Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mk 2,23-3,6

Dominik Opatrný

 

Evangelium deváté neděle v mezidobí přináší další z řady Ježíšových sporů. O sedmé neděli v mezidobí jsme vyslechli spor o Ježíšovu pravomoc odpouštět lidem hříchy, o osmé neděli sporu o půst. Tuto neděli zachycuje čtení již třetí spor v řadě: a to o Ježíšovu pravomoc nad sobotou.
Vyprávění začíná krátkou událostí – učedníci mají v sobotu hlad, a proto trhají klasy obilí, mnou je a jedí zrní. Farizeové to považují za porušení Zákona, a tak následuje spor mezi farizeji a Ježíšem. Ten se ale nespokojí jen se slovní výměnou – situaci ještě vyhrotí uzdravením člověka s ochrnutou rukou:
Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: „Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?“ A řekl jim: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!“
Ježíš opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnutou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnutou rukou řekl: „Vstaň, pojď doprostřed.“ Pak se farizeů zeptal: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: „Vztáhni ruku!“ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.
Celý spor tentokrát nezačíná Ježíšovým jednáním, ale jednáním jeho učedníků. Pro Ježíšovy současníky nebylo totiž důležité jen to, jak se chová sám mistr, ale také jak se chovají jeho učedníci, k čemu je vede. Je to stejné, jako když chování křesťanů vyvolává u lidí kladné nebo záporné postoje ke křesťanství.
Určit jádro sporu je obtížnější, než by se mohlo zdát. Nás by na této záležitosti nejspíše pohoršilo to, že učedníci kradli cizí úrodu. Možná bychom s naší národní povahou pro ně měli pochopení, že si jen půjčovali z toho, co je všech. O to tu ale vůbec nešlo. Mojžíšův zákon byl totiž velice sociální a myslel ve svých příkazech na toho, kdo má hlad: „Když přijdeš k obilí svého bližního, natrháš si klasy rukou, nebudeš však obilí svého bližního žnout srpem“ (Dt 23,26). Skutečné pohoršení ale spočívalo v tom, že to dělali v sobotu, protože Mojžíšův zákon zakazoval v sobotu sklízet obilí.
Můžeme mít sklony dívat se na přísný sobotní zákaz práce jako na něco exotického, nebo dokonce fundamentalistického. Svěcení soboty se ale hodně rozvinulo v době babylonského zajetí, kdy připomínalo jednak Hospodinovu vládu nad celým světem, který stvořil, přičemž stvoření zakončil sedmý den odpočinkem, dále vysvobození z Egypta a konečně smlouvu mezi Hospodinem a vyvoleným národem, která stále platí.
Farizeové se tedy obracejí na Ježíše, aby jim chování svých učedníků vysvětlil. On odpovídá poukazem na příběh z První knihy Samuelovy:
„I přišel David do Nóbu ke knězi Achímelekovi. Achímelek vyděšen vyšel Davidovi vstříc a otázal se ho: ‚Proč jsi sám a nikdo není s tebou?‘ David knězi Achímelekovi odvětil: ‚Mám pověření od krále. Poručil mi: Nikdo ať nezví nic o tom, k čemu tě posílám a čím jsem tě pověřil. Družině jsem uložil, aby čekala na určeném místě. Nyní však mi dej, co máš po ruce, pět chlebů, či co se najde.‘ Kněz Davidovi odpověděl takto: ‚Nemám po ruce obyčejný chléb, je tu jenom svatý chléb. Jen jestli se družina vyvarovala styku se ženami.‘ David odpověděl knězi ujištěním: ‚Jistě. Žen jsme se nedotkli už předtím. Když jsem odcházel, byla těla členů družiny svatá. Cesta ovšem svatá nebyla, ale dnes bude tímto způsobem posvěcena.‘ Kněz mu tedy dal svatý chléb, protože tam jiný nebyl, totiž jenom chléb předkladný, který byl od Hospodinovy tváře odložen, aby tam byl položen čerstvý chléb v den, kdy se starý odebíral“ (1 Sam 21,2-7).
Vidíme, že příběh z První knihy Samuelovy byl Markem volně přepracován. Původně se jednalo o kněze Achímeleka, a ne velekněze Abiatara. David také nepřišel s družinou, ale sám a nikde se nemluví o tom, že by měl hlad a chleby jedl. Podle některých vykladačů si tak jen vyžádal znamení. Někoho by mohlo pohoršit, jak je v tomto příběhu spojována nečistota s kontaktem se ženami. Autor o nich ale nechtěl říct nic hanlivého. Jedná se o to, že muži jdoucí do války se museli určitou dobu před bojem zříci styku se ženami. Ve válce šlo samozřejmě o život, navíc byla chápána jako souboj nejen národů, ale i jejich božstev. V tomto smyslu bylo pochopitelné, aby se muži před ní postili, a to ne sice od jídla, ale od radovánek a styku se ženami.
