Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Motiv pouště v biblické tradici

Petr Mareček

 

Motiv pouště zastává významnou roli v biblické tradici. Podle některých odborníků je Bůh Starého zákona typickým bohem pouště. Někteří badatelé k tomu dodávají, že doba putování Izraelitů po poušti byla např. pro proroka Ozeáše ideálním obdobím v historii Izraele. Dle tohoto pojetí tedy poušť velmi výrazně ovlivnila starozákonní chápání Boha.

Ideál pouště však není možné přeceňovat. Není vhodné vnímat Izrael v průběhu dějin, jak se odráží v biblické literatuře, jako opravdovou kočovnou společnost. Nikde se totiž nadá objevit údaj, podle kterého by kmeny Izraele prošly stádiem skutečného kočovného života. Pět knih Mojžíšových nám představuje dobu praotců jako období generací zaměřených na zemědělství. Je ovšem třeba připustit, že to nebyly zcela usedlé společnosti. Přesto nám nejsou izraelské kmeny v období mezi vyjitím z Egypta a příchodem do Kanánu popisovány jako typická kočovná společnost. Ta se vyznačovala vzájemnou solidaritou kmenů, pohostinností v poušti a krevní mstou.

Kromě toho si můžeme všimnout, že Izmael, a do jisté míry rovněž Ezau, jsou v bibli představiteli kočovného života. Žádného z nich však bible nepředstavuje jako ideální typ. Nomádský život se chápe jako společenský úpadek a jako něco nežádoucího. Život v poušti je potrestáním, poušť je útočištěm psanců. Období života na poušti není chápáno jako skutečně hodnotné, nýbrž jako trest a nezbytný přechodný stav při obnovení Izraele k jeho ideálnímu stavu, jímž je uspořádaná a plně rozvinutá společnost sídlící v Kanánu.

Nyní však obraťme svou pozornost k „motivu pouště“ v biblické tradici. Snad nejtypičtějším hebrejským slovem k vyjádření pouště je výraz midbar. Ve Starém zákoně se ke skutečné poušti vztahuje 267krát. Zaměříme se na ta místa, ve kterých se toto slovo vyskytuje jako důležité téma vyprávění.

Motiv pouště je možné chápat ze dvou hledisek: prostorového a časového. Nejdříve věnujme pozornost hledisku prostorovému, které pohlíží na poušť jako na přírodní jev.

Slovo midbar označuje tři typy území. V prvé řadě se takto nazývá zemědělsky neobdělaná půda, která byla vhodnou k pastvě a která bývá někdy nazývána „step“ (hebrejsky: arabah). Většina starozákonních výskytů slova midbar má tento význam. V druhé řadě midbar označuje území mezi obdělávanou půdou a pouští, které je skrovně a vždy jen dočasně osídleno. Nakonec je pak slovo midbar použito v bibli k označení skutečné pouště, která je chápána jako místo naprosté prázdnoty. Jedná se o rozlehlou, pustou a vyprahlou zem, která není vhodná k lidskému osídlení. Díky své odlehlosti od osídleného území a díky své děsivé prázdnotě se poušť v biblické tradici stává útočištěm psanců, uprchlíků a zločinců, kteří dávají přednost nejisté naději na přežití v nesmírně nepříznivých okolnostech před pohromou, která by je určitě postihla ze strany pronásledovatelů. Hagar prchá do pouště před hněvem a pronásledováním Sáry (Gn 16,6-14). V poušti se pak její syn Izmael stává prototypem loupeživého beduína (Gn 21,20). David se uchyluje do Judské pouště před Saulovým pronásledováním (1 Sam 22,2). Eliáš odchází do pouště, když se dovídá, že jej chce Jezábel zabít (1 Král 19,3n).

Představa pouště jako prázdné vyprahlé pustiny, která vzbuzuje strach, se důvěrně pojí ještě s další věcí. V bibli se totiž nachází zbytky mýtického chápání „pouště“, které se objevuje mnohem silnějším způsobem ve vyprávěních okolních národů. Podle arabských a akadských lidových představ je poušť přirozeným místem škodlivých démonů a zlých duchů. Tyto mýtické představy o poušti se zrcadlí v biblické literatuře, která o ní vypovídá jako o místu, kde sídlí přízraky a kde přebývá jen málo živočichů. U proroka Izaiáše o poušti čteme: „divá zvěř tam bude odpočívat … běsové tam budou poskakovat“ (srov. Iz 13,21). Výskyt takovýchto netvorů poukazuje na spojení pouště s prvotním stavem chaosu (srov. Ž 29,8).

Takovýto pohled na poušť má za následek, že se skutečnosti s ní spojené používají při různých obrazných vyjádřeních. Např. vztah vůdce a vedeného, krále a národa, Boha a jeho lidu se popisuje jako vztah pastýře a stáda na poušti. Zřejmě nejkrásnější příklad poskytuje prorok Ezechiel ve 34. kapitole: „Hospodin praví: …zachráním své ovce a nikdo je už nebude loupit … uzavřu s nimi smlouvu pokoje a odstraním ze země dravou zvěř, takže i na poušti budou moci bezpečně sídlit a spát v divočině“ (srov. Ez 34,20-25). Obraz pouště nevyjadřuje nádheru, zdar nebo bezpečí, nýbrž poukazuje na bídný stav, zkázu, zpustošení. Vladař, jenž zakouší zkázu, je přirovnán k vinné révě, která byla přesazena do pouště (Ez 19,10-13). Tak je tomu i s člověkem, který doufá v člověka a nespoléhá se na Hospodina: „je jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro; bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet“ (Jer 17,6).

