Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 1,1-25

Petr Mareček

 

V předvečer slavnosti Narození Páně zazní při mši svaté začátek Matoušova evangelia. Máme možnost sledovat Ježíšův rodokmen. Z hlediska výkladu jde o text poměrně obtížný. Proto se jím dnes budeme zabývat. Začneme však odjinud.

Jeden žák se ptá rabína: „Mistře, dříve byli lidé, kteří viděli Boha tváří v tvář. Proč už tomu tak není v dnešní době?“ Na to mu odvětil rabín: „Protože se musí člověk hluboce sklonit, aby Ho mohl vidět!

Kdo chce vidět místo narození Boha, který se stal člověkem, musí se v Betlémě učinit malým a hluboce se sklonit. Vchod do chrámu Narození Páně je vysoký pouze 140 centimetrů.

Podobně je tomu s oběma evangelijními zprávami o Ježíšově narození, jak nám je předkládají evangelisté Matouš a Lukáš. Přístup k nim je těsný, nejasný a tajemný. Kdo je chce pochopit a zahlédnout jejich skrytý lesk, musí se „učinit malým“ a „hluboce se sklonit“. Jak ovšem něco takového uskutečnit? Je třeba naslouchat více srdci než rozumu, je třeba rozvinout smysl pro zašifrované obrazy, je nutné učit se hledět skrze povrch do hloubky…

Kdo chce evangelium pochopit, musí mu nejprve uvěřit. Bůh je totiž pochopitelný pouze vírou.

Matouš a Lukáš informují při líčení okolností Ježíšova narození na začátku evangelia o rozdílných událostech (Mt 1-2; Lk 1-2). Žádná scéna z Matoušova evangelia se neobjevuje u Lukáše a rovněž žádné vyprávění v Lukášově evangeliu se nevyskytuje paralelně u Matouše. Podle Matoušova vyprávění se zdá, že Maria a Josef bydlí v Betlémě od počátku, zatímco podle Lukáše směřují Maria s Josefem do Betléma pouze kvůli sčítání lidu za císaře Augusta (srov. Lk 2,1-4). Dále si můžeme všimnout, že se Lukáš nezmiňuje o útěku do Egypta. Nakonec se podle Lukášova evangelia vracejí Maria a Josef, jakmile Ježíše představili v chrámě Pánu, do Nazareta, jako by šlo o samozřejmou skutečnost (Lk 2,39). Podle Matouše se zdá, jako by se Josef chtěl vrátit z Egypta do Betléma. Do Nazareta se vydává jen kvůli strachu z Archelaa (srov. Mt 2,22). V Lukášově evangeliu se nachází ve středu pozornosti Maria (Lk dvanáctkrát; Mt čtyřikrát), zatímco v Matoušově evangeliu je v popředí zájmu Josef (Mt sedmkrát; Lk čtyřikrát). Pokud pak jde o atmosféru vyprávění, Matoušovo líčení působí pochmurně, neboť hovoří o útěku do Egypta (Mt 2,13), o vraždění dětí v Betlémě (Mt 2,16) a hrozbě ze strany Archelaa (Mt 2,22). Lukášovo líčení předkládá naproti tomu přívětivý obraz. Na scéně vyprávění se objevují postavy se zbožností typickou pro Starý zákon: kněžský manželský pár Zachariáš a Alžběta (Lk 1,5n); stařec Simeon (Lk 2,25); prorokyně Anna (Lk 2,36n). Mariin (Lk 1,46-55), Zachariášův (Lk 1,68-79) a Simeonův (Lk 2,29-32) chvalozpěv propůjčují vyprávění meditativní charakter.

Matouš a Lukáš podávají tak odlišné popisy událostí, že je nelze jednoduchým způsobem sjednotit. Tato skutečnost by však neměla vést k pochybnostem ohledně historické věrohodnosti toho, o čem se vypráví. Oba evangelisté vytvořili vyprávění o Ježíšově původu nezávisle a použili přitom odlišné zdroje informací. Proto si zaslouží pozornost jednotlivosti, ve kterých se oba dva evangelisté shodují. Matouš a Lukáš informují shodně o následujících faktech: Ježíšova matka se jmenuje Maria a je panna (Mt 1,18; srov. Mt 1,23; Lk 1,27). Je snoubenkou a ženou člověka, který se jmenuje Josef a který pochází z rodu Davidova (Mt 1,16.18.20.24; Lk 1,27; 2,5). Ježíš je počat skrze Ducha svatého. Josef tedy není jeho tělesným otcem (Mt 1,18.20; Lk 1,35). Ježíš se narodil za krále Heroda Velikého (Mt 2,1.3.7.12.15.16.19.22; Lk 1,5). Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku (Mt 2,1.5.6.8.16; Lk 2,4.15;. náleží k Davidovu rodu, je „synem Davidovým“ (Mt 1,1.20; Lk 1,27.32.69; 2,4.11) a vyrůstal v Nazaretu v Galileji (Mt 2,23; Lk 2,39.51).

