Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 2,1-12

Petr Mareček

 

Matoušovo evangelium se zvláště zajímá o reakce na Ježíše a jeho poselství. Tento aspekt je vyjádřen již ve druhé kapitole Matoušova evangelia, ve vyprávění o Ježíšově dětství.

V této části evangelia se čtenář setkává se zvláštním typem literární techniky. Příběhy o Herodovi, mudrcích a Ježíšově cestě z Betléma do Nazaretu přes Egypt spojují dohromady starozákonní citace, populární židovské příběhy o hrdinech Starého zákona a hlavní prvky evangelijní tradice o Ježíšovi – a vytvářejí tak bohatou a spletitou literární mozaiku. Taková technika připomíná starodávné židovské literární umění, nazývané „midraš“, které bylo důmyslnou kombinací biblické interpretace a reflexe soudobých událostí.

Příběh Heroda a mudrců staví proti sobě postoj dvou odlišných skupin Ježíšových současníků, nevěřícího krále s jeho jeruzalémským dvorem, a upřímných hledačů pravdy, kteří přišli zdaleka. Zpráva o putování mudrců, kteří pátrají po právě narozeném králi Židů, je jedním z nejpůsobivějších evangelijních vyprávění, jež se objevuje pouze v Matoušově evangeliu.

Skutečnost, že Ježíšovo narození (2,1) je líčeno stručným a rychlým způsobem, dává najevo, že Matouš nechce poskytnout podrobnou reportáž události, nýbrž spíše zdůraznit její význam. Ježíš se narodil v městě Betlémě, jehož jméno znamená „dům chleba“. Toto městečko se nachází 8 km od Jeruzaléma. Odtud pocházel Davidův rod a rovněž zde byl David pomazán na krále (1 Sam 16,1-13; 17,12.15; 20,6.28). Betlém je místem, odkud podle mesiánských proroctví byl očekáván Mesiáš (Jan 7,42). Davidovský charakter Ježíšova mesiášství tedy Matouš nezdůrazňuje pouze na začátku svého evangelia v rodokmenu „Ježíše Krista, syna Davidova a syna Abrahámova“ (1,1) a tím, že Josef je „syn Davidův“ (1,20), nýbrž i skutečností, že Ježíš se narodil v Betlémě, městě Davidově. Je pozoruhodné, že v Matoušově evangeliu je Betlém představen jako město, ve kterém bydlí Maria s Josefem, zatímco podle Lukášova evangelia tam Maria s Josefem putují kvůli sčítání lidu (Lk 2,4).

Pokud jde o problematiku příchodu mudrců, je možné si položit mnoho otázek, na které je obtížné hledat odpovědi: Odkud přišli? Jakou hvězdu viděli? Jak v ní rozpoznali hvězdu Mesiáše? Proč se Herodes nezachoval lepším způsobem?

Stejně jako na mnoha jiných místech evangelia je třeba spíše než klást si otázky ohledně toho, co není vyjádřeno, věnovat pozornost tomu, co je řečeno. Jakmile evangelista vyjádřil Ježíšovu spojitost s historií Izraele (1,1-17) a jeho pravý původ (1,18-25), popisuje, jakým způsobem byl jeho příchod přijat (2,1-12). Text nezmiňuje žádnou činnost dítěte, Marie ani Josefa. Jednajícími jsou Bůh a ostatní lidé, jejichž činnost se vztahuje k dítěti. Ve vztahu k dítěti je možné rozlišit tři skupiny osob: 1. Mudrci, kteří ho neúnavně hledají a chtějí mu projevit úctu. 2. Učitelé zákona, kteří znají místo jeho narození, avšak neprojevují o něho zájem. 3. Herodes, který vidí vlastní moc ohroženu tímto dítětem a snaží se je právě z tohoto důvodu zničit. Ježíšova veřejná činnost, stejně jako jeho poselství po zmrtvýchvstání, se odehrává za přítomnosti stejných druhů lidí. Radostné uznání, lhostejnost, nezájem a pronásledování doprovázejí všechny okamžiky jeho misijní činnosti.

Mudrci byli pohanští astrologové z Orientu. Zvláště v oblasti Mezopotámie měla astronomie a astrologie prastarou tradici a těšila se velké úctě. Existovalo přesvědčení, že kdo se vyznal v těchto oborech, dokázal pochopit historii lidstva a byl schopen dát rady a směr běhu lidských dějin. Mudrci věděli o očekávání Mesiáše u Židů. Během babylónského zajetí žilo mnoho Židů v oblasti Mezopotámie. Skrze ně se tak vědělo o židovském náboženství a jejich očekávání. V oblasti své profese dostali mudrci znamení o narození Mesiáše a podnět k cestě. Její směr sice znali, avšak nevěděli, co je bude čekat. Když dorazili do Jeruzaléma, možná se domnívali, že jsou na konci své cesty, avšak jsou odesláni na jiné místo. Učitelé zákona, kteří jsou odborníky v Písmech (srov. 23,2n), dokáží v nich najít místo narození Mesiáše – Betlém v Judsku. Kniha proroka Micheáše označuje Mesiáše jako Vůdce a Pastýře izraelského lidu (5,1.3). Velekněží a zákoníci (2,4), kvůli kterým přišel Mesiáš, zůstávají v Jeruzalémě, zatímco mudrci, kteří jsou pohany, neustávají v hledání svého cíle. První impuls mudrci dostali v oblasti svého oboru, přesnější odkaz dostali skrze Písmo. Poslední směr dostávají od Boha prostřednictvím nového světla. Protože neustali v hledání, nepodlehli námaze a nechají se vést, dosahují svého cíle s velkou radostí (2,10).

