Petr Mareček

Dvanáctou neděli liturgického mezidobí v cyklu B se čte příběh o tom, jak Ježíš utišil bouři, když se plavil s učedníky přes Genezaretské jezero. Tuto událost nám zaznamenala všechna tři synoptická evangelia (Mk 4,35-41; Mt 8,23-27; Lk 8,22-25). Naše pozornost se soustředí na nejstarší svědectví této události, které nám poskytuje evangelista Marek. Kromě toho si všimneme i dalších úryvků, kde se podle svědectví Markova evangelia objevuje Ježíš s učedníky na lodi. Na základě tohoto pozorování se pokusíme poukázat na vzájemné souvislosti těchto textů a na jejich společnou významovou výpověď.

Ježíšova činnost v Galileji, která je popsána v první části Markova evangelia (Mk 1,14-8,30), se odehrává v okolí Genezaretského jezera. K obrazu jezera neodlučitelně patří lodě. Během Ježíšova působení v této galilejské oblasti se o nich opětovně mluví. Ježíš povolává Jakuba a Jana Zebedeovy z jejich lodi k následování (Mk 1,19n). Když se zástupy lidí tlačily na Ježíše, požádal své učedníky, aby mu připravili loď, aby tak získal odstup od těchto lidí (Mk 3,9). O něco později Ježíš z lodi pronáší svou řeč v podobenství k zástupům, které se shromáždily na břehu jezera (Mk 4,1). Dále pak na lodi zakouší učedníci ve společnosti s Ježíšem utišení bouře, které nastává na jeho zásah (Mk 4,35-41). Z evangelního vyprávění je zřejmé, že loď slouží rovněž jako dopravní prostředek pro Ježíše a jeho učedníky, aby se tak dostali z jednoho břehu Genezaretského jezera na druhý (Mk 5,2.21). Uzdravenému člověku v Gerase, který byl dříve posedlý, Ježíš nedovoluje vstoupit s ním na loď a nařizuje mu, aby se vrátil domů ke své rodině a pověděl jim, jak veliké věci mu učinil Pán (Mk 5,18n). Loď slouží Ježíšovi a jeho učedníků rovněž k tomu, aby se zbavili zástupů a mohli si tak trochu odpočinout na pustém místě (Mk 6,32).

Tato cesta lodí však vede přímo na místo, kde Ježíš pronáší k lidu poučnou řeč a kde se tomuto lidu dostane zázračného nasycení (Mk 6,34). Po tomto zázračném nasycení Ježíš přiměl své učedníky, aby vystoupili na loď a jeli na protější břeh. Během noci k nim přichází a kráčí po hladině jezera. Zjevuje tak svou moc a poukazuje na tajemství své osoby (Mk 6,45-52). Nakonec pak při jednom společném přejezdu lodí připomíná Ježíš svým učedníkům událost zázračného nasycení a vytýká jim jejich nechápavost (Mk 8,14-21).

Z tohoto všeho je zřejmé, že loď sehrává důležitou roli během Ježíšova veřejného působení v Galileji. Ze své přirozenosti rybářská loď pojme pouze malou skupinu lidí a vytváří z nich velmi úzké společenství. Tito lidé na lodi jsou od ostatních odděleni a jsou uvedeni do situace, která nevylučuje nějaké riziko či nebezpečí. K přejezdům Genezaretského jezera lodí patří, že Ježíš je sám se svými učedníky. Přejezd lodí odpovídá pobytu v domě, kdy je Ježíš rovněž se svými učedníky oddělen od ostatních lidí. Zatímco s pobytem v domě je spojeno zvláštní vyučování adresované učedníkům, s Ježíšovými přejezdy Genesaretského jezera v lodi jsou spojeny jeho mocné činy. Loď se jeví jako místo zvláštního Ježíšova zjevení před učedníky (Mk 4,35-41; 6,45-52) a jako místo, na kterém Ježíš očekává od učedníků pochopení jeho mocných činů (Mk 8,17-21). Loď je místem zvláštního úzkého společenství mezi Ježíšem a jeho učedníky. A při tomto zvláště úzkém společenství, které není zbaveno možnosti nebezpečí, se uskutečňují velké Ježíšovy činy, které přinášejí záchranu a zjevují tajemství jeho osoby.

