Kalendář akcí

<< Červenec 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mk 1,40-45

Marek Dunda

 

Úryvek evangelia, nad kterým se budeme zamýšlet a který uslyšíme tuto neděli při bohoslužbách, najdeme v závěru první kapitoly Markova evangelia. Vypráví o jednom zvláštním uzdravení. K Pánu Ježíši přišel malomocný s velkou prosbou. Předložil mu ji na kolenou. Chtěl pomoci, hledal u Ježíše očištění od svého malomocenství. Řekl doslova: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Evangelista podotýká: „Ježíš s ním měl soucit.“ Následovalo zdravení. Ježíš vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čistý.“ A malomocný byl hned očištěn. Dočkal se toho, po čem toužil, o čem možná dlouho snil. Ježíš ho hned posílá pryč a přísně mu nařizuje, aby nikomu neříkal o tom, co se stalo. Posílá ho však, aby se ukázal knězi a přinesl podle Mojžíšova zákona oběť za své očištění. To se má stát svědectvím pro ostatní. Uzdravený malomocný poslechl jen částečně: odešel, ale nedokázal o tom, co se stalo, mlčet. Evangelista dokonce píše: „Začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat.“ Výsledkem toho bylo, že Ježíš už nemohl veřejně vstoupit do města a zůstával na opuštěných místech. Ani to se však nestalo důvodem k tomu, aby na něj lidé zapomněli, byl vyhledáván, dokonce je zde zmínka, že lidé k němu chodili odevšad.

Pozastavme se nyní trochu podrobněji nad jednotlivými verši tohoto úryvku. Ježíš zřejmě uzdravil mnoho nemocných, různě postižených. Možná že na některé se později jakoby pozapomnělo, ale uzdravení tohoto malomocného zůstalo výrazně v paměti. Proč? Odpověď dává sám evangelista. Sám uzdravený malomocný horlivě svědčil o svém uzdravení, vypravoval, o tom, co se mu stalo, takže se jeho zkušenost stala veřejně známou a předávala se mezi lidmi. Další důvod, proč zrovna toto uzdravení Marek zmiňuje, je možno tušit z dopadu toho, co následovalo po tomto uzdravení. Kvůli tomu, že uzdravený malomocný nemlčel, už Ježíš nemohl veřejně vstoupit do města a musel zůstávat venku na pustých místech. Pokud skutečně toto uzdravení malomocného a jeho sdílnost způsobily Ježíšovi takové problémy, tak není divu, že si Marek mezi mnoha jinými uzdraveními, které jsou v jeho evangeliu zmíněny jen obecně, vybírá podrobnější popis právě tohoto příběhu. Zdá se nám jaksi nelogické, proč Ježíš po svědectví uzdraveného malomocného nemohl veřejně vstoupit do města. Ale poté, co se podrobněji zamyslíme nad jednotlivými okolnostmi celé události, více se nám otevře cesta k pochopení situace, do níž se Ježíš dostal. Celý příběh se začíná rozvíjet ve 40. verši: K Ježíšovi přišel jeden malomocný. Malomocenství patřilo mezi nejobávanější nemoci, bylo metlou Orientu. Nemoc počínala oteklinami a končila úplným odpadnutím údů. Malomocní a lidé s nakažlivými kožními nemocemi neměli ve starém Izraeli záviděníhodný život. Malomocný byl odsouzen nejen k tomu, aby nesl své trápení, ale tato nemoc jej vyřazovala i z lidské společnosti. Nesměl se stýkat se zdravými, nesměl vstupovat na místa, kde žili lidé, musel všechny varovat, že je malomocný. Tato nemoc byla také chápána jako trest za velké hříchy. Situace malomocného byla o to těžší, že neměl žádnou naději na vyřešení své neutěšeného stavu. Kdyby porušil zákaz přibližovat se ke zdravým, hrozilo mu potrestání. A nyní čteme v evangeliu, že k Ježíšovi přišel jeden malomocný. Bylo to riziko pro něj samého i pro Ježíše. Jak velká musela být důvěra malomocného v Ježíše, jak velké naděje do něj vkládal, když se odvážil překročit přísné předpisy a přijít až k Ježíšovi. Je zde zmínka, že Ježíše na kolenou prosil. To, že byl na kolenou, naznačuje výraz pokory a zároveň obrovské ochoty udělat ze své strany vše, co je možné, vyjít co nejvíc vstříc tomu, aby mu mohlo být pomoženo. Prosba na kolenou může být do jisté míry vnímána jako vyznání víry v Ježíše jako Pána, jako toho, kdo je mocnější než nemoc, jako toho, kdo může nemoci zbavit. Ve spojení s prosbou „Chceš-li, může mě očistit“ se postoj klečícího stává vyznáním malomocného, že Ježíš má moc, kterou má Bůh. Slova chceš-li, můžeš mě očistit naznačují velkou důvěru, kterou malomocný v Ježíše vkládá. Nechává to na něm, ale vyjadřuje svou víru, že Ježíš je schopen ho očistit. Můžeme si uvědomit, že v tomto směru se malomocný stává jakýmsi protikladem těch, které Marek v závěru svého evangelia kritizuje pro jejich nevěru. Malomocný do Ježíše vkládá svou důvěru absolutně. 41. verš začíná slovy: Ježíš s ním měl soucit. Soucit, to je to, k čemu má dorůstat i každý z nás. Vůči každému člověku máme nějaký postoj – někdy je to lhostejnost, jindy škodolibost. Máme dorůst do postoje lásky, která se může projevit právě skrze soucit. Soucit vychází z toho, že se vcítíme do druhého, díváme se na svět přes jeho těžkosti. Ten, kdo má soucit, najde vždy cestu, jak účinně pomoci bližnímu. Opakem soucitu je právě škodolibost. To je postoj, v němž má člověk radost z toho, že něco je pro druhého těžké. Škodolibost je přímo ďábelský postoj. Už v ráji ďábel v podobě hada škodolibě obelhal Evu i Adama, aby je připravil o největší dobro – o nenarušené společenství s Bohem. Rozpoznat v sobě škodolibost může být v dnešní době tvrdosti a bezohlednosti klíčem k nalezení cesty k věrnějšímu následování Ježíše Krista. To, že Ježíš měl s malomocným soucit, projevil vztažením ruky, dotykem malomocného a slovy „chci, buď čistý“. Když tento zázrak komentuje sv. Jan Zlatoústý, připomíná, že Ježíš malomocnému neříká pouze „buď čistý“, ale „chci, buď čistý“. On skutečně chce to, co je dobré pro člověka. Podle tehdejších platných předpisů byl ten, kdo se dotkl malomocného, sám také nečistý. Ježíš tím dotykem nedává najevo nejen to, že se neštítí trpícího, ale i to, že se nebojí nemoci a že není vázán poslouchat běžně platná nařízení. On jako Boží Syn má výjimečné postavení, a to nejen v této situaci. Tak to zřejmě mohl vnímat Ježíš, tak to vnímáme my, kteří jsme v něho uvěřili, ale pro ty, kteří byli zahleděni jen do plnění příkazů a zákazů, to vše bylo jasné: Ten, kdo se dotkl malomocného, je sám nečistý. Nesmí se stýkat s těmi, kdo jsou čistí. Zde je jedno z možných vysvětlení, proč se vše vyvíjelo tak, jak se to vyvíjelo dále. S ohledem na to, kdo ještě v Ježíše pevně neuvěřili, možná Ježíš zakázal uzdravenému malomocnému o všem mluvit. Možná nechtěl, aby ti, kdo nechápou tuto skutečnost jako znamení, zůstali u zjištění, že Ježíš se dotykem malomocného poskvrnil a je tudíž nečistý. To, že pak uzdravený malomocný horlivě rozhlašoval, co se stalo, mělo zřejmě za následek právě onu věc, které se chtěl Ježíš možná vyhnout. Nemohl pak totiž veřejně vejít do města. Proč asi? Nabízejí se různá vysvětlení, můžeme připustit, že by byl označen jako nečistý, a to se všemi následky z toho vyplývajícími. Vraťme se však k verši 42. Začíná slovy: A hned od něho malomocenství odešlo.“ Marek zde používá své oblíbené slůvko „hned“. V této souvislosti toto slůvko „hned“ jakoby potvrzuje moc Ježíšova slova, které se hned naplnilo. Připomíná nám to vyprávění z 1. knihy Mojžíšovy o stvoření světa: „A řekl Bůh… a stalo se tak.“ I v dalším verši Marek používá toto slovo „hned“: Ježíš ho hned poslal pryč.“ Kvůli uzdravení, které se stalo, je namístě očekávat úplnou poslušnost od uzdraveného. Je zde zmínka, že Ježíš mu přísně nařídil, aby o tom nikomu neříkal. Radost z uzdravení, bolestná zkušenost malomocenství, kterého byl zbaven, však u malomocného převážily a Ježíšův přísný příkaz zůstal jen nenaplněným pokynem. Někteří se domnívají, že tento verš „ne, abys o tom někomu říkal“ patří k jiným podobným, které se v Markově evangeliu vztahují k tzv. Ježíšovu mesiášskému tajemství. Tento druh zákazu má zabránit, aby Ježíš nebyl definován na základě zázraků, které konal, neboť v zázracích se ještě nezjevuje tajemství Ježíšovy osoby.

