Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mk 12,38-44

Petr Mareček

 

Pro 32. neděli liturgického mezidobí cyklu B je stanovena perikopa Markova evangelia, která obsahuje Ježíšovo varování před učiteli Zákona a vyprávění o daru vdovy do chrámové pokladnice (Mk 12,38-44):

38Když Ježíš učil, řekl: „Varujte se učitelů Zákona!“ Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, 39první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; 40vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“

41Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. 42Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. 43Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. 44Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.

Tato perikopa se nachází v kontextu Ježíšova působení v Jeruzalémě (Mk 11,1-13,37), které předchází pašijové události (Mk 14,1-15,47). Ježíšova činnost v Jeruzalémě se soustředila téměř výlučně na chrám. Tato skutečnost není zřejmá pouze z textu evangelia, nýbrž ji potvrzuje sám Ježíš svými slovy při svém zatčení: „Býval jsem den co den u vás v chrámě za učil“ (Mk 14,49). Ježíšova činnost v Jeruzalémě začala událostí vyčištění chrámu, kde zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům (Mk 11,15-19), a dospěla svého vrcholu v dotazu na synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Během svého pobytu v Jeruzalémě Ježíš projednal důležité otázky se svými odpůrci. Jednalo se o několik sporů ohledně zásadních otázek: spor o Ježíšovu pravomoc (Mk 11,27-33), spor o daň císaři (Mk 12,13-17), spor o vzkříšení (Mk 12,18-27), spor o největší přikázání (Mk 12,28-34) a o synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Po těchto sporech Ježíš vyslovuje varování před učiteli Zákona (Mk 12,38-40) a chválí jednání vdovy (Mk 12,41-44). Tyto dvě poslední události ukončují veškeré Ježíšovo vyučování v chrámě a Ježíš chrám definitivně opouští.

Když se Ježíš poprvé objevil na začátku svého misijního působení, jeho posluchači byli hluboce zasaženi. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona (Mk 1,22). Učitelé Zákona jsou znalci Zákona, jsou duchovními vůdci lidu, kterému ukazují, co je třeba dělat podle Boží vůle. Učitelé Zákona jsou rovněž nejurputnějšími Ježíšovými protivníky. Již krátce po tom, co Ježíš zahájil své veřejné působení, o něm prohlásili, že je posedlý Belzebubem (Mk 3,22). V evangelním vyprávění vychází neustále najevo protiklad mezi Ježíšem a jimi. Ježíš nakonec zpochybnil jejich vyučování, že Mesiáš je Davidovým potomkem (Mk 12,35-37).

Ježíš nyní kritizuje chování těchto učitelů Zákona a rázným způsobem před nimi varuje lid. Nechce je stavět do špatného světla, ale chce zabránit tomu, aby lid obdivoval jejich chování a napodoboval ho. Učitelé Zákona stále staví do středu pozornosti svou vlastní osobu. Procházejí se v dlouhých řízách, chtějí se stavět na odiv a dávat najevo svou důstojnost. Chtějí, aby se s nimi jednalo všude s patřičnou ctí. Tuto důstojnost chtějí zakoušet na tržišti, v synagoze, při stolování. Velice touží po tom, aby jim byla projevována úcta jak na veřejnosti a v náboženském prostředí, tak rovněž v soukromí. Chtějí stále všude mít první místo. To, co vytýká Ježíš učitelům Zákona, to také vytýkal svým učedníkům. Učedníci se totiž mezi sebou dohadovali, kdo je z nich největší (Mk 9,34). Ježíš jim skrze své vyučování sdělil, že služba je jedinou cestou k pravé velikosti (Mk 9,35-37). Vyučování a chování učitelů Zákona se jeví jako vnitřně spojené. Oni vidí v Mesiáši pouze Davidova syna (Mk 12,35) a očekávají od něho slavné pozemské království. Z tohoto důvodu pro ně zastává projevování pozemské cti zásadní důležitost. Rovněž Ježíšovi učedníci skládají naději v pozemskou slávu a v čestná místa (srov. Mk 8,32; 10,37). Pro učedníky je velmi namáhavé přijmout Ježíšovo vyučování o cestě, kterou ho vede Bůh, a jeho nauku o zásadním významu služby.

Zvláště silná je Ježíšova výtka adresovaná učitelům Zákona, že vyjídají vdovám domy a zbavují je tak majetku pod záminkou dlouhých modliteb. Takovýmto svým jednáním se dopouštění provinění přímo proti základním přikázáním. Vdovy společně se sirotky jsou pokládány za sociálně slabé osoby a nachází se tak pod mimořádnou Boží ochranou (Ex 22,21-23). Kdo je využívá, převrací tak zvláštním způsobem přikázání lásky k bližnímu. Podobná zvrhlost nastává, když se nějaká osoba modlí na odiv lidem. Nejvnitřnější význam modlitby spočívá v tom, že se člověk obrací k Bohu celým svým srdcem a veškerými svými silami. Ježíšova slova není možné chápat za neplodnou polemiku vůči jeho protivníkům. To, co jim vytýká, pokládá za nezbytné, aby ukázal rovněž lidu, jaké je špatné chování. Toto jeho vyučování má potvrdit, co již sdělil svým učedníkům a má je přivést ke zpytování svědomí.

