Petr Mareček
Evangelium třetí velikonoční neděle cyklu B nám přestavuje zjevení vzkříšeného Ježíše učedníkům v Jeruzalémě, který je pověřuje k vydávání svědectví (Lk 24,35-48). Jelikož je tento úryvek úzce spjat s následujícími verši, které vypovídají o Ježíšově nanebevstoupení, bude nyní předmětem našeho zájmu celý tento závěrečný text Lukášova evangelia (Lk 24,35-53).
Poslechněme si nyní první část tohoto úryvku: Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli uvěřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl (Lk 24-43).
Pokud jde o velikonoční události, stále se stává předmětem úvah skutečnost, co se stalo s učedníky po Ježíšově smrti. Jak dospěli k přesvědčení o Ježíšově zmrtvýchvstání? Nevytvořili si pouze klamné představy? Nedomluvili se jednoduše mezi sebou, že Ježíšovo dílo nesmí skončit jeho smrtí a že musí mít pokračování? Nedospělo se tedy od takovéto úvahy k tvrzení: Viděli jsme ho, zjevil se nám, žije? Vyvstala u nich samotných víra ve vzkříšení proto, že si Krista chtěli udržet v povědomí a předávat dále jeho poselství?
Když se necháme poučit evangelní zvěstí, pak si musíme všimnout, že to nejsou v žádném případě učedníci, od kterých vychází svědectví o vzkříšení. Oni byli Ježíšovou smrtí na kříži zcela zklamáni a vzdali se veškerých svých očekávání, jako učedníci putující do Emauz (Lk 24,20n). Shledali, že jeho hrob je prázdný, avšak tato skutečnost připouštěla mnoho výkladů (třeba že ho někdo odnesl, jako v Jan 20,15).
Prázdný hrob je tedy nemohl přivést k víře v Ježíšovo vzkříšení. Podnět k této víře však pochází od samotného Ježíše. On k nim přistupuje a dává se jim poznat. Vynakládá veškerou námahu, aby překonal jejich děs, pochybnosti a rozpaky. Snaží se je přesvědčit, že je to on sám a že nemají dočinění s nějakým „strašidelným duchem“. Když jim ukazuje své ruce a nohy, které jasně odkazují na jeho smrt na kříži (srov. Jan 20,25.27), tak je chce přesvědčit, že je to on sám, Pán, který zemřel na kříži. Když se pak říká, že je Ježíš pobízí, aby se ho dotkli a nechává si přinést jídlo, má se tím ukázat, že není strašidelným duchem, nějakým přízrakem chvilkového rázu, nýbrž že se před nimi nachází v pravé ryzí skutečnosti.
Ježíšovo vzkříšení nicméně neznamená, že se vrátil ze smrti do pozemského života, že je opět jako předtím u učedníků a že znovu bude kráčet ke smrti. Naopak znamená, že tomu, který zemřel na kříži a který byl položen do hrobu, byl Bohem darován nepomíjející život. Učedníci se tedy neupnuli na nějakého ducha nebo nějaký klam, nýbrž se setkali s Ježíšem v jeho nové životní formě a skutečnosti. On sám od sebe je přesvědčil, že přemohl smrt a že žije. On, Vzkříšený, se jim dal poznat!
V Lukášově evangeliu se velikonoční události odehrávají v jediném dni. V tomto jediném dni byl ženami objeven prázdný hrob. Těmto ženám pak bylo zvěstováno poselství o Ježíšově vzkříšení. Ve stejném dni se vzkříšený Ježíš setkal s emauzskými učedníky, zjevil se Jedenácti a dalším učedníkům. V tomto dni se odehrálo rovněž Ježíšovo nanebevstoupení. Skutečnost, že Lukáš klade všechny velikonoční události do jednoho dne, je znamením nerozlučitelnosti a jednoty velikonočního tajemství.
Pomocí názorného vyprávění o zjevení Vzkříšeného učedníkům se evangelista Lukáš pokouší předložit obhajobu skutečnosti vzkříšení. Tato snaha je i dnes pro nás poučením o tom, jak velmi sporným bylo toto poselství. To například dosvědčují i Skutky apoštolů v reakci Atéňanů na kázání apoštola Pavla: „Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: Poslechneme si tě o tom až někdy jindy“ (Sk 17,32). Náš evangelní úryvek krásně dává najevo, jak obtížné bylo učedníky přesvědčit o skutečnosti vzkříšení!
První slova vzkříšeného Ježíše adresovaná svým učedníkům zní: „Pokoj vám“ (Lk 24,36). Jsou to slova přání. Ve Starém zákoně přání pokoje náleželo k Božím zaslíbením (Lk 1,79) a v prorocké tradici se jednalo o jedno z mesiánských dober (Iz 11,1). Vzkříšený Pán zdraví své učedníky: „Pokoj vám“. Pokoj je jeho velikonočním darem. Jaké povahy je však tento pokoj? Ježíš jim nedává žádnou garanci, že budou mít do konce života klid, že budou moci vést život bez těžkostí a strádání, že jejich život bude bezstarostný. On sám je ukřižovaný Kristus, který nebyl uchráněn utrpení a těžkostí, odmítnutí a nepřátelství, bolestí a těžkostí. Avšak tento Ukřižovaný je rovněž Vzkříšeným. On, který byl doveden k potupné a násilné smrti, stojí před nimi jako ten, který je přemožitelem smrti a který je nositelem nezničitelného života. Takto dává učedníkům najevo, že pro ně neexistuje ohrožení naprostého zániku. Velikonoční Ježíšův dar není pokojem nerušeného života, nýbrž pokojem v klidu, jistotě a bezpečí, jenž vychází z lásky a moci Boží. Odůvodněním a zárukou pro tento pozdrav a tento dar je sám Vzkříšený ve svém novém životě, který přesahuje moc smrti.