První přejezd, o kterém je nám podána zpráva, uvádí Ježíše a jeho učedníky do situace bouře na moři. Vyslechněme si nyní tento úryvek:

Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ (Mk 4,35-41).

Zkusme se vžít do situace, o které jsme právě slyšeli. Vzdouvající se vlny vnikají do lodě a plní ji vodou. Lodi hrozí, že se potopí. Celá událost je plná protikladů a překvapení. Při silné bouři Ježíš spí. Přírodní živly ho nemohou vyrušit z jeho klidu. Vzápětí však vůči bdělému Ježíšovi, který poroučí, stojí v protikladu naprosté ticho: bouře, která ustala, a moře, které se utišilo. Ježíš má moc narušit vzbouření moře a větru a upokojit je. Nenastává něco obvyklého, nýbrž něco zcela nezvyklého. Obyčejně přírodní síly vyvádí člověka z jeho dušení rovnováhy a vůbec neberou ohled na lidská slova. Ježíš je však zcela klidný vůči přírodním silám a nutí přírodní síly, aby ho poslouchaly. Učedníci reagují na tyto události strachem. Příčiny tohoto strachu se však postupně mění. Učedníci mají nejprve strach z přírodních sil, které ohrožují jejich život. Toto nebezpečí odpovídá tomu, na co jsou zvyklí. Vzniká však u nich i strach z toho, na co nejsou zvyklí. Mají snad ještě větší strach z velkého ticha a z toho, který způsobil toho velké ticho. Ježíšovo jednání se totiž nachází v naprostém protikladu vůči všem jejich dosavadním zkušenostem.

Zdá se zcela samozřejmé, že učedníci v nebezpečí smrti mají velký strach a Ježíše budí. Nesrozumitelně však naproti tomu zní otázka: Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru? (Mk 4,40). Má být učedníkům zakázáno, aby měli strach ve smrtelném nebezpečí? Co to má být za víru, která, sama ve velkém nebezpečí, vylučuje strach? Ježíš vyčítá učedníkům, že pouze strnule hleděli na nebezpečí, které hrozilo z přírodních sil, a že ještě nepochopili, s kým se nachází ve stejné lodi. Je třeba Ježíšovi důvěřovat zcela neomezeným způsobem a spolehnout se na jeho moc. Jde tedy o to, s kým je kdo v lodi. V lodi, kde je Ježíš, není žádný důvod k bázni a strachu. Ježíšova blízkost vylučuje jakýkoliv důvod ke strachu a obavám. I kdyby nejmocnější přírodní síly hrozily zničením, neexistuje žádný důvod ke strachu. Ve spojení s Ježíšem neexistuje žádná situace, ve které jsme ztraceni, protože neexistuje žádná situace, na kterou by on nestačil.

Ježíšovo jednání a jeho požadavek, aby mu bezpodmínečně důvěřovali, způsobují u učedníků novou hrůzu. Vůči tomuto jednání a tomuto požadavku, vyvstává u nich otázka, která je jimi poprvé formulována: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (Mk 4,41). Kdo musí být Ježíš, že je schopen takto jednat a že může ospravedlnit svůj požadavek této bezpodmínečné důvěry, která nezná žádný strach a obavy? Přejezd lodí přivedl učedníky společně s Ježíšem do smrtelného nebezpečí. Tato krajní nouze však rovněž vyvolala krajní důkaz Ježíšovy moci. Loď je přivedla do společné tísně. V této nouzi však zakouší i učedníci, jak je Ježíš může zachránit a jak mu mohou důvěřovat bez jakýchkoli výhrad. Loď se tak stává místem, kde je poprvé formulována a vyslovena rozhodující otázka učedníků týkající se Ježíšovy totožnosti: „Kdo to jen je?“.

