Alžběta Dvořáková
Náš dnešní úryvek je součástí širšího celku proroctví o obnovení Izraele po exilu, který zahrnuje celou 30. a 31. kapitolu v Knize proroka Jeremiáše. Někteří biblisté zastávají názor, že Jeremiáš vyřkl tato proroctví až po zničení Jeruzaléma v roce 587, aby utěšil obyvatele judského království. Oproti tomu druhá skupina biblistů se domnívá, že Jeremiáš vyslovil tato proroctví již brzy na počátku svého působení, a že se týkají severního Izraele, a nikoli Judska. Pro to mluví například skutečnost, že zde nalezneme témata, která, se v mnohém podobají Jeremiášově rané básni o obrácení k Hospodinu ze 3. kapitoly: například cizí kulty jsou znázorněny jako „milenci“, kteří zabraňují Izraeli, aby se obrátil k Hospodinu, svému právoplatnému muži. Dalšími motivy jsou zahojení ran, zvrácenost od mládí atd. Také je zde cítit velmi silný vliv proroka Ozeáše, který působil před pádem severního Izraele do moci Asyřanů v roce 721. Proto lze usuzovat, že Jeremiáš psal tato proroctví hned na začátku svého působení, a chtěl jimi utěšit obyvatele severního Izraele, kteří od doby asyrské invaze – tedy již téměř sto let – žili ve vyhnanství. Poslechněme si náš dnešní úryvek:
Neboť tak praví Hospodin: Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem (Jer 31,7-9).
Triumfální pochod Izraele pouští má být příčinou jásotu jak pro navracející se, tak pro ostatní národy. Hymnus zahajuje slavnostní výzva k radosti, protože Hospodin udělil spásu svému lidu. Tento lid se nazývá „zbytkem“, malým množstvím těch, kdo unikli katastrofě z roku 721, a kteří byli vyhnanstvím očištěni k tomu, aby se z nich stal nový Izrael, věrný svému Bohu. Radost z návratu vyhnanců popisuje Jeremiáš podobnými slovy, jaká použil i Izajáš například ve verši 55,12: Ano, s radostí vyjdete, v pokoji budete vedeni; hory a pahorky propuknou před vámi v jásot a všecko stromoví pole bude tleskat rukama. Také v žalmech se setkáme s podobným důrazem na to, že všechny národy se mají radovat z velikých věcí, které Hospodin učinil pro svůj lid Izrael. Výmluvný je třeba žalm 68,33-35, kde čteme:
Pozemské říše, zpívejte Bohu, velebte Pána, který jezdí po nebesích, po odvěkém nebi!
Hle, ozývá se jeho hlas, hlas mocný: „Uznejte Boží moc!“
Nad Izraelem se zjevuje jeho vznešenost, jeho moc v oblacích.
Všechny žalmy 95-99 jsou plné chvály na Boží věrnost Izraeli, která poukazuje na svrchovanou vládu Hospodina, a proto se z ní mají radovat všechny národy. Tyto žalmy se dodnes zpívají v synagogách s příchodem každého šabatu. Jako příklad uveďme žalm 97,2-4:
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.
Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu;
uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.
Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Je možné, že první verš našeho úryvku je jádrem Jeremiášova proroctví, ze kterého pak čerpal deutero-Izajáš, tedy anonymní prorok, jehož spisy nacházíme v kapitolách 40-55 Knihy proroka Izajáše. Deuteroizajáš působil v době babylonského exilu, a předpovídal návrat vyhnanců, ke kterému dal svolení perský král Kýros v roce 536.
V dalším verši našeho dnešního úryvku čteme: Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. I tento a další verš jsou stylem i myšlenkou nápadně podobné prostředním kapitolám Knihy proroka Izajáše. Nacházíme zde podobná proroctví o Hospodinu, který shromažďuje svůj lid ze všech částí světa a vede jej v novém exodu zpět do země, po široké a rovné cestě v poušti, kde tryskají prameny. Hospodin shromáždí svůj lid od konců světa. Tento výraz je shodný s výrazem „sever“, a označuje Asýrii, kde byli Izraelci v zajetí. Také deutero-Izajáš mluví podobnými výrazy, například v Iz 43,5-6: Neboj se, neboť já jsem s tebou; od východu přivedu tvé potomstvo, shromáždím tě od západu. Řeknu severu: „Vydej!“ a jihu: „Nezadržuj!“ Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery od končin země.
Výprava je složená ze slabých lidí, ze slepých, kulhavých, z těhotných žen. To má zdůraznit zázračnou povahu události, kterou Izajáš popisuje podobnými slovy, jak u něj čteme v 35,5-6: Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Zcela jistě známe i úryvek deutero-Izajáše z 42,16, který vykresluje stejnou událost: Povedu slepé po cestě, kterou neznají, dám jim chodit po neznámých stezkách, tmu před nimi změním ve světlo, nerovnou půdu v rovinnou. To jim způsobím a neopustím je.