Nyní obraťme svou pozornost k našemu dnešnímu textu, k první části vyprávění o Ježíšově původu, kterou nám předkládá Matoušovo evangelium. Evangelista Matouš, křesťan pocházející ze židovství, znalec Písma, který měl domov někde v Sýrii a který napsal své evangelium kolem roku 80 po Kristu, začíná svou radostnou zvěst Ježíšovým rodokmenem. Své evangelium zahajuje slovy: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“. Tato úvodní slova slouží jako nadpis předmluvy a jemně vystihují celé rozpětí evangelia. České slovo „rodokmen“ je překlad řeckého výrazu genesis, který doslovně znamená „původ“. Matoušova úvodní věta je odezvou textů z První knihy Mojžíšovy (Gn 2,4 a 5,1), v nichž se vypráví o stvoření světa a Adamových potomcích. Užitím této úvodní věty naznačuje evangelista, že to, co bude následovat, není běžný rodokmen, ale vyjádření původu toho, jehož místo ve vesmíru i ve světových dějinách je naprosto výjimečné.

Matoušovo evangelium, stejně jako ostatní evangelia, popisuje osobu a činnost Ježíše Krista. Matouš se zmiňuje na začátku svého evangelia o Ježíšově původu. Rodokmen, tj. seznam pokolení, se sice jeví monotónní, ale zasazuje Ježíšovu osobu do dějin obecných i do dějin spásy.

Ježíš je označen v první řadě řeckým výrazem Kristus, který odpovídá hebrejskému Mesiáš a znamená Pomazaný. Jedná se o titul typický pro Matoušovo evangelium, v němž se objevuje šestnáctkrát (např. Mt 1,1.16.17.18; 2,4; 11,2; 16,16). Jako „Hospodinův pomazaný“ byl v Izraeli označován král, protože byl uváděn do svého úřadu pomazáním (srov. 1 Sam 9,26-10,1; 16,1-13; 1 Král 1,28-40). U Ježíše zdůrazňuje tento titul, že je zaslíbeným Králem a Pastýřem (srov. 2,6) izraelského lidu v době na konci světa, poslaným od Boha a očekávaným ze strany lidí.

Ježíš je synem Davidovým (Mt 1,1). Ten je jako jediný označen v rodokmenu titulem král (1,6). Davidovo království bylo vrcholným okamžikem v dějinách izraelského lidu. Bůh dal Davidovi zaslíbení, že jeho dům a jeho království budou trvat navždy (2 Sam 7,16). Ježíš je též synem Abrahamovým (1,1). Jím začínají dějiny vyvoleného lidu. Jemu Bůh dal zaslíbení: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,1-3). Abrahamem začíná nový Hospodinův vztah k lidstvu. V tomto smyslu se stává otcem všech národů.

Dvojí linie – věrně židovská a nečekaně všeobecná – zanechává stopu na pečlivě vytvořeném seznamu jmen, které zahrnují pokolení od Abrahama po Ježíše. Náhodnému čtenáři by se mohl zdát tento rodokmen nudný kvůli své nejasné historii, avšak tyto verše obsahují důležitá témata Matoušova evangelia. Význam rodokmenu nespočívá v potvrzení historických událostí. Seznam jmen je částečně vypůjčen z dlouhého rodokmenu v První knize Paralipomenon (Mt 1,2-6: 1 Pa 2,1-15; Mt 1,7-12: 1 Pa 3,5-16). Ten však byl upraven a zkrácen tak, aby se hodil k záměru evangelia. Rodokmen nemá být příspěvkem k historii, ale spíš k teologii. Chce říci, jak Ježíš souvisí s minulostí. Jeho rodinná historie je svázána s mnoha generacemi Židů, kteří udržovali při životě Boží zaslíbení, jež mělo počátek u praotce Abrahama a vedlo obdobím Davidovy slávy, dobou židovských králů a bouřlivou zkušeností vyhnanství až k okamžiku Ježíšova vstupu do dějin.

