František Kubenka

Druhou postní neděli si připomínáme proměnění Páně. Tato událost se v evangeliích objevuje v rozhodujícím okamžiku, kdy Ježíšovi učedníci pochopili, že Ježíš je Mesiáš a kdy on sám jim zjevuje, jakým způsobem dovrší své vykupitelské dílo: jeho sláva se zjeví ve zmrtvýchvstání, kterému bude předcházet utrpení a smrt.

To je věc, kterou učedníci nemohli pochopit. Když Petr Ježíšovi za všechny vyznal: „Ty jsi Mesiáš!“, Ježíš „je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho však vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: ´Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské´“ (Mk 8,29-33).

Je to možné, že by Mesiáš nezaložil to prorokované království? Nerozuměli tomu, a ani nemohli, když mysleli na nějakou pozemskou říši. Petr vnímá Mesiáše v obecném pojetí své doby, jako mesiáše politického, který zbaví Izrael kruté nadvlády Říma a vytvoří z něj mocný a prosperující nábožensko-politický stát.

Ježíš tu ale vystupuje jako ten, který naplňuje to, co Písma říkají o Mesiáši, Božím služebníku, a Synu člověka, a vyzývá učedníky k sebezapření, přijetí kříže a následování.

A v takové náladě, pro učedníky zdrcující, je nechává celý týden.

Vyslechněme si nyní začátek nedělního evangelia: Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sani. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem (Mk 9,2-4).

„Po šesti dnech“, tedy den sedmý, den Hospodinův, den nového začátku – od Petrova mesiášského vyznání, „vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.“ Po šesti dnech… to je přesný časový údaj, který překvapuje. Kromě pašijí je to v Markově evangeliu jediné přesné časové určení. Podle staré tradice byl Marek „Petrovým tlumočníkem“ a v evangeliu zaznamenal kázání sv. Petra, pro něhož mesiášské vyznání zůstalo nezapomenutelným zážitkem a trvalou vzpomínkou.

„Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu“ – Ježíš bere s sebou tři učedníky, kteří předtím jako jediní byli svědky vzkříšení dcery Jajrovy a budou svědky jeho utrpení v Getsemanské zahradě. Těmto třem učedníkům bylo patrně darováno hlubší poznání Ježíše.

Pozoruhodné je, že není uvedeno místo proměnění. Marek i Matouš mluví jen o vysoké hoře. Byl to snad Chermon, vysoký 2760 m, jehož zasněžené vrcholky ční nad krajinou, a v jehož blízkosti se Ježíš se svými učedníky občas zdržoval? Nebo hora Tábor, která je v dějinách Izraele známa jako svatá hora? Nevíme. Toto místo zůstává v evangeliích zahaleno tajemstvím. Je však skutečností, že Ježíš rád odcházel k modlitbě do samoty na poušť nebo na hory, kde nacházel klid a soustředění pro modlitbu, pro důvěrný rozhovor s Otcem. Evangelista Lukáš uvádí: „vystoupil s nimi na horu pomodlit se. A když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel“ (9,28-29).

Evangelista Marek zaznamenal: „A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit“ (9,2-3). Proměnění však nebylo cílem výstupu na horu, nýbrž prostředkem, jehož Bůh použil, aby zjevil svou přítomnost. V Ježíši na okamžik zazářil jas Boží slávy, který prostoupil jeho šat, takže i ten zářil oslnivou bělostí.

„Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.“ Není nikde uvedeno, podle čeho poznali Eliáše a Mojžíše, ale všimněme si několika souvislostí se Starým zákonem.

Mojžíš a Eliáš byli představiteli Zákona a Proroků. Zákon i Proroci svědčí o Mesiášovi, který Zákon i Proroky naplní i přesáhne. Oba dva měli vidění Boží slávy na hoře. Mojžíš na Sinaji: „Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaj a oblak ji přikrýval po šest dní“ (Ex 24,15-16) a Eliáš na Chorébu: „Eliáš vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo“ (1 Král 19,8-9).

Hrob ani jednoho z nich nebyl nalezen: „I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochovali ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob“ (Dt 34,5-6).

Eliáš cestou rozmlouval s Elíšou: „A hle, ohnivý vůz s ohnivými koňmi je od sebe odloučil a Eliáš vystupoval ve vichru do nebe“ (2 Král 2,11).

Existuje také výklad, že dva muži u prázdného hrobu byli Mojžíš a Eliáš; ženy “nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly v rozpacích, najednou stáli u nich dva muži v oslnivě bílém rouchu“ (Lk 24, 4).

Pokračujme však v našem evangeliu. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: ´Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany; jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?´ Nevěděl totiž co by měl říci; tak byli ustrašeni“ (Mk 9,5-6).

Těžko se tento verš vysvětluje. Chtěl snad připravit přístřeší Ježíšovi a dvěma slavným prorokům? Je to prostě událost, která vystihuje Petrovo lidství, jeho ochotu posloužit a možná také snahu zadržet tento okamžik, vždyť přece v Ježíšovi přišlo Boží království. Zdá se však velmi nevhodné, že Petr oslovuje Ježíše v době, kdy se před ním sklánějí představitelé Starého zákona a to ještě jenom slovem „mistře“ (rabbi). Evangelista Lukáš situaci dobře vystihuje: Nevěděl, co mluví.

