Marek Dunda

Milí posluchači, evangelium následující neděle nás uvádí do příběhu, ve kterém zaujímá důležité místo nepochopení a touha po výhodném postavení. Úryvek evangelia je vzat od Marka z 10. kapitoly 35. – 45. verš. Vypráví o tom, že k Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan s prosbou. Chtěli, aby v jeho slávě zasedli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici. Toto jejich přání je do jisté míry ovocem nepochopení a také obratným využitím slibně se vyvíjející situace. Ježíšova odpověď však zní: „Nevíte, co chcete.“ Často ani my nevíme, co chceme, když se obracíme na našeho Pána s nějakou prosbou. Ve své omezenosti totiž děláme závěry z něčeho, co ještě k pořádným závěrům nedorostlo. „Nevíte, co chcete,“ tak by možná Pán Ježíš odpověděl na některé naše modlitby a naše snahy.

Evangelista také přidává vyprávění o tom, že ostatních deset se rozmrzelo na Jakuba a Jana. Vadilo jim, že si v rámci jejich skupiny chtěli u Mistra zamluvit výhodná místa. Stává se to pro Ježíše příležitostí, aby znovu poučil své následovníky o tom, jak to mezi nimi má vypadat. Vyslechněme si nyní celý nedělní úryvek:

K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzelo se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,35-45).

Tento poslední verš, kterým náš úryvek vrcholí, považují někteří za nejdůležitější verš z celého Markova evangelia. Podle jejich názoru se tam objevuje vůbec nejdůležitější myšlenka, nejvýraznější poselství, které chce Markovo evangelium přinést. Tento klíčový verš nám dává víc pochopit, o co Ježíšovi šlo a v čem může být vzorem svým učedníkům.

Vraťme se znovu k některým důležitým myšlenkám z tohoto úryvku evangelia. Úryvek navazuje přímo na třetí předpověď Ježíšova utrpení. Čekali bychom, že apoštolové budou Ježíšovou předpovědí hluboce zasaženi, že budou nad jeho poselstvím přemýšlet a nechají stranou alespoň na chvíli běžné světské zájmy. Jak už to ale v životě bývá, člověk, který si něco naplánoval, jde za svým, i když to není zrovna ve chvíli, která je pro to příhodně nakloněna. Zřejmě i Zebedeovi synové měli již delší dobu plán zajít v této záležitosti za Ježíšem, a tak k tomu využili první příležitost. Zároveň tím dali najevo, že jim v první řadě nejde o přijetí toho, co jim chtěl Ježíš sdělit, ale že lpí na svém plánu a své představě. Jejich úvodní formulace nám připomíná vychytralé větší dítě: „Viď, že mi splníš to, o co tě poprosím?“ Sami už nabízejí odpověď: „Samozřejmě, pro tebe všechno.“ Ježíš jim však nenaletěl tak, jak se to stává některým rodičům, kteří podlehnou vychytralému lichocení svého dítěte. Neřekl hned: „Ano,“ ale zeptal se: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Podobnou otázku položil Ježíš také Bartimaiovi, slepci z Jericha. Tato jeho otázka není nesena jeho neznalostí, co bude dál, ani touhou zvědavě se poučit. Vede ale k pomoci těmto dvěma učedníkům, aby nahlas řekli svou žádost. Tam, kde člověk sám nahlas řekne, co od Boha žádá, tam snadněji rozpozná, jak asi na tuto záležitost může pohlížet Bůh.

Žádost Zebedeových synů zároveň vyjadřuje bolestné nepochopení Mesiášovy cesty do Jeruzaléma. Z jejich žádosti se zdá, že zatímco Ježíš směřuje do Jeruzaléma, aby skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání završil své pozemské poslání, oni předpokládají, že se v Jeruzalémě ujme moci a obnoví slávu Davidova království. Zatímco Ježíšovi šlo o slávu jeho Otce, jim šlo o slávu pozemskou, na které chtěli mít spolupodíl. Chtějí zasednout jeden po Ježíšově pravici a druhý po jeho levici. Sedět po pravici je považováno za místo cti, podobně jako sedět po levici někoho významného. Ježíšova odpověď naznačuje, že Jakub a Jan ve své žádosti berou v úvahu pouze slávu spojenou s těmito místy vedle vítězného Mesiáše. Ježíš odpovídá tak, že ukazuje nezbytnost utrpení. Obrazné vyjádření pít kalich je už ve Starém zákoně použito jako symbolické vyjádření utrpení a smrti.

Kdo to byli Zebedeovi synové? Pán Ježíš je sám nazývá Boanerges, synové hromu. Tito dva bratři byli známí svou prudkostí, dokonce jednou chtěli na samařskou vesnici, kde Ježíš nebyl přijat, svolat oheň z nebe. Zároveň patřili mezi ty, které Ježíš brával s sebou spolu s Petrem jako jakési jádro učednického sboru. Vidíme je například při vzkříšeni mrtvé Jairovy dcery nebo při Ježíšově proměnění na hoře Tábor nebo v zahradě Getsemanské na Olivové hoře. Podle tradice byla matka Zebedeových synů snad příbuznou Panny Marie. Z toho by vyplývalo, že tito dva bratři by byli Ježíšovými příbuznými.

