Petr Mareček

Text evangelia 28. neděle liturgického mezidobí cyklu B nám promlouvá o stále aktuálním tématu, kterým je majetek. Tato evangelní perikopa je součástí 10. kapitoly Markova evangelia, která vypovídá o Ježíšově vyučování na jeho cestě do Jeruzaléma.

Marek nám ve svém evangeliu s jednoznačností sděluje, že celá Ježíšova cesta do Jeruzaléma je ve znamení ohlašování jeho utrpení a slavného vzkříšení. Stejné téma ovládá rovněž Ježíšovo vyučování, se kterým se obrací na své učedníky. Ježíš jim dává najevo, co je potřeba, aby člověk zachránil svůj život, a aby vešel do života a do Božího království.

Během své cesty do Jeruzaléma je Ježíš osloven jedním bohatým mužem, který se ho dotazuje na to, co je nezbytné, aby člověk obdržel věčný život. Ježíš odpovídá na tuto otázku, dává najevo učedníkům, jak obtížné je vstoupit do Božího království a ukazuje ve své odpovědi na dotaz Petra, že cílem následování Ježíše je věčný život.

Nejprve věnujme pozornost události setkání bohatého člověka s Ježíšem v Mk 10,17-22: Když se chystal na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím udělat, aby se mi dostalo věčného života?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobry, jenom jeden: Bůh. Přikázání znáš: Nebudeš vraždit, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš svědčit lživě, nebudeš podvádět, cti svého otce a matku.“ On mu na to odpověděl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.

Perikopa začíná informací o tom, že Ježíš opustil dům a vydal se na cestu. Nyní nastává něco neobvyklého. Setkává se s jedním člověkem. Zdá se, jakoby tento muž na něj čekal. Jde Ježíšovi naproti, padá před ním na kolena jako někdo, kdo se nachází ve velké nouzi, a klade mu otázku: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Veškeré jednání tohoto člověka dává najevo, jak mu tato otázka leží na srdci a jak vkládá veškerou naději v Ježíše, že od něj obdrží tu pravou odpověď. Nemocní lidé se chtějí za každou cenu setkat s Ježíšem, protože od něj očekávají uzdravení. V předchozí perikopě Markova evangelia byli popsáni lidé, kteří usilují o to, aby se jejich děti setkaly s Ježíšem a on se jich dotkl.

Člověk z našeho vyprávění soustředí veškerý svůj zájem na to, aby zjistil, co je nezbytné k obdržení věčného života, života ve společenství s Bohem. Tento člověk spatřuje v Ježíšovi dobrého učitele, který je více než kdo jiný v důvěrném vztahu s Bohem a proto je kompetentní k tomu, aby odpověděl na tuto otázku. Jeho dotaz není pouze teoretický, nýbrž má pro tohoto člověka existenční charakter. Ten touží po odpovědi na svou otázku a usiluje tak o osobní setkání s Ježíšem.

Ježíšova odpověď dvojím způsobem zaráží nadšené chování bohatého člověka. Ježíš ho vede k dvojímu zamyšlení. Nepřijímá jednoduše titulaci „mistr dobrý“: dotazuje se ho, proč ho nazývá dobrým a připomíná mu, že nikdo není dobrý kromě jednoho, kterým je Bůh. Ježíš nechce odmítat, aby byl takto nazýván, avšak dává najevo, že kdo ho chce takto nazývat, má si být vědom jeho vztahu s Bohem. Co pak následuje, zaznívá, jakoby Ježíš říkal: „Proč se mě na to ptáš? Vždyť přece znáš přikázání!“

Přikázání, která zde Ježíš vyjmenovává, téměř všechna náleží do Dekalogu, Desatera (Ex 20,12-16; Dt 5,16-20), tj. mezi přikázání, skrze která Bůh zjevil svou vůli při uzavření smlouvy na Sinaji. Nejedná se tedy o něco neobvyklého, nýbrž o ta nejznámější přikázání. Vše, co Ježíš jmenuje, se týká mezilidského vztahu, vztahu člověka vůči svému bližnímu. Skrze tento vztah vede cesta k životu s Bohem. Kdo zachovává Boží přikázání, ctí Boha a takto ho uznává jako jediného, který je dobrý. A kdo je takto spojen s Bohem, je disponován ke vstupu do věčného života, do společenství s ním. Člověk z našeho vyprávění odpovídá Ježíšovi a sděluje mu, že takto jednal od mládí, tj. od okamžiku, kdy byl schopen a také povinen se řídit Božími přikázáními. Je tedy na správné cestě. Zde končí první část rozhovoru člověka s Ježíšem.