Marek pokračuje: Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše (Mk 9,7-8).

Je to již druhé svědectví Otcovo o Ježíšovi. Jak víme, první se událo při křtu v řece Jordánu: Z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (1,11). Na hoře proměnění však Bůh říká: „Toho poslouchejte“. On je ten, který zjevuje plnou pravdu o Otci, o Božím království a také o cestě do tohoto království.

Oblak není nějaký dešťový mrak, nýbrž závoj, do něhož se Bůh halí, když se zjevuje na zemi. Oblak je v celých dějinách Izraele velkým znamením Boží přítomnosti. Zjevuje Boží přítomnost, ale zároveň ji zahaluje do tajemství. Slyšeli jsme o zjevení Boží slávy na hoře Sinaj, kdy horu přikryl oblak na šest dní a Hospodin sestupoval na horu v podobě ohně. Oblak je přístupný a zároveň neproniknutelný a tak umožňuje styk s Bohem, aniž by ho člověk viděl tváří v tvář, což by znamenalo smrt. Oblak označuje přítomnost Ducha svatého. Sv. Tomáš Akvinský mluví o zjevení celé nejsvětější Trojice: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku“.

Na hoře Proměnění nezahalil oblak jen Ježíše a jeho nebeské průvodce, ale také učedníky. Symbolicky tak spojil nebe se zemí a potvrdil společenství učedníků s Ježíšem prostřednictvím Slova. Učedníci chápou, že vstup do nebeského oblaku znamená nerozlučné společenství s Ježíšem a také přímo s nebem v takové míře, v jaké se budou jeho Slovem skutečně řídit.

Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Evangelista Matouš dodává: „Když to učedníci slyšeli, padli tváři k zemi a velmi se báli“ (Mt 17,6)Toto vyjádření je biblické. Vyjadřuje pocity i chování, které bylo stejně tak biblické. Padli tváři k zemi, jak se to naučili od svých předků a jak to četli v knihách Písma.

Co zbylo z toho úchvatného a velkolepého obrazu? „Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.“ Ježíš zůstal sám se svými učedníky.  

Dnešní úryvek končí rozhovorem při sestupu z hory: Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“ (Mk 9,9-10).

Proč jim přikázal, aby o tom nemluvili? Mohlo by se nám zdát, že událost proměnění prožitá na hoře pomůže ostatním učedníkům v době Ježíšova utrpení a smrti.

Ale nakolik by toto sdělení bylo platné těm, kteří sami nebyli přítomni, když i tito tři ve chvíli zkoušky v Getsemanech neobstáli? Do doby Ježíšovy smrti a vzkříšení by to ostatní učedníci nebyli schopni pochopit a tedy nemělo smyslu ani událost zveřejňovat. A navíc, toto zjevení, celá událost na Hoře, měla důvěrný ráz. Teprve po Ježíšově zmrtvýchvstání pochopili ve světle proměnění smysl kříže. Tak ve 2. listu Petrově čteme o této nezapomenutelné události: „My jsme na vlastní oči viděli jeho velebnost. Bylo to tehdy, když ho Bůh zahrnul ctí a slávou a když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: ‘Toto je můj milovaný Syn, v něm já mám své zalíbení‘. Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře“ (2 Petr 1,16-18).

Co to znamená vstát z mrtvých – to učedníkům zdaleka nebylo jasné. Oni věřili ve všeobecné vzkříšení na konci času, to bylo známo všem v Izraeli. Ale vztáhnout to konkrétně na Ježíše, to nedokázali. A to přesto, že mohli slyšet zřetelné předpovědi: Syn člověka musí zemřít a vstát třetího dne z mrtvých (Mk 8,31), že slyšeli o „znamení Jonášově“: Syn člověka bude tři dny a tři noci v hlubinách země (Mt 12,40), nebo o znamení chrámu: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej znovu vystavím…“ (Jan 2,19). Toto ohlášené zmrtvýchvstání zůstává záhadou i pro dvanáct apoštolů. Nepochopili, že se týká především samotného Ježíše.

Toto nejzářivější zjevení Ježíšovy slávy za jeho pozemského života ukazuje jeho božství jasněji než všechny mocné činy a znamení. Jen něco se odkrývá z tajemství jeho lidství a jeho božství.

Jako by celý jeho život byl sevřen mezi dvě krajní situace. V neděli můžeme být spolu s Petrem, Jakubem a Janem svědky jedné situace – život ve společenství Otce, v oblaku Ducha svatého, v přítomnosti svatých Starého zákona a za několik týdnu budeme svědky jeho naprosté opuštěnosti i od Otce: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A třetího dne na to jeho konečného vítězství.

Nám, kteří žijeme v poslední době (1 Kor 10,11), dává Pán nahlédnout do slávy, ve které přijde, až se naplní čas.

Nepromarněme tento dar postní doby a připravme se na příchod Pána ve slávě!