Tento příběh zaznamenává i evangelista Matouš a v jeho podání prosbu o první místa přednáší jejich matka. Rozdíl mezi Markovým a Matoušovým podáním stojí za povšimnutí. Přestože u Matouše žádost přednáší matka, dá se tušit, že se jedná ryze o záležitost Jakuba a Jana. Matouš, který sepisoval své evangelium později než Marek, chtěl zřejmě zmírnit nesprávnost jednání těchto dvou pozdějších osobností církve a přenést dopad nevyzrálého jednání spíše na jejich matku. Marek si s tím starosti nedělá. Předkládá skutečnost bez přibarvování, i když je drsná a svým způsobem pokořující. Nemá tendenci tak jako mnoho pozdějších spisovatelů přikrášlovat životy svých hrdinů už od začátku. Jeho podání plně ukazuje, že i apoštolové byli lidé z masa a kostí s mnoha svými chybami a že ke svatosti dorostli teprve po spoustě nepochopení a nesprávných kroků. Milost Boží, se kterou se snažili spolupracovat, v nich však postupně přinesla své ovoce.

Všimněme si toho, že jeden chtěl místo po pravici a druhý po levici. Když si představíme, že další čestnější místa vedle Ježíše už být nemohla, pak se nabízí otázka: Nešlo jim také o vyřazení případných konkurentů? Například Petra. Ježíšova odpověď poodhaluje mělkost jejich žádosti. Šlo jim totiž o výsadu a prvenství, ne o službu. Nedokázali si představit, že být po levici a po pravici vedle Ježíše ve chvíli vstupu do jeho oslavení by znamenalo být spolu s ním i ukřižován po levici a po pravici. Jakub a Jan mají odpovědět na Ježíšovu otázku, zda mohou pít jeho kalich a být ponořeni v jeho křest. Sebevědomě odpovídají: „Můžeme.“ Spoléhali však na své lidské síly. Ještě neměli tolik zkušeností, aby dokázali pochopit, že lidská pýcha neunese těžké zkoušky. Nechápali, že touha po moci a po prvenství je vlastně překážkou na cestě za Ježíšem.

Evangelista Marek nám tímto naznačuje, že i když si člověk dělá velké plány, stále ještě není tím, kdo má rozhodující slovo a vliv. Ve skutečnosti má všechno v rukou Bůh. Ani když někdo hodně pro Krista obětuje nebo vytrpí, ještě ho to neopravňuje, aby si dělal nároky na určité výsady.

Ke hněvu ostatních deseti stačí jen dodat, že je to samozřejmý důsledek předchozího vystoupení Jakuba a Jana. Vždyť debata o tom, kdo z nich je největší, byla pro ně přitažlivým tématem. A nyní dva z nich bez společného souhlasu ostatních jdou přímo k Ježíši a chtějí si nechat potvrdit svůj názor na domnělé prvenství, které zřejmě ostatní nesdíleli. Tito dva učedníci svým tahem chtěli předběhnout ostatní při rozdělování předních míst. Do této situace, kdy to mezi dvanácti zřejmě vřelo, vstupuje sám Ježíš a znovu vysvětluje, jak to má mezi jeho učedníky vypadat. Pozorný čtenář si všimne, že Ježíš ve verši 43 a 44 použil celkem třikrát slovní spojení mezi vámi. Neříká: „Vy se takto snažte,“ nebo: „mezi vámi ať tomu tak není.“ Konstatuje jednoznačně a nesmlouvavě: „Mezi vámi tomu tak nebude.“ Tento jeho jednoznačný výrok je hodnocením předchozí situace, která se odehrává mezi těmi, kdo se pokládají za panovníky, vladaře a velmože. Ve výčtu vládců užil Ježíš spojení: „Ti, kdo se pokládají za panovníky.“ Naznačuje tím, že když je někdo v tomto světě vládcem a pokládá se za panovníka, mohl by opomenout, že je třeba se ptát: „Za koho mě pokládá Bůh? Také za panovníka?“ Před Bohem jsme si všichni rovni, a proto i ten, kdo vládne, má vidět sám sebe ne skrze moc a postavení ve společnosti, které zaujímá, ale jako syna Božího. V Ježíšově podání pro jeho následovníky platí: Vládnout znamená sloužit. A čím vyšší postavení chce člověk získat, tím víc pokory a ochoty sloužit musí mít.

Za vzor nedává Pán Ježíš nikoho menšího než sám sebe. Ve verši 45 nám umožňuje nahlédnout do úmyslu, se kterým přišel na tento svět: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Úmysl totiž může hodně napovědět. Ježíš přišel z nezištným úmyslem jako ten, kdo si nechce nechat sloužit, ale kdo přichází, aby sloužil. Dal to najevo celým svým pozemským životem. Přichází v chudobě, pomáhá strádajícím, uzdravuje nemocné, zastává se těch, kteří jsou v očích druhých malí, umývá apoštolům nohy při poslední večeři a dává svůj život jako výkupné za všechny. I skrze úvahu nad tímto úryvkem evangelia nás Ježíš chce znovu povzbudit, abychom měli totéž smýšlení jako on. Přestože ve světě se mnozí ucházejí o moc a výhodné postavení, ve kterém chtějí nechat pocítit svou důležitost svým podřízeným, mezi námi tomu tak nebude. To řekl Ježíš. Víme však, že mezi námi tomu tak je. Začíná to nadřazeností a neochotou sloužit v rodinách, proniká to do celé společnosti a ani svatá církev není uchráněna stejného pokušení, kterému byli vystaveni učedníci. Touha po moci a záměr dát pocítit druhým, že mám nad ním převahu, byla, je a asi i bude něčím, co kazí Boží království zde na zemi. Ježíš však i nám říká: „Mezi vámi však tomu tak nebude.“ Kéž by se to znovu naplnilo i v naší době.