Jak už bylo řečeno, v Markově evangeliu je příběh upraven, aby odpovídal sporu Ježíše s farizeji. Jestliže David mohl v případě nouze požádat o posvátné chleby, pak Ježíš, zaslíbený Davidův potomek a mesiáš, může dovolit svým učedníkům, aby si v sobotu obstarali pokrm, když mají hlad.
Na konci jsou ještě připojeny dva Ježíšovy výroky, že sobota je pro člověka a ne naopak a že Syn člověka je pánem nad sobotou.
Bylo by chybou myslet si, že zde Ježíš zpochybňuje nebo ruší přikázání zachovávat sobotu. Sám ji zachovával, chodil v tento den do synagógy a stejně se chovali i lidé okolo něj, jak můžeme usuzovat například z toho, že k němu přinášeli nemocné až po západu slunce, tedy když začal další den.
Přikázání o sobotě bylo v této době něčím naprosto samozřejmým, o čem nebylo sporu. V sobotu se nepracovalo. Názory už se ale lišily v tom, co se za práci považuje a co ne. Už z doby kolem roku 180 máme výrok jistého rabína, že „sobota je dána tobě, ne ty sobotě“. To se naprosto shoduje s pojetím Ježíšovým. Proto Ježíšova slova nemůžeme vztahovat proti židovskému zachovávání soboty. Jeho poselství je nyní pro nás: U všech přikázání, která dodržujeme, což je samo o sobě věc dobrá, si musíme neustále připomínat jejich původní smysl. A smysl sobotního odpočinku je ochrana člověka a jeho osvobození z otroctví, proto se člověk nesmí stát otrokem tohoto příkazu.
Po této události následuje scéna v synagóze. Jediný, kdo při ní promluví, je Ježíš. Jeho odpůrci jsou již rozhněvaní, sledují ho, za co by ho mohli obžalovat. A nyní se nachází záminka. V synagóze byl i jeden člověk s ochrnutou rukou. Jak doufali Ježíšovi odpůrci, buď ho uzdraví a budou ho moci obžalovat z porušení soboty, nebo neuzdraví, a potom projeví svou slabost vůči nim. Ježíš je ale zatáhl do hry. Zavolal ochrnutého k sobě, neboť ani ten zde nepromluvil, aby prosil o uzdravení, a zeptal se ostatních, zda je správné v sobotu dělat dobro či zlo, zachránit život nebo zabít. Tato otázka má jasnou odpověď: je třeba dělat dobro. Zachránit život tradice povolovala, v První knize Makabejské máme doklad i o sebeobraně v sobotu. A je-li možné zachránit v sobotu život celého člověka, potom je možné i udělat menší skutek, jakým je uzdravení ruky. To Ježíšovi odpůrci vědí, ale odmítají uznat. Ježíšův hněv ukazuje Boží nelibost nad lidskou nepřející zlobou. Jejich zatvrzelé srdce odmítá přijmout Boží slovo.
Po této slovní výměně následuje zázrak: bez jakéhokoliv znamení nebo vyjádření vůle uzdravit, Ježíš pouze přikazuje ochrnutému, aby narovnal ruku.
Ježíšovi odpůrci hned vycházejí ven, aby se proti němu uradili. Jejich počet se rozrůstá. Už to nejsou jen farizeové, ale i herodovci. O této skupině toho moc nevíme, snad to byli přívrženci Heroda Antipy, který nechal popravit Jana Křtitele, podle Lk 13,31 chtěl zabít i Ježíše a později ho vyslýchal před odsouzením.
Celá událost uzdravení vyznívá dosti ironicky. Ježíšovi odpůrci mu vyčítají, že udělal v sobotu dobrý skutek. Sami se však v tento den proti němu uradí, že ho zabijí, čímž sami znesvěcují sobotu.
Ježíš v těchto dvou příbězích nezpochybňuje platnost Zákona, pouze se pře o jeho správný výklad a odmítá jeho používání proti lidem, ať už proti hladovým učedníkům, proti zájmu ochrnutého člověka nebo proti sobě.
Platnost dne odpočinku je tu potvrzena – Ježíš ho neporušil. Zachoval den připomínající Hospodinovy mocné činy stvoření světa, vysvobození z egyptského otroctví a darování smlouvy. Pro nás křesťany je neděle připomínkou nového stvoření, které začalo vzkříšením Ježíše Krista, dále našeho vysvobození z hříchu a přijetí za Boží děti. To nám dává svobodu neotročit práci a majetku.
Stejně to ale platí i s ostatními přikázáními. Ježíš je nepřišel zrušit, ale naplnit. Můžeme se sami sebe ptát, zda si neupravujeme Boží přikázání podle toho, abychom se cítili svatější nebo abychom mohli na někoho pohlížet jako na hříšníka. Pramenem všech přikázání je láska k Bohu a láska k člověku, a tato láska by měla prodchnout naše činy, kterými se snažíme přikázání dodržovat.