V druhé části rozhovoru evangelista Marek nejprve popisuje Ježíšovo chování vůči tomuto člověku. V evangeliu čteme: „Ježíš na něj s láskou pohleděl.“ Jedná se o postoj neobvyklý. Vyjadřuje hlubokou osobní náklonnost, která je srovnatelná především s Ježíšovým postojem vůči dětem. Ježíš pohlédl tomuto člověku přímo do očí s láskou, tj. projevil mu zvláštní náklonnost a sympatii. Podobné Ježíšovo chování zaznamenal pouze evangelista Jan, když mluví o učedníkovi, kterého Ježíš miloval.Ježíš k tomuto člověku znovu promlouvá. Neodvolává se již na známá přikázání, ale pronáší k němu nová slova: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Jediná věc, která schází tomuto člověku a která mu otevře cestu k věčnému životu, je následování Ježíše, tj. naprosté společenství s ním. Tento bohatý člověk se musí oprostit ode všeho, aby mohl Ježíše následovat. Ježíš již vysvětlil svým učedníkům a zástupům, že následovat jej znamená jít cestou, která vede k životu. Společenství s Ježíšem je třeba dát přednost před jakoukoli další skutečností, protože toto společenství s ním vede k životu s Bohem. Takovýmto způsobem Ježíš dává najevo, v jak úzkém vztahu se nachází vůči Bohu, jak úzké pouto ho pojí s Bohem.

Když se však člověk z našeho příběhu dověděl pravou odpověď na svou otázku, jeho chování se mění. Tuto reakci živě popisuje evangelista Marek: „On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen“. Ježíšova odpověď ho zasáhla jako zpráva o nějakém neštěstí. On, který přišel za Ježíšem s nadšením a touhou, odchází zklamán a zarmoucen. Důvod je jediný: „měl mnoho majetku“. Ze všech výzev k následování popsaných v evangelní tradici, je tato výzva tou, která je popsána nejživějším a nejosobnějším způsobem. Jedná se však rovněž o jedinou, která nemá počátek u Ježíše. Na druhé straně je rovněž jedinou, která není přijata. Událost se stává Ježíšovi příležitostí, aby promluvil ke svým učedníkům o bohatství.

V Markově evangeliu dále čteme: Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko přijdou do Božího království ti, kdo jsou zámožní!“ Učedníci se nad těmito slovy zhrozili. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké přijít do Božího království! Snadněji projde velbloud uchem jehly, než bohatý přijde do Božího království.“ Oni se zděsili ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být vůbec spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha, protože u Boha je možné všechno.“

Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme s tebou.“ Ježíš odpověděl: „Skutečně, říkám vám: není nikoho, kdo opustí dům, bratry nebo sestry, matku nebo otcem děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nedostal stokrát tolik už nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole – ovšem taky pronásledování – a v budoucím věku život věčný“ (Mk 10,23-30).

Ježíš zahajuje svůj proslov k učedníkům zvoláním: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Krátce předtím se vyděsil bohatý člověk Ježíšovými slovy, nyní jsou to učedníci, kdo jsou vylekáni. Ježíš hned znovu opakuje a zdůrazňuje své zvolání: „Děti, jak je těžké vejít od Božího království!“ Ježíš se láskyplně obrací na své učedníky a oslovuje je jako děti. Snaží se je tak ujistit, že je jim nablízku svou láskou. Takto jsou učedníci Ježíšem osloveni pouze zde v Markově evangeliu.

Nyní už Ježíš nemluví pouze o bohatých, ale všeobecně o všech. Své zvolání opakuje ještě potřetí a doplňuje ho metaforou: „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Velbloud je největším zvířetem v prostředí, kde Ježíš hlásal evangelium, a ucho jehly je jedním z nejmenších otvorů. Touto metaforou se tedy prohlašuje něco, co je ve skutečnosti nemožné. Učedníci na tato Ježíšova slova reagují ještě větším úlekem a jsou schopni pouze dotazu: „Kdo tedy může být spasen?“ Učedníci pociťují, že jejich vlastní spása je ohrožena. Jejich úlek dává najevo, že mají – stejně jako bohatý muž – zájem o věčný život.

Na otázku učedníků Ježíš reaguje svou jednoznačnou odpovědí: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ Ježíš orientuje pohled člověka směrem k Bohu. Člověk ve své bezmocnosti může pouze zoufat. Člověk ale na druhou stranu může a má vědět o Boží moci, která zprostředkovává spásu a záchranu. Člověk tedy může orientovat svou naději pouze k Bohu a jeho moci.