Ježíšova slova ale pokračují: Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky“ (Lk 24,44-53).
Vzkříšený Ježíš otvírá oči učedníkům k chápání toho, co Bůh zamýšlel s celým jeho osudem a k chápání smyslu Písma, tak jak to již učinil emauzským učedníkům. Skrze Ježíšovu smrt na kříži a jeho vzkříšení je rovněž dán celý obsah poselství, které má být hlásáno všem národům. V Ježíšově jménu, tzn. ve znamení Ježíše, ve všem, co bylo hlásáno skrze jeho působení a jeho celou životní cestu až ke kříži a vzkříšení, je zvěstováno všem národům obrácení a odpuštění hříchů. Lidé se mají obrátit k Bohu, který prokázal svou lásku a moc v Ježíši Kristu, který vzal na sebe lidský životní úděl až k smrti na kříži a který svým vzkříšením přemohl smrt. K tomuto Bohu se máme s důvěrou obrátit. Tento Bůh odpouští člověku hříchy a daruje mu milostivé společenství.
Vzkříšený potvrzuje své učedníky jako svědky. Právě setkání se Vzkříšeným a jeho brzký odchod do nebe doplnilo řadu událostí, které mají učedníci dosvědčovat (srov. Sk 1,21n). Veškeré zvěstování musí vycházet od těchto svědků. Toto zvěstování se nezakládá na spekulacích, výmyslech a osobních úvahách, nýbrž na dějinném příběhu a Ježíšově vyučování. Proto může přijít jen od těch, kteří Ježíše doprovázeli během jeho pozemského působení, kteří naslouchali jeho vyučování a kterým On sám odkryl tajemství svého osudu. Tito učedníci mají za úkol dát do pohybu hlásání těchto událostí na celém světě. Oni jsou očitými svědky. Veškeré další předávání poselství závisí na tom, že jejich oči viděli spolehlivě a že věrně vykonali službu slovu (srov. Lk 1,2).
Tento veliký úkol nevznikl z jejich vlastních sil. Ježíš jim ohlašuje dar, který jim přislíbil Otec. On je naplní mocí z výsosti, On jim sešle Ducha svatého. Ten je pak uschopní přesvědčivě a neohroženě zvěstovat Ježíšovo dílo a jeho vzkříšení (srov. Sk 2,22-36). V této moci apoštolé teprve budou sami docela naplněni mocí a významem toho, co Bůh vykonal v díle a vzkříšení Ježíše. Tímto Duchem je živena odvaha a přesvědčení jejich zvěstování. Tento Duch je spojuje s Bohem, daruje jim přístup k Bohu a ukazuje jim, co Bůh uskutečnil v Ježíši Kristu.
Po tom, co Ježíš tímto rozličným způsobem přesvědčil učedníky o svém vzkříšení a připravil je na jejich úkol, se s nimi loučí. Už u nich nebude viditelným způsobem přítomný. Bude je však doprovázet na jejich cestách, bude jejich hostitelem, když budou vytvářet společenství u stolu, bude živě působit a napomáhat jim k chápání tajemství spásy.
Takto vzkříšený Ježíš se dal poznat emauzským učedníkům. Ježíš opouští své učedníky a při svém odchodu jim udílí požehnání. Zatímco mizí z jejich očí, dává jim své požehnání (Lk 24,51). Poskytuje jim plnou moc svého požehnání. Na jeho základě se bude uskutečňovat jejich veškerá misijní činnost. Skrze ně jim Ježíš zprostředkovává ochranu a pomoc od svého Otce. Z tohoto důvodu nevyznívá toto loučení smutně, naopak se učedníci po Ježíšově odchodu vrací do Jeruzaléma s velikou radostí (Lk 24,52), stále jsou pak v chrámě a velebí Boha (Lk 24,53). Učedníci vědí, že nejsou opuštěni. Nejsou naplněni zklamáním, nýbrž vědí o svém povolání „být svědky vzkříšeného Ježíše“ a vědí také, že k tomuto úkolu jsou vyzbrojeni jeho požehnáním.
Teprve nyní je řeč o radosti učedníků a jejich chvále adresované Bohu. Již Zachariáš (Lk 1,64.68-79) a Simeon (Lk 2,28-32) chválili Boha. Opětovně zaznívá chvála Bohu po tom, co Ježíš vykonal mocné činny (Lk 7,16; 13,13; 17,15; 18,43). Po tom, co učedníci zakusili skrze Vzkříšeného mocný čin Boží, to je Ježíšovo vzkříšení, reagují právě tímto patřičným způsobem: vzdávají radostnou a vděčnou chválu Bohu.
Lukáš zahájil své evangelium zprávou o Zachariášově zápalné oběti a modlitbě lidí v chrámu (Lk 1,8-10). Skrze zápalnou oběť a modlitbu má být Bohu připomenuto, že se milostivě a láskyplně sklání ke svému lidu a že ho má neustále v paměti. Lukáš ukončuje své evangelium zmínkou o tom, že Ježíšovi učedníci chválí Boha v jeruzalémském chrámě. Učedníci, kteří Ježíše doprovázeli až do okamžiku jeho odchodu do nebe, nejlépe vědí, jak dalece Bohu leží na srdci jeho lid. A všichni ti, kteří skrze svědectví učedníků a Lukášovo dílo zakouší velikost Božího milosrdenství, nemohou dělat nic lepšího než společně zpívat Bohu chvály. Obraz učedníků kteří v chrámě velebí Boha, se stává vzorem a pozváním pro všechny křesťany. Takovýmto způsobem smíme již zde na zemi odpovědět na veliké Boží skutky (srov. Sk 2,11).
