Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mk 3,20-35

Dominik Opatrný

 
Evangelium příští neděle se dotýká dvou velmi obtížných témat: neodpustitelného hříchu proti Duchu svatému a konfliktu Ježíše se svými příbuznými, a to dokonce včetně matky. Můžeme být tedy v pokušení myslet si, že tento text byl z ohleduplnosti ke kazatelům určen úmyslně pro desátou neděli v mezidobí, která poměrně často odpadá kvůli Velikonocům.
K tomuto textu bychom měli přistupovat s pokorou, pozorně mu naslouchat, nedělat ukvapené závěry, ale přitom ho brát vážně:
Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst.
Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: „Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“
Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen pravím vám, Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ To řekl, protože tvrdili: „Je posedlý nečistým duchem.“
Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: „Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“
Celé toto vyprávění začíná Ježíšovým činem: vstoupil do domu, ve kterém se bude odehrávat jeho spor s učiteli zákona. Pak se teprve dozvídáme okolnosti. Mezi lidem se říká, že se Ježíš pomátl. Máme před očima nelogické chování davu, který má Ježíše na jedné straně za pomateného, na druhé straně za ním ale chodí, poslouchá ho a teď naplnil dům, ve kterém se Ježíš zastavil, že se ani nemůže najíst.
Řeči o Ježíšově pomatenosti se dostali až k jeho příbuzným do Nazareta. Ti se vydali za ním, aby se ho zmocnili a asi zavřeli doma, než se zjistí, co je pravda na zvěstech o bláznovství.
Jako třetí skupina vystupují na scénu učitelé Zákona, kteří stojí v popředí prostřední části vyprávění. Na rozdíl od davu ale nesouhlasí s podezřením, že je Ježíš duševně nemocný. Mají své vlastní vysvětlení: je posedlý zlým duchem a dokonce s pomocí vládce zlých duchů vyhání duchy z ostatních posedlých.
Proti Ježíši už byla vznesena různá obvinění: že se přátelí s veřejnými hříšníky a kolaboranty, že nedodržuje posty a že znesvěcuje sobotu. Toto obvinění je ale ze všech nejzávažnější, je to vlastně obvinění z čarodějnictví.
O uzdravení člověka posedlého nečistým duchem se už v tomto evangeliu hovořilo, ale ne bezprostředně před tímto textem. Mezitím byla proti Ježíši vznesena právě různá obvinění, ale nejhorší přichází nyní. Navíc s ním jeho odpůrci nejednají z očí do očí, ale pomlouvají ho mezi sebou a roznášejí to mezi lid. K těmto závažným obviněním nemůže Ježíš mlčet, proto si učitele Zákona pozval a odpovídá na jejich obvinění.
Začíná, řekli bychom po židovském způsobu, řečnickou otázkou: „Jak může satan vyhánět satana?“ Odpověď je jasná, nemůže. Celé obvinění je nesmyslné. Jak by bylo toto chování schizofrenní ukazují dvě Ježíšova podobenství. První se týká rozděleného království – takové nemůže ve světě obstát, ale rozpadne se a území pohltí okolní národy. Tato situace nebyla Ježíšovým současníkům neznámá. Byla to tehdy politická realita. Herodes Veliký vybudoval silné a prosperující království, ale ve své závěti je rozdělil mezi čtyři své příbuzné, kteří se stali tetrarchy, a jen jeden měl královskou korunu. Vedlo to ale jen k rozdrobení celistvosti říše a k větší závislosti na cizí nadvládě.
Druhý příklad je o rozděleném domu, který taktéž nemůže obstát. Dům v té době představoval širokou rodinu i se služebnictvem. Na fungování takovéhoto společenství byli jeho členové závislí. Pokud se mezi sebou přeli, nemohlo celé společenství prosperovat. Snad tu Ježíš naráží na Heroda Antipu, který se nejprve oženil s dcerou nabatejského krále Arety, pak ji ale zapudil a vzal si ženu svého bratra. Takové chování nemohlo přinést nic jiného, než válku.
Žádná rozdělená moc tedy neobstojí, takže pokud Ježíš s pomocí zlých duchů vyháněl jiné zlé duchy, byl by s nimi konec. Pak by ani nemělo smysl se moc zabývat Ježíšem, protože i jeho moc by byla u konce.
Ježíš ale připojuje ještě podobenství o silákovi. Chce-li někdo vykrást silákův dům, musí být silnější než on, aby ho mohl napřed spoutat. Úplně stejně je to s vyháněním zlých duchů. Ti jsou také velice silní a člověk, u kterého se usadí jako v domě, na ně nestačí. Jestliže je Ježíš vyhnal, je silnější než oni. Dokonce i Jan Křtitel ho nazval silnějším, protože přichází křtít Duchem svatým. Jeho příchodem je zlo již spoutáno.
Jestliže učitelé nařkli Ježíše, že je posedlý zlým duchem a provádí čarodějnictví, on je obviňuje z hříchu proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn. Tato slova vyvolávají stále otázky, o jaký hřích se jedná, že je tak strašný, že nemůže být odpuštěn. U některých lidí to vede k úzkostnému strachu, aby se ho náhodou nedopustili a nečekalo je jisté zavržení, se kterým by nemohli nic dělat. V dějinách církve se ale našli i tací, kteří z tohoto hříchu obviňovali své protivníky.
Tento neodpustitelný hřích byl v dějinách chápán různě, současná katolická nauka přijímá pohled svatého Augustina, že je to dobrovolné odmítání Božího milosrdenství prostřednictvím lítosti. Bůh respektuje svobodné rozhodnutí i toho, kdo ho dobrovolně odmítá.
To je učení církve vzniklé diskusí nad tímto textem. Při výkladu úryvku musíme ale hledat, co chtěl říci jeho autor. Ježíš začíná svou výpověď tím, že všechno bude všem odpuštěno s jedinou výjimkou. Tato velká univerzalita byla nadějí pro tehdejší lidi. Starý zákon bral hřích velice vážně. Znal sice oběti za hřích, ty se ale přinášely za hříchy neúmyslné. Odpuštění úmyslných hříchů bylo věcí naděje. Ta se naplnila v Ježíši, který hlásá odpuštění všech hříchů, i když by byly sebehorší a třeba i úmyslné. Z toho zde ale vyjímá hřích proti Duchu svatému, čímž se zdůrazňuje jeho závažnost.
Jedná se o to, že učitelé zákona prohlašovali Boží jednání za zlo a Božího Ducha za zlého ducha. Uzavírají se tak Božímu duchu i jeho působení. Mají zatvrzelé srdce. Jejich hřích je o to horší, že jakožto učitelé Zákona by měli být na Božího Ducha citliví, protože by mu měli pravidelně naslouchat v Zákonu, který studují. Tento text je tedy varováním hlavně pro učitele teologie a pro oficiální představitele církve, aby pozorně vnímali vanutí Ducha Božího a neprohlašovali Boží jednání za zlo.
Zatímco Ježíš mluvil k učitelům Zákona a ostatním lidem, přišli jeho příbuzní. Ani nejdou za ním, ale zůstávají venku a nechávají si Ježíše zavolat. Ten na to reaguje až prorocky ostře. Rozhlédne se a za své příbuzné nazve ty, kteří plní Boží vůli.
Toto jednání můžeme cítit jako velice kruté a snad i pohoršlivé. Ježíšův výrok přináší dvě poselství. Na jedné straně dává Ježíš najevo svou nezávislost a svobodu. Nikdo mu nemůže říkat, co má dělat. Nemusí se zodpovídat ani svým příbuzným. Není to ale svoboda anarchie, vždyť se jedná o Syna Božího, který ve svém spásném jednání pro člověka nemůže být poután nikým, ani svými příbuznými.
Druhé poselství se týká Ježíšovy pravé rodiny. Není náhodou, že tento úryvek následuje po vyprávění o povolání dvanácti apoštolů. Skutečnou Ježíšovou rodinou jsou tedy ti, kteří plní Boží vůli. Platí to dokonce i pro Ježíšovy bratry, sestry a jeho matku. I oni se musejí propracovat k tomu, že uvěří jeho slovu a budou plnit Boží vůli. Přitom žádný z Ježíšových příbuzných nebyl v kruhu dvanácti apoštolů. Až později se Jakub bratr Páně stal důležitou postavou prvotní církve.
Pozorný čtenář si jistě všimne, že mezi příbuznými jsou jmenovány sestry, bratři a matka, ale ne otec. Podobně chybí otec i v zaslíbení Ježíšova výroku o následování: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování a v budoucím věku život věčný.“ I zde se mluví o nové rodině, kterou získává křesťan povolaný Kristem, ale je vynechán otec, aby se zdůraznilo, že křesťanům je Bůh také otcem.
Ježíš nás zve do své rodiny, abychom byli jeho sestrami a bratřími. Nikdo z nás si ale nemůže myslet, že má nějakou zkratku, nějaké zajištěné teplé místečko. Pro všechny platí jediná cesta, naslouchat Božímu slovu a plnit Boží vůli. Kdo se tomu chce vyhnout zůstává mimo. Obzvláštní pozor si pak musí dávat ti, kteří nějak reprezentují teologii nebo církev, aby nezaměňovali dobro za zlo Boží jednání s jednáním zlým a nešli proti Božímu Duchu. Bylo by nemoudré bránit Ježíši, aby nás uzdravil.