Co má skutečné trvání? Co má opravdový smysl? Pozemský život končí smrtí. Člověk, který s velkou horlivostí přichází za Ježíšem, je přesvědčen, že existuje věčný život. Jeho velkou starostí je: Co musím nyní činit, abych měl účast na tomto nepomíjejícím životě? On tedy nezastává názor: „Držme se toho, co nyní máme. Učiňme si tento život co možná nejkrásnější a nejpohodlnější. Zavřeme oči před smrtí a nemysleme na ni.“ Ne. Člověk, který přichází k Ježíšovi, se chce v tomto pozemském životě postarat rovněž o svůj budoucí život. S velkou důvěrou přichází k Ježíšovi a předkládá mu svůj dotaz. Ježíš jej ve své odpovědi odkazuje na Boží přikázání. Dává mu tedy najevo, že kdo nežije svůj život podle vlastních představ, nýbrž se snaží respektovat Boží přikázání, je na cestě k věčnému životu. Zachovávání Božích přikázání s sebou může přinášet újmy. Na druhou stranu však život podle Božích přikázání spojuje člověka s Bohem. Člověk může dosáhnout věčného života pouze ve spojení s Bohem, který je věčným Bohem a dárcem věčného života. Boží přikázání jsou tedy vodítkem k věčnému životu.

Člověk, který se Ježíše dotazuje, se nachází na správné cestě. Již od mládí, od doby, kdy nese odpovědnost za svůj život, zachovával Boží přikázání. Je zvláštní, že Ježíš ho nepropouští s potvrzením správnosti jeho jednání. Ježíš ho vybízí, aby se oprostil od veškerého majetku a následoval ho. Ukazuje mu tedy zcela nový obsah života a životní styl. Tento člověk má vše odložit a to sice s konečnou platností, tak, aby to nemohlo být vzato zpět. Majetek má být dán chudým. Pak má tento člověk Ježíše následovat. Výzva k následování Ježíše v sobě zahrnuje výzvu k tomu, aby naslouchal jeho slovům, aby byl očitým svědkem veškerého jeho jednání, a tak aby s ním ustavičně byl. Je to výzva ke sdílení života s Ježíšem. Stálé společenství s Ježíšem ho má dovést k Ježíšovu způsobu chápání života a světa. Toto společenství s Ježíšem ho má připravit pro věčný život, pro život ve společenství s Bohem.

Ježíš ve své odpovědi si nárokuje, že cesta, kterou sám jde, je rovněž tak přímá, spolehlivá a Boží vůlí stanovená jako samotná Boží přikázání. On si tedy nárokuje, že on sám s konečnou jistotou může dovést k věčnému životu. Konečná a nejlepší odpověď na výchozí otázku zní: následuj mne! Následování Ježíše je přímou cestou k věčnému životu.

Ode všech je vyžadováno, aby upřednostnili následování Ježíše před vším ostatním, dokonce před nároky vlastní osoby a před uznáním od lidí. Od člověka z našeho evangelního příběhu Ježíš vyžaduje, aby se neprodleně oprostil od veškerého svého majetku a po způsobu prvních povolaných učedníků jej následoval. V této výzvě k následování je vyjádřeno veliké upřednostnění, které nebylo poskytnuto uzdravenému v Gerase (Mk 5,18n).

Ježíšova výzva však není člověkem pochopena jako radostné poselství. Rád by se držel svého majetku a zároveň by rád Ježíše následoval. Skutečnost, že musí provést volbu, že nemůže zároveň vlastnit obojí, mu působí bolest a činí ho smutným. Radikální novost Ježíšovy výzvy k následování nespočívá v tom, že vyzývá k zřeknutí se věcí, nýbrž v tom, že umožňuje nové pouto, že dává nový životní obsah. Vazba na pozemská dobra každého druhu je dočasná, pomíjivá, nemá věčnou platnost. My jsme si je nepřinesli a rovněž si je nemůžeme vzít s sebou. Ježíš vyžaduje svobodné oproštění se. Nemyslí tím, že máme existovat s prázdnýma rukama, nýbrž že máme být volní a svobodní k tomu, abychom se na něj upoutali. Ježíš zdůrazňuje nárok: spojení se mnou je spojením s věčnou skutečností; život se mnou je začátkem věčného života. Ve svém smutku zakouší člověk z našeho příběhu pouze to, od čeho se má odpoutat, avšak není mu jasné, co mu místo toho bude umožněno.

Ve své odpovědi Petrovi dává Ježíš najevo, jaký život je umožněn tomu, kdo se s ním spojí. Kdo se oprostí výlučných vazeb na vlastní majetek a vlastní rodinu, tomu se vazbou na Ježíše otevírá mnohem širší horizont vztahů. Vstupuje do rodiny těch, kteří se spojili s Ježíšem, a nachází v ní svůj majetek a své příbuzné. Takto získává nový život, který je bohatým životem. Zároveň se nachází na jisté cestě k věčnému životu. Rovněž toto je mu uděleno ve společenství s Ježíšem a s jeho rodinou. Spojení s Ježíšem nezaniká smrtí. Jedná se o nepomíjející pouto, které umožňuje a zprostředkovává věčný život.

Ježíšova odpověď obsahuje celé radostné poselství. Ukazuje, jak je možný zcela nový život skrze jeho osobu, jak je možné žít život nezničitelné hodnoty. Ježíš však rovněž činí zřejmým, že tohoto života je možné se zmocnit jen skrze víru, v bezpodmínečném a důvěřivém poutu na jeho osobu.