Jeremiáš pokračuje v devátém verši našeho úryvku těmito slovy:
Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem.
Obrat přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím vyvolává v mysli čtenáře okamžitě myšlenku na Žalm 126, začínající slovy: Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tento poutní žalm, oslavující obnovu národa po babylonském exilu, končí podobným protikladem radosti a žalu, vyjádřeným slovy:
Kdo sejí v slzách, žnouti budou s jásotem.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí:
přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Ve zmínce o vodních proudech biblisté vidí narážku na události při vyjití z Egypta, zachycené v Druhé knize Mojžíšově 17,1-7. Tehdy neměly izraelské kmeny vodu k pití, začaly se bouřit proti Mojžíšovi a pochybovat o tom, zda je Hospodin přítomen mezi nimi. Mojžíš dostal od Hospodina příkaz, aby udeřil do skály holí, kterou udeřil i do Nilských vod ještě v Egyptě. Učinil tak a Hospodin vyvedl ze skály pramen vody, ze kterého se všichni napojili. V Jeremiášově úryvku se však nejedná o občasné vytrysknutí vody, ale o stále pramenící vodní zřídla. Tím je zdůrazněna snadnost předpovídaného pochodu při návratu z vyhnanství oproti prvnímu exodu z egyptské země. Tu chce Jeremiáš podtrhnout i dalším výrazem, totiž že Hospodin povede svůj lid přímou cestou. Podobně prorokuje i deutero-Izajáš v 40,3-4 slovy, která jistě známe:
Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu,
v pustině urovnejte stezky našemu Bohu!
Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží!
Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná.
Pro svou krásu stojí za ocitování ještě deutero-Izajášovy verše 49, 9-13, ve kterých se vlastně shrnují všechny Jeremiášovy motivy:
Budou se pást na cestách, svou potravu najdou na holých pahorcích.
Nebudou mít hlad ani žízeň, nebude je trýznit úžeh ani slunce.
Povede je ten, který se nad nimi slitoval, a přivede je k pramenům vody.
Ze všech svých hor udělám cesty a budou upraveny mé stezky.
Hle, tito přicházejí z dáli, jiní ze severu a od západu, tihle z jižní země.
Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory,
neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky.
Posledním motivem dnešního úryvku je Boží otcovství vůči Izraeli, Hospodinovu prvorozenému. Zmínky o něm jsou ve Starém zákoně řídké. Poprvé je se s ním setkáváme ve Druhé knize Mojžíšově 4,22. Mojžíš, kterému se právě Hospodin zjevil v hořícím keři, oznámil svému tchánu Jithrovi, že musí odejít do Egypta a požádat faraóna, aby propustil izraelský lid. Jithro svoluje a Mojžíš se vydává na cestu. Tehdy Hospodin přikazuje Mojžíšovi:
Faraonovi řekneš: Tak praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Proto ti říkám:
Propusť mého syna, aby mi sloužil. Jestliže ho odepřeš propustit, já zabiji tvého prvorozeného syna.
V Páté knize Mojžíšově 32,4-6 Mojžíš před svou smrtí předává vedení Izraele Jozuemu. Před vstupem do zaslíbené země naposledy napomíná lid, aby se držel Hospodina:
Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo. Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny. Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil.
Z těchto veršů vidíme, že vztah Izraele k Bohu jako k svému otci je něčím správným a přirozeným, o co má Izrael usilovat. Později viděl prorok Ozeáš v Božím otcovství Izraele symbol Hospodinovy přízně, kterou choval vůči Izraeli v období vyhnanství. Poslechněme si Ozeášovy dojemné verše 11,1-4, ve kterých Hospodin mluví o Izraeli jako milující rodič, který vychovává své dítě:
Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho, a z Egypta jsem povolal svého syna. …
Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem je na svá ramena, ale nechtěli uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím,
a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst.
Motiv Hospodina jako Otce izraelského lidu převzal Jeremiáš pravděpodobně právě od proroka Ozeáše, kterým je celkově velmi ovlivněn. Bůh jako ten, kdo přímo tvoří každého člověka v lůně matky, je opěvován také v žalmu 139, který uslyšíme o nadcházející neděli hned po našem úryvku z Jeremiáše. Následovat bude čtení z evangelia podle Marka o tom, jak Ježíš v Jerichu uzdravil Bartimaia, muže slepého o narození.
Tímto vzájemným přiřazením biblických úryvků nám chce církev sdělit, že Bůh je naším rodičem, který touží, abychom uznali svou závislost na něm a nechali se jím plně a s důvěrou zabezpečovat ve všech svých potřebách. Bůh také touží po tom, abychom otevřeli oči a nebyli slepí vůči této Jeho lásce. Chce, abychom vyšli z vyhnanství vlastní svévole a iluze, že na vše stačíme z vlastních sil. Bůh nás ujišťuje, že spolehneme-li se plně na Něj a vydáme se na cestu za Ním, pak i na místech, která vypadají jako holá pustina, vytrysknou prameny vod a rozkvetou lilie.