Nakonec se Ježíš nachází blízko chrámové pokladnice a pozoruje lidi, jak tam vhazují své dary. Nyní již nemluví zcela otevřeně ke všem, ale obrací se na své učedníky a hodnotí jednání těch, kteří přináší své dary. V této souvislosti zmiňuje, že chudá vdova, která vhodila zcela malý obnos peněz, darovala více než všichni ostatní. Toto své hodnocení vdovy doplňuje Ježíš vysvětlením: „Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí“ (Mk 12,44). Ježíš nehodnotí podle měřítka kvantity, ale kvality. Chudá vdova dala více než všichni ostatní, protože dala vše, co měla. Tato chudá vdova dala celé své živobytí. Její jednání je naprosto svobodné a vyznačuje se neokázalostí. Ježíš s touto ženou sice nepromlouvá, ale všímá si toho, co dělá. Její jednání mu slouží za příklad pro vyučování.

Podle Ježíšova soudu tato žena jednala správně. Ježíš ji představuje jako model rovněž pro své učedníky, kteří společně s lidem byli varováni před jednáním učitelů Zákona. Proč je jednání vdovy příkladným? Není snad nesmyslné její počínání v tom, že dala své poslední materiální prostředky, které nezbytně potřebuje k udržení vlastní existence? Na druhou stranu, když chtěla tyto dvě své poslední mince darovat, nebylo by bývalo lepší je poskytnout nějakému chudému člověku než je vhodit do pokladnice, jejíž výtěžek byl určen k bohoslužbám v chrámu? V blízkém kontextu evangelního vyprávění přece zazněla slova učitele Zákona: „milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary“ (Mk 12,33). A tato slova Ježíš sám rovněž schválil. Na druhou stranu je možné se dotazovat také: Je obětní dar této vdovy skutečně tak velký? Kdyby dal bohatý člověk všechen svůj majetek, bylo by pro něj nemožné tento darovaný majetek znovu nabýt. Dvě drobné mince, které vhodila chudá vdova, je méně než šedesátina denáru. Jedná se skutečně o nepatrný finanční obnos, který se obvykle dával jako almužna žebrákovi. Pro tuto vdovu by přece nemuselo tak být obtížné znovu takovýto obnos získat skrze žebrání.

Je třeba dodat, že tyto úvahy ale Ježíš nechává stranou. Pro něj je rozhodující, že tato žena vhodila do chrámové pokladnice všechno, co měla, celé své živobytí. Na tuto skutečnost upozorňuje své učedníky. Tato žena je vdovou a tedy patří ve společnosti mezi sociálně slabé a bezvýznamné. Jedná se o velmi chudou ženu. Ježíš ale shledává její vnitřní velikost a staví ji před oči svých učedníků. Tato žena je svobodná vůči všem materiálním potřebám a je velkodušná ve své oddanosti Bohu. Nestará se s úzkostlivostí o to, co bude jíst, co bude pít, co si obleče na sebe (srov. Mt 6,25-34). Jinak by si musela ponechat své nepatrné zásoby. Tato vdova dává vše Bohu tím způsobem, jakého je schopna, jaký je pro ni přijatelný. Tímto způsobem vyjadřuje svou naprostou oddanost vůči Bohu. Tato žena se vyznačuje zvláštní svobodou a důstojností. Její srdce se neznepokojuje o denní chléb a nesoustředí se na vlastní osobu. Její jednání je naprosto odlišné od jednání učitelů Zákona. Naopak, stojí zcela v protikladu k jejich jednání. Srdce vdovy náleží Bohu, jak je zřejmé z jejího daru vhozeného do chrámové pokladnice. Když Ježíš představuje počínání této ženy jako příkladové a modelové jednání, tak rovněž schvaluje, že materiální prostředky nemají být použity pouze pro chudé. Později tuto skutečnost zdůrazní výslovně, když bude ospravedlňovat jednání jiné ženy, která ho pomazala velmi drahým olejem (Mk 14,3-9).

V naší perikopě Ježíš především staví svým učedníkům před oči dvě alternativy: V prvé řadě upozorňuje na chování učitelů Zákona, kterému se oni podobají ve svém úsilí o velikost. Druhou alternativou je chování chudé vdovy, které se podobají tím, že se všeho oprostili tím, že následují Ježíše (Mk 10,28). Učedníci se vydali na cestu ke svobodě, avšak ještě nejsou u svého cíle. Musí se ještě osvobodit od očekávání a nadějí, které vkládají v Ježíše na základě svého pojetí Mesiáše. Ježíšovi učedníci se stanou svobodnými, když se zcela spolehnou na něj a Boha, přijmou Ježíše jako Ukřižovaného a Vzkříšeného a budou žít život služby podle jeho příkladu.