Pokud jde o číselné údaje v rodokmenu (1,17), Matouš jimi dává najevo, že historie není nějakým chaosem, ale událostmi uspořádanými podle Božího záměru. Celá historie je přípravou na Ježíšův příchod a veškeré události směřují k němu. Skutečnost, že rodokmen se skládá ze tří částí po 14 generacích, je narážkou na násobek čísla 7, které je číslem plnosti. Ježíš přišel na svět v plnosti času (srov. Gal 4,4). Předchází jej doba zaslíbení a očekávání, s ním pak přichází období naplnění a uskutečnění.

Vůči odměřenému spádu rodokmenu s jeho číselnou symetrií (srov. 1,17) jsou kontrastem věci „nečekané“ a „nesouvislé“, kterým Matouš dává zaznít v textu. Ve 3., 5. a 6. verši narušují jména čtyř žen rytmus rodokmenu. Jedná se o Támar, Rachab, Rút a Batšebu, která je uvedena jako Uriášova žena. Jaká je funkce žen v rodokmenu? Kdo byly tyto ženy? Společně s Marií, Ježíšovou matkou, jsou tyto ženy jedinými ženami, uvedenými v rodokmenu. Každá z nich zaujímá neobvyklé postavení v dějinách vyvoleného národa. Támar byla kananejská žena, která svedla svého tchána, Judu (Gn 38,12-30). Rachab byla nevěstka v Jerichu, která pomohla izraelským zvědům a přispěla tak k dobytí zaslíbené země (Joz 2,1-21). Rút byl Moabka, která s pomocí Noemi získala Boaze za manžela (Rt 4,1-17). Batšeba byla manželkou Chetity Uriáše a matkou Šalamouna Její krása vzbudila žádostivost krále Davida, který nechal jejího manžela zabít (2 Sam 11,1-27).

Každá z těchto žen byla obdivována jako hrdinka pro svou lstivost a vynalézavost. Zároveň vstupuje každá z nich jako cizinka zcela neočekávaně do izraelských dějin a dokonce i do Mesiášova rodokmenu. Možná mají tyto čtyři ženy poukázat v rodokmenu na to, že Bůh nepřehlíží hříšníky, ale počítá s nimi ve svých plánech. Skutečnost, že se jedná o ženy pohanského původu, zdůrazňuje zároveň, že Ježíš přichází k celému lidstvu.

Pozornost zaslouží rovněž výklad, podle něhož všechny tyto ženy (včetně Marie) prožívají něco mimořádného či protiprávního ve spojení se svým partnerem. I když takové spojení mohlo působit pohoršlivě, zůstává požehnáním pro Mesiášův rod a poukazuje na skutečnost, že Boží jednání vede nečekanými a zvláštními cestami. V dějinách spásy se Boží jednání projevilo u několika dalších narozeních, která patří do rodokmenu. Bůh způsobil, že neplodné ženy Sára, Rebeka a Ráchel se staly matkami. Tyto ženy nejsou ovšem zmíněny v rodokmenu. V jejich spojení s partnerem nebylo nic, co by vzbuzovalo pohoršení. Z této skutečnosti je zřejmé, že prvek pohoršení sehrává důležitou roli pro zařazení jména do rodokmenu. Matouš zvolil ženy, které nastiňují roli Marie, Josefovy ženy. Její těhotenství působilo pohoršení, neboť nežila se svým mužem (Mt 1,18). Její dítě bylo totiž ve skutečnosti počato skrze Ducha svatého. Takovým způsobem zasáhl Bůh, aby dovedl k naplnění očekávání Mesiáše. Tento Boží zásah byl mnohem překvapivější a pozoruhodnější než veškeré jeho předcházející zásahy ve Starém zákoně. V případě Marie překonal Bůh nepřítomnost biologického otce při početí. Bůh tedy vítězí nepředvídatelným způsobem nade všemi lidskými překážkami při uskutečňování svého plánu spásy.

Skutečnost, že při Ježíšově početí nebyl pozemský otec, že Ježíš má pouze Boha za otce, odpovídá jeho jedinečnému, synovskému vztahu vůči Bohu. Skutečnost, že Ježíš nemá původ v intimním manželském vztahu, ale jeho život je zvláštním stvořitelským dílem Božím, dává najevo, že lidstvo si nemůže dát samo od sebe svého Spasitele. Ten pochází od Boha jako čirý dar.