projevila. Izrael je oslovován jako ten, v jehož srdci už zákon je: „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon“ (Iz 51,7).V tomto smyslu by Bůh naplnil Jeremiášovo proroctví ještě dříve, než ho vyslovil.

Slib „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem“ nalezneme poprvé v Třetí knize Mojžíšově (26,12). Okolo Izraelitů bylo běžné, že měl každý národ své bohy. Hospodin si u Izraele nárokuje výlučné postavení a zároveň mu slibuje, že i on bude pro Hospodina zvláštním lidem. Tento blízký vztah se projevuje tím, že Bůh přebývá v chrámě uprostřed svého lidu. Chrání svůj lid, a ten mu zase slouží nejen v chrámě, ale hlavně svým svatým životem.

Na několika místech pak tato slova o úzkém vztahu Boha a jeho lidu přebírají Jeremiáš a Ezechiel. Ukazují na pevný svazek podobný manželství. Vždyť i Ozeášovo podobenství o Izraeli jakožto nevěrné ženě končí Hospodinovým odpuštěním a přijetím nevěrné ženy – Izraele: „Těm, kdo nejsou můj lid, řeknu: Tys můj lid, a on řekne: Můj Bože!“ (Oz 2,25).

Naposledy slyšíme ozvuk těchto slov ve Zjevení svatého Jana. Ten ve svém proroctví používá obraz svatby beránka s církví. Když z nebe sestupuje Nový Jeruzalém podobný nevěstě, je slyšet hlas připomínající právě výrok z Třetí knihy Mojžíšovy: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid“ (Zj 21,3)

Ptáme-li se, kdy se to stane, musíme říci, že to prorok očekával brzy. Vždyť říká: „Hle, přicházejí dny“.

Je možné, že Jeremiáš chtěl těmito slovy potěšit ty, kteří viděli přicházející Boží trest babylonského vyhnanství, jak byl ohlášen v předchozích kapitolách. Bůh se nakonec smiluje. Je také možné, že jeho slova dotvořili do dnešní podoby až ti, kteří je četli v době okolo návratu ze zajetí. Vždyť mohli určitě očekávali velikou náboženskou obnovu. Mnohem důležitější je, že toto Boží slovo může promlouvat i dnes k nám, jak dále uvidíme.

Jakožto křesťané čteme celou Bibli se zaměřením na Krista, zajímá nás i kristologický význam. Snažíme-li se poznat, jak se na něj vztahuje náš úryvek, je dobré se podívat do listu Židům, kde je celé toto proroctví citováno (Žid 8,8-12). Autor ale používal řecký překlad, který vychází z trochu jiné tradice než dochovaný hebrejský text. Zde se liší v jedné důležité výpovědi. V hebrejském textu proroka Jeremiáše stojí, že lidé původní smlouvu zrušili, „ačkoliv já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin“. Naproti tomu list Židům, který cituje řecký překlad, říká: „Přestal jsem si jich proto všímat, praví Pán“ (Žid 8,9).

Tento ostrý tón je zdůrazněn ještě poznámkou na závěr, ve které stojí: „Tady mluví Jeremiáš o nové úmluvě, a tím tedy prohlašuje tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku“ (Žid 8,13). Mohlo by se tedy zdát, že stará smlouva je opravdu zrušena. Ale autor listu Židům nechce popřít Starý zákon, vždyť ho na tomto místě sám cituje. Podíváme-li se na to, o čem tato část listu pojednává, je to novost Kristova kněžství. Jako zastaralý se označuje chrámový kult, který stejně zanikl roku 70 při zničení Jeruzalémského chrámu.

Tato nová smlouva se uskutečnila v osobě Ježíše Krista. Skrze něho máme dokonalý přístup k Bohu, takže všechny ostatní cesty pozbývají smyslu. Je to smlouva, která nebude zrušena, protože jsme se křtem stali nezrušitelně Božími dětmi. V Kristu máme i nejlepší poznání Boha, žádné lepší zjevení Boha není. A Bůh nám prostřednictvím Kristovy smrti a vzkříšení odpustil všechny nepravosti a na hříchy už nechce vzpomínat.

To se ale musí projevit i v našem životě, a to je morální význam Jeremiášova proroctví. Bůh se mnou uzavřel Ježíšovou krví novou smlouvu. Přes můj hřích zůstává věrný, smlouva už nemůže být zrušena. Ve křtu mi vepsal svůj zákon do srdce. On je můj Bůh a já jsem jeho. Znám Boha, je mi blízký. Odpouští mi mou nepravost a přikryl mé hříchy Ježíšovou krví. Přitom ve mně zemřel starý člověk a žije nový, který má původ v nové smlouvě.

Co to znamená? Slib nové smlouvy připomíná, že Bůh zůstává věrný i přes naše nevěrnosti. Přes porušení smlouvy oznamuje Jeremiášovými ústy, že zůstal manželem svého lidu. Nezrušitelně to pak vyjádřil tím, že za nás vydal svého Syna. Na takovouto lásku se nedá odpovědět ničím jiným, než naprostou věrností Bohu a jeho záměru s námi.

O této věrnosti mluví i svatý Pavel, když v 1. Listu Korinťanům používá zmíněný citát z třetí knihy Mojžíšovy, který jsme četli i v Jeremiášově proroctví: „Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘“ (1 Kor 6,16-18). Apoštol zde postupuje od menšího k většímu. Jestliže se měl Izrael oddělit a chránit se obřadní nečistoty, tím spíše se mají křesťané varovat jakékoliv poskvrny.

Navíc podle listu Židům spočívá nová smlouva v tom, že nám Bůh dal dokonalý přístup k sobě skrze Ježíše Krista, takže se už nemůžeme vracet k žádným starým cestám. Jestliže zastaral i kult v Jeruzalémském chrámě, který dříve nařídil sám Hospodin, o to hloupější by bylo hledat Boha přes východní náboženství, nebo si třeba zajišťovat budoucnost věštěním. Vždyť máme něco mnohem lepšího: Ježíš Kristus nám dal přístup k Bohu a tak dostáváme do srdce skutečnou moudrost a poznání, ale i odpuštění a očištění. Otvírá se nám tak skvělá budoucnost.

Zbývá ještě poslední smysl Písma svatého hovořící o tom, k čemu směřujeme. Jakožto lidé, kteří jsou teprve na cestě, musíme vyznat, že na zemi stále není vidět naplnění nové smlouvy: nemáme ještě Boží zákon tak vepsaný v srdci, aby pro nás bylo jednoduché ho zachovávat. Někdy nás stojí hodně úsilí chovat se tak, jak to Bůh chce. A už vůbec nemůžeme říct, že by všichni znali Hospodina a jednali podle toho.

To, že se nová smlouva ve světě naplno projeví, jak o tom píše Jeremiáš, můžeme tedy teprve očekávat. Zároveň se ale můžeme svým životem a svou prací snažit, aby k ní byl svět zase o kousek blíž.