Na druhou stranu se poušť může stát „útočištěm“. Žalmista říká: „daleko bych uletěl, pobýval bych v poušti“, abych nalezl útočiště proti svým nepřátelům, kteří jsou jako „nápor větru“, jako „vichřice“ (srov. Ž 55,7n). To dává vyvstat počátkům kladného obrazu pouště. Setkáváme se zde s chápáním „pouště“ jako místa, kam se člověk uchyluje, vzdaluje od lidí. Prorok Jeremiáš sděluje: „Kéž bych měl na poušti místo…“ (Jer 9,1). Dále se tato tematika již v bibli nerozvíjí. Jeremiáš se nechce dostat do pouště, aby tam meditoval, aby se tam setkal s Bohem, nýbrž usiluje vzdálit se od lidí.

Nyní obraťme pozornost k poušti z hlediska časového. Jaký je její historický význam? Motiv pouště slouží k označení jasně vymezeného období, které následovalo po vyjití z Egypta a které předcházelo obsazení Kanánu. Toto období je možné rozdělit zhruba do dvou časových úseků. První zahrnuje dva roky od přechodu Rudým mořem až k zjevení na Sinaji. Druhé období sahá od utáboření se Izraele v poušti Paran až do války s Midjanskými (srov. Nm 11,1-31,20). Toto období zahrnuje 38 let. Jedná se o vlastní putování pouští, které bylo uvaleno na Izrael jako Boží trest za hříchy a za pochybování o Boží moci (Dt 2,14-16).

Pobyt Izraele na poušti se tedy dělí na dvě části. První období je ve znamení zjevení na Sinaji, kdy se Hospodin zjevil Izraeli a uzavřel s ním smlouvu. Pro druhé období jsou významné dva postoje, které se objevují v celém vyprávění. Na jedné straně vidíme jednání Hospodina, který obstarává obživu pro Izrael a vede ho pouští. Ve své dobrotě a laskavosti chrání svůj lid od nebezpečí, i když sám uložil Izraeli putování po poušti jako trest. Na druhé straně se zde popisuje postoj Izraele, který je tvrdohlavý a který bez jakýchkoli výčitek svědomí nadále neposlouchá Hospodina. Zdá se, že zde myšlenka „neposlušnosti a potrestání“ sehrává při vnímání pouště větší roli, než představa pouště jako místa Božího zjevení. Hospodin nemusí udílet své zjevení na určitém místě, ale může se dát člověku poznat v nejrůznější situaci života.

Putování pouští ukazuje vztah mezi Hospodinem a Izraelem. Na jedné straně je tato doba „časem Boží milosti“, na druhé straně „obdobím hříchu Izraele a jeho potrestání“. Takovéto vnímání pouště se objevuje ve spojení s dalšími biblickými motivy. „Manželská láska“, ke které prorok Ozeáš přirovnává vztah mezi Hospodinem a Izraelem, je spojována se vzpomínkou na poušť (Oz 1-3; srov. Jer 2,2). Posledním prorokem, který obšírným způsobem používá obraz pouště, je takzvaný Druhý Izaiáš. Pod dojmem pozoruhodné podobnosti mezi historickou situací Izraele v egyptském otroctví a v babylonském zajetí, vyjadřuje své nadějné očekávání nového vyjití z Egypta a nového usazení se v Kanánu. Pro generaci těch, kteří vyšli z Egypta, se poušť stala místem očištění, jež muselo předcházet doputování k cíli v Kanánu. Zato navracející se vyhnanci již úspěšně prošli očistou, kterou zakusili při zničení jeruzalémského chrámu a při vyhnanství v Babylonu. Poušť se při události vyjití z Egypta stala místem očištění, protože Kanánu dosáhli pouze nevinní potomci těch, kteří z Egypta vyšli. Zato Izrael za Druhého Izaiáše, tedy v době babylonského zajetí, byl zasažen válkou, zničením a rozptýlením. Z vyhnanství se navracelo pouze „símě svaté“ (Iz 6,13; srov. Ezd 9,2).

Chápání motivu pouště v kumránské komunitě vychází především z Izaiášova proroctví: „Hlas volajícího: připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40,3). Odchod těchto lidí do pouště je přirovnáván k času přípravy na cestu. Jejich pobyt na poušti z nich činí „kajícníky pouště“. Sami sebe chápou jako společenství posledních dní, které se má skrze očistu na poušti nakonec zmocnit Jeruzaléma a obnovit tam chrámovou bohoslužbu. Poušť je tedy pro kumránskou komunitu přechodným obdobím k dosažení cíle.

Nový průlom chápání „pouště“ se pak objevuje v křesťanské literatuře s mnišským zaměřením. Zde již není zřeknutí se světa časově ohraničeným odpoutáním se, nýbrž náboženským ideálem. Svobodně zvolená chudoba a prostý život jsou ozdobeny sebezapíráním. Od tohoto způsobu života se očekává přístup ke spáse.