Mudrci, moudří a zkušení lidé, se klaní dítěti. V Orientu se takovýmto způsobem projevuje úcta pánovi, který má vládu nad někým a jemuž se takto vyjadřuje podřízenost, ať už se jedná o krále nebo o nějakého boha. Takto je tedy uznána nadvláda a vyjádřena podřízenost. Některé osoby, které chtěly být Ježíšem uzdraveny, padají před ním na kolena, klaní se mu. Tímto způsobem vyjadřují svou důvěru v něho a závislost na něm (8,2; 9,18; 15,25). Takto se chovají i Ježíšovi učedníci, když jej uznávají za Božího Syna (14,33) nebo se s ním setkávají po jeho vzkříšení (28,9.17). Mudrci se klaní dítěti, které jim nic neříká, nic jim nedává a jemuž chybí jakákoliv zář a vnější moc. Nevidí jeho panství a nezakouší jeho moc, uznávají ho však díky víře – podle toho, jak jim bylo zjeveno. Vidí v něm Pána, Krále a Pastýře pohanů. Víra, která je nezbytnou součástí každého následného uznání Ježíše jako „Pána“, se u nich projevuje ve své nejčistší podobě. Jejich velmi vzácné dary jsou dalším znamením uznání „panství“ tohoto dítěte. Odmítnutí evangelia Izraelem a jeho přijetí pohany je již tak předem představeno v úvodní kapitole Mesiášova života.

Herodes byl židovským králem díky ústupku Říma (37 př. Kr. – 4 př. Kr.). Poněvadž pocházel z Idumeje, která se nacházela jižně od Judska a která byla nakloněna řecké kultuře, byl nenáviděn od Židů – navzdory tomu, že velkolepým způsobem rozšířil jeruzalémský chrám. Herodes tedy bránil své království s tvrdostí a násilím. Kdokoliv se pokusil jakýmkoliv způsobem ohrozit jeho postavení, byl zničen. Sám nechal zabít tři ze svých dětí. Nemohlo se mu tedy stát nic horšího, než že jisté novorozeně je židovským králem. Snaží se zmanipulovat pro své cíle i mudrce. Ze strachu před ohrožením své moci nechává zabít děti do věku dvou let (2,16). Herodes se takto stává představitelem všech, kteří jsou ovládáni vlastními zájmy a plány a kteří nechtějí nechat životní prostor tomuto dítěti a Pánu. On se pro ně stává nevhodnou a vtíravou osobou – a zároveň hrozbou. Setkávají se s ním bez toho, že by ho uznali, a snaží se všemi možnými způsoby ho zničit.

Tento důmyslný příběh králova nepřátelství, vznešených cizinců, tajemné hvězdy a Boží prozřetelnosti nám poukazuje na starozákonní tradici, která poskytuje scénické pozadí pro tuto část evangelia. Čtvrtá kniha Mojžíšova (kap. 22-24) vypráví podivnou událost z doby putování pouští. Mojžíš je zastrašován zlým králem Balákem, který najímá do služby cizího věštce Bileáma „z východu“ (Num 23,7). Bileám avšak odmítá pronést kletbu, jak Balák žádal, a místo toho vyslovuje prorocké požehnání nad Mojžíšem a lidem, požehnání, které předpovídá velikou budoucnost pro Izraele a příchod mesiášského krále. Toto požehnání obsahuje následující slova, která bezpochyby ovlivnila příběh o mudrcích: „Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele“ (Num 24,17). Pozdější židovská tradice chápala „hvězdu“ jako odkaz na Mesiáše. V biblickém chápání označují hvězdy Boží slávu (Žalm 19,2-7) a zjevují moc Stvořitele (Mdr 13,1-9). V antické literatuře je hvězda znamením narození zvláštní osobnosti nebo znamením změny doby, jak dosvědčuje ve svých Eneadách (II, 694) římský básník Vergilius.

Starozákonní tradice o věštci Bileámovi pod povrchem příběhu mudrců dovoluje evangelistovi předat vznešené poselství, které pomáhá tlumočit Ježíšovu historii. Herodes vystupuje v roli Baláka, který se bude marně snažit zastavit Boží spasitelnou moc. Ježíš je nový Mojžíš, který povede svůj lid ke svobodě. Mudrci, podobně jako Bileám, dosvědčují neuvěřitelnou životaschopnost Boží prozřetelnosti. Exodus nemohl být zmařen, stejně tomu bude i s evangeliem.

Starobylá znázornění klanění mudrců zobrazují tři mudrce: buď jako mladíka, dospělého člověka a starce – nebo jako Asijce, Evropana a Afričana. Takovéto chápání sice neodpovídá textu, nicméně se však shoduje s duchem evangelia. Lidé všech věkových kategorií a všech kontinentů dosáhnou cíle u tohoto dítěte, jestliže ho správně uznají za svého Krále a Pána. On přišel kvůli všem lidem, mladým i starým, moudrým i prostým, kvůli lidem všech ras, aby jim umožnil poznat Boha jako Otce a aby přinesl jasné světlo do jejich života skrze úplnou důvěru. Stejně jako mudrci se nesmíme nechat odvrátit od cesty k němu, ale necháme se vést Bohem, dokud nedosáhneme cíle.