Ježíš posílá malomocného ke knězi, aby se mu ukázal a přinesl oběť za své očištění. Zde vidíme Ježíšův pokorný přístup. On je ten, kdo může očistit, ale podřizuje se tomu, že za čistého jej může prohlásit právě kněz. Tím naznačuje, že všechna autorita ve společnosti pochází od Boha a že nepřišel zrušit „řádnou cestu“, ale potvrzuje ji i přes své mimořádné činy. Když se pokusíme vcítit do malomocného, který byl náhle uzdraven, nebudeme mu mít asi za zlé, že neposlechl Ježíšův příkaz o mlčenlivosti. Možná že právě díky tomuto neuposlechnutí Ježíšova nařízení můžeme znát historii tohoto mimořádného uzdravení. Dá se tušit, že kdyby malomocný býval poslechl a mlčel, mohlo by se snadno stát, že by jeho uzdravení upadlo do zapomenutí. To, že Ježíš zůstával na opuštěných místech, ve skutečnosti ale nemuselo být na závadu, protože ti, kdo se k němu chtěli dostat, si cestu našli a čím více pro to museli obětovat, tím více mohli poznat hodnotu setkání s Ježíšem.

V tomto příběhu schází evangelistovo pokárání malomocného za rozšiřování zakázané zvěsti. Dá se z toho odvodit, že tato Markova zpráva je silně ovlivněna ohledem na povelikonoční čtenáře. To znamená, že v povelikonoční době je tento Ježíšův skutek chápán tak, že Ježíš daruje člověku zasvěcenému smrti zdraví a život. On je totiž světlem, které nemůže zůstat pod nádobou.

Z tohoto evangelijního úryvku vyplývá povzbuzení: u Ježíše člověk, podobně jako onen malomocný, může nalézt pomoc i v tom, co se už jeví jako beznadějné. Jen je třeba přijít a udělat, co je v našich silách. A Ježíš chce pomoci.