Sotva se v evangeliu objevuje nějaký případ, že by byli Ježíš a jeho učedníci od sebe odtrženi. Snad jen když učedníci Ježíše hledali, protože se šel časně ráno modlit (Mk 1,35), nebo když učil v okolních vesnicích a svých dvanáct si pak k sobě musel znovu zavolat (Mk 6,7). Po události nasycení pěti tisíc lidí Ježíš zařizuje, že učedníci odjíždí sami lodí, zatímco sám zůstává na břehu (Mk 6,45n). K ránu pak učedníci vidí Ježíše, jak k nim přichází na jezeře po hladině vody. V tom okamžiku se vyděsili a vykřikli plni strachu. Ježíš jim dodává odvahy a sděluje jim: „vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ (Mk 6,50). Potom k nim vstupuje na loď. Evangelista Marek popisuje, jak učedníci tuto událost přijali. Sděluje, že byli celí ohromení úžasem (Mk 6,51). Skutečnost, že učedníci byli celí ohromení a že se s touto situací nedokázali vyrovnat, evangelista odůvodňuje jejich nechápavostí: „Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá“ (Mk 6,52).

Toto hodnocení může znít zvláštně. Jak nemá být člověk ohromen a pln úžasu, když někdo kráčí po vodě a vstupuje na loď? Je zřejmé, že tato reakce vůči Ježíšovi je přesto nevhodná. Správnému chápání Ježíšovy osoby odpovídá, že člověk nebude žasnout nad žádným druhem jeho jednání, že nebude u něho ničím překvapen. To znamená, že mu člověk nebude svými očekáváními stanovovat žádné hranice, že jednoduše přijme jeho jednání takové, jaké je. Znamená to tedy, že člověk bude důvěřovat Ježíšovi, dá mu naprostou svobodu k jednání a spolehne se na jeho neomezenou moc. Měřítkem a hranicí Ježíšova jednání je pouze on sám. Učedníci jej nemají posuzovat podle lidských měřítek a být tak uváděni v údiv a překvapení, nýbrž mají se stavět vůči němu s postojem, který počítá z jeho strany s neomezenými očekáváními. V tom jim ale nebrání jejich slabé chápání, nýbrž jejich zatvrzelé srdce. Jejich srdce je zaměřeno a pevně se drží vlastních představ, očekávání, přání a nároků, které kladou na Ježíše. Jejich srdce není jednoduše otevřené, svobodné, povolné a tvárné vůči Ježíšovi a vůči tomu, co od Ježíše přichází. Učedníci ještě nedospěli k takovému poznání Ježíše, že by uznali, že on přesahuje veškeré lidské hranice a že jedná v naprosté svobodě. Pravé pochopení Ježíše je teprve dáno tomu, kdo se neomezeně na něj spolehne, kdo mu neomezeně důvěřuje.

Poslední přejezd lodí po Genesaretském jezeře, o kterém se zmiňuje Markovo evangelium (Mk 8,14-21), není doprovázen žádným novým Ježíšovým zázračným činem, avšak vede k velmi intenzivní výměně názorů Ježíše s jeho učedníky. Učedníci se cítí být zahrnuti množstvím otázek ze strany Ježíše, které je velmi zasahují. Ježíš jim připomíná obě dvě události zázračného nasycení a napomíná je: Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? (Mk 8,17). Důrazně požaduje, aby učeníci došli ke správnému poznání. Jedná se o poznání jeho osoby, jak je zřejmé z následujícího textu Markova evangelia, který informuje o události u Cesareje Filipovy, kdy se Ježíš ptá učedníků: „Za koho mě pokládáte?“ (Mk 8,29).

Loď a s ní spojená situace, která s sebou nese vytvoření úzkého společenství a také možné nebezpečí, je místem intenzivního setkání Ježíše s jeho učedníky. Tato zvláště velká blízkost Ježíše se jeví nezbytnou, aby učedníkům bylo uděleno zjevení Ježíšovy osoby. úzké společenství s Ježíšem je neuchrání před nebezpečím, které může ohrozit život, avšak naopak je uvádí do něho. Ale právě v tomto nebezpečí smí zakusit opravdovou velikost Ježíšovy spasitelné moci. Vše závisí na tom, že jsou s ním na jedné lodi.

úzké společenství s Ježíšem ještě pro člověka neznamená, že nikdy nezakusí nějaké nebezpečí nebo situaci ohrožení. Ježíš ale vždy zprostředkuje záchranu tomu, kdo se na něho spolehne a kdo mu